Do skla se jídlo zavařovalo už za Marie Terezie. Naši předkové při tom využívali měchuřinu i pergamen
Zatímco dnes zavařovací sklenici jednoduše uzavřeme víčkem, naši předkové k tomu používali nejrůznější způsoby. Jak se zavařovalo v dobách minulých? Sklenice se překrývaly měchuřinou, hedvábným papírem i celofánem. Zásadní byl vynález gumového těsnění.
Domácí zavařování se neobejde bez speciálních sklenic a ty mají v českých domácnostech dlouholetou tradici. „Už první zmínky o zavařování máme dokonce z 18. století,“ vysvětluje kurátorka Národního zemědělského muzea Lucie Kubásková. „To sklo bylo tehdy poměrně drahá surovina, takže ne každá domácnost ho měla a mohla do něho zavařovat. V té době bylo oblíbené spíše sušení nebo kvašení.“
Zpočátku se zavařovací sklenice uzavíraly kuriózními způsoby. „Tam byl vždycky problém, čím sklenici neprodyšně uzavřít, aby se dovnitř nedostávaly žádné mikroby a nečistoty,“ popisuje Lucie Kubásková. „Takovým uzávěrem byla třeba měchuřina, což byl vypraný vepřový měchýř, který se namočil, a sklenice se tím potáhla.“ Sklenice mívaly přehnutý okraj, aby se měchuřina mohla převázat provázkem.
„Některé marmelády nebo džemy se dokonce parafínovaly. Obsah sklenice se dvakrát polil parafínem, aby tam vzduch neměl přístup.“ Hospodyňky používaly také silný hedvábný papír namočený v mléce nebo povoskovaný papír. Někdy se pergamen potíral lakem nebo bílkem. Převratným vynálezem byla patentní sklenice. „První zmínka o těchto sklenicích je z roku 1874. Jde o sklenice, které měly skleněná víčka. Pod skleněnými víčky byly ještě těsnící pryžové kroužky, takže se víčko přisálo a nedostal se tam vzduch.“
Zavařování ovoce a zeleniny v domácím prostředí přetrvalo až do dnešních dnů. Některé hospodyňky používají speciální hrnce, jiné zavařují v troubě nebo dokonce v myčce nádobí. Nejčastěji přitom sáhnou po sklenici uzavírané víčkem Omnia o objemu 720 ml.
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
