Co prožívají Židé v Británii? Otte Wallish v Malém Mehrinu. A 30 let od obnovy Pinkasovy synagogy

Snažíme se pokračovat v každodenní činnosti, říká rabínka z Londýna

Být dnes v Británii Židem, znamená bát se. Tak silná slova zaznívají po posledním útoku v severním Londýně, kde několik dní před svátkem Pesach útočníci zapálili čtyři sanitky židovské charitativní organizace. Ta navíc nepomáhala jen Židům, ale komukoli. Jak současnou situaci tamní komunita prožívá? K mikrofonu jsme si pozvali českou rabínku Kamilu Kopřivovou, která působí ve Westminster Synagogue v Londýně.

„Já se v Londýně cítím poměrně bezpečně, ale je to v podstatě moje privilegium, protože naše komunita je v centru Londýna, je to komunita reformní a nejsme v nějakém bezprostředním ohrožení,“ říká Kopřivová a upozorňuje, že londýnská komunita, která čítá na 150.000 členů, je velice různorodá.

„Jsou tady skupiny od ultraortodoxních Židů až po skupiny, které se neidentifikují s náboženstvím. Každý se tedy asi bude cítit trošičku jinak,“ vysvětluje Kopřivová.

Osobně se s antisemitismem setkává hlavně skrze členy komunity: „Zejména členové, kteří pracují v oblasti umění, jsou to různí designéři nebo třeba herci a zpěváci, se setkávají s velkými problémy. Jsou bez práce. Pokud mají izraelské kořeny nebo vyloženě židovské jméno, v dnešní době si showbyznys dvakrát rozmyslí, jestli někoho takového pozve do svého pořadu, nebo jestli někoho takového bude produkovat.“

I přesto se podle Kopřivové londýnští Židé snaží pokračovat v každodenní činnosti: „Já si nemyslím, že s tím můžeme za současné situace moc dělat. Často říkám, že nemůžeme chtít po oběti, aby se sama nějakým způsobem bránila. Nebo aby sama řešila ten problém.“

Reakce politických představitelů nebo veřejných osobností se nezdají být dostačující. „Britští politici většinou projeví soustrast nad tím, když se něco stane, pár dní se to objevuje na sociálních sítích a ve všech médiích. Ale pak to většinou utichne. Takže já si nemyslím, že ty odpovědi jsou adekvátní. Je sice hezké slyšet útěchu a slyšet soustrast, ale dalo by se s tím vždycky dělat víc,“ uzavírá rabínka Kamila Kopřivová.

Otte Wallish: Ze Znojma do Tel Avivu

Věděli jste, že vizuální tvář Izraele navrhl rodák z jižní Moravy? Otte Wallish se narodil roku 1906 ve Znojmě a byl mužem neuvěřitelného talentu a píle. Z nuzného bytu v zadním traktu znojemského kláštera se vypracoval na úspěšného grafika. Mimo jiné navrhl podobu sálu, v němž byla v roce 1948 vyhlášena nezávislost Státu Izrael. Výstavu Otte Wallish: Ze Znojma do Tel Avivu uvádí židovské muzeum Malý Mehrin k jeho 120. narozeninám. Na výstavě natáčela Kristýna Sedláčková.

„Výstava je rozdělená na dvě části. Wallish část života tvořil v Praze. Jde o reklamní zakázky na filmy, auta Praga, Tatra, na cigarety. V roce 1934 emigroval do tehdejší mandátní Palestiny. Druhá část výstavy tak prezentuje například známky nebo mince, které navrhoval pro vznikající Stát Izrael,“ upozorňuje historička Táňa Klementová.

„Významným mezníkem je právě květen 1948 a vyhlášení nezávislosti Státu Izrael,“ dále upozorňuje. „Wallish byl osloven, aby vizuálně připravil sál, ve kterém k vyhlášení nezávislosti došlo. On předtím dělal několik výstav, kde používal podobný koncept s dvěma státními vlajkami a portrétem Theodora Herzla uprostřed,“ dodává.

Autorkou výstavy, která potrvá do konce srpna, je historička umění Eva Janáčová. Myšlenky, ze kterých Wallish ve svém díle vycházel, byly ovlivněné tehdejším sionismem. „On už v roce 1930 vycítil nebezpečí sociálního nacionalismu v Německu a zároveň rostoucího antisemitismu. Jasně to vidíme na jeho kresbách a grafikách. Už před nástupem Adolfa Hitlera upozorňoval na toto nebezpečí. V roce 1934 emigroval. Většina jeho příbuzných, kteří tady zůstali, zahynula během holokaustu,“ upozorňuje Janáčová.

Zůstala jen jména

Na 14. duben připadá letos podle židovského kalendáře Jom ha-šoa ve ha-gvura, v překladu z hebrejštiny Den památky obětí šoa a hrdinství. Ten je symbolicky spojený s povstáním ve varšavském ghettu roku 1943. Uplynulo také 30 let od obnovy památníku českým a moravským obětem šoa v pražské Pinkasově synagoze. 

Jak upozorňuje Leo Pavlát, cesta k jeho vytvoření nebyla lehká: „Antisemitský komunistický režim neměl v 50. letech minulého století nejmenší zájem na připomínce židovských obětí války.“ Ředitelce tehdejšího Státního židovského muzea Haně Volavkové, která sama byla přeživší šoa, se ale nakonec podařilo myšlenku památníku prosadit.

Přesto „práce na nápisech začaly, až když se politické ovzduší alespoň částečně uvolnilo, a trvaly do roku 1959. Umělecké řešení navrhli malíři Jiří John a Václav Boštík, kteří vepsáním jmen obětí s jejich domovskou obcí, datem narození a smrti vytvořili prosté a zároveň silné sdělení: strohé údaje válečných deportačních seznamů proměnili v dotek konkrétních životů,“ říká Pavlát.

Po sovětské okupaci v roce 1968 ale režim synagogu uzavřel a nápisy strhl. Až do sametové revoluce nebyla přístupná. „S psaním nápisů proto bylo třeba začít znovu – písmeno po písmenu. 9. dubna 1996, právě před 30 lety, byla obnova dokončena,“ dodává Pavlát.

Z jakých kruhů antisemitské nálady ve Velké Británii pochází? Jaká konkrétní Wallishova díla jsou na výstavě Otte Wallish: Ze Znojma do Tel Avivu k vidění? Jaká čtyři hebrejská písmena přibyla v památníku v Pinkasově synagoze při jeho porevoluční obnově? A co znamenají?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.