Herečka Ilona Svobodová: Krize přišla po padesátce. Všechno jsem opustila a odjela do Francie

3. srpen 2026

Divadelní a filmovou herečku zcela jistě poznáte také po hlase. V dabingu patří k našim špičkám. Práce má pořád hodně, ale už se jí nechce nechat zavalit. V pořadu Osobnosti Česka promluvila i o krizi po padesátce a o ztrátách, které ji v životě potkaly.

Ilona Svobodová pochází z Kladna. Tatínek byl inženýr, maminka lékařka. Vychovávali ji však prarodiče. „Dědeček byl kapitalista, tatínek jako voják odsoudil vstup vojsk v roce 1968, takže pro komunisty jsem byla ze špatné rodiny. Nesměla jsem studovat, ani se samými jedničkami mě nikde nevzali. Až když přišla Charta 1977, mohla jsem si zvolit, co chci dělat. Šla jsem na zkoušky na konzervatoř a vyšlo to.“

Na dětství vzpomíná jako na šťastné. „Zažila jsem dva dědečky, dva pradědečky. Naučili mě mariáš. A dokonce jsem v době, kdy jsem s Hynkem Bočanem natáčela Slavné historky zbojnické, vyhrála nad barrandovskými řidiči,“ směje se.

Ilona Svobodová

Ilona Svobodová

Na kontě má řadu rolí. Debutovala ve filmu Hadí jed. Učila na konzervatoři, dabuje. Jejím hlasem promlouvá Michelle Pfeiffer nebo Demi Moore.

Široká veřejnost ji zná jako Jitku Farskou ze seriálu Ulice. Její hvězda září už pět dekád.

Po padesátce přišla krize

Všechno se jí dařilo, o herecké dráze začala pochybovat až ve středním věku. „Bylo mi padesát a měla jsem najednou všeho dost. Odešla jsem ze seriálu, z divadelního angažmá, měla jsem hrát v Shakespearovských slavnostech. Ale sebrala jsem se a odjela se do Francie učit francouzsky.“

Tam si poprvé v životě začala psát deník. „Moje děti mi poradily, ať bydlím v rodině, že to se nejlíp naučím. Ale měla jsem příšernou matku a ze třídy jsem po týdnu utekla. Ono je to v padesáti jiné než v šestnácti. Začátky byly opravdu krušné, hodně jsem plakala, ale posílilo mě to.“ Nakonec tam zůstala tři měsíce a učila se hlavně díky místním lidem.

O ztrátách nemluvila

Před několika lety pro Českou televizi natočila 13. komnatu, kde se poprvé rozhodla otevřít a promluvit o těžké nemoci syna. Nejtěžší období pro ni bylo, když jí v roce 2014 zemřel manžel, hudební skladatel Petr Skoumal. „Manželství s ním bylo nejkrásnějších 25 let mého života. Byl také velmi citlivý na dabing. Měl absolutní sluch, takže když mě pochválil, tak to bylo něco.“

Čtěte také

Dokument měl velký ohlas. „Pak minulo mnoho let, zažila jsem další pády a ztráty.“ Šest let vedla Oddělení herectví na Pražské konzervatoři, což čítalo kolem padesáti profesorů. Odchod znamenal úlevu, ale nebylo to v dobrém. „Odešla jsem na hodinu, protože mě ti nejbližší podrazili. A já nesnáším lhaní, sraby, závist a nespravedlnost. Dlouho mi to bylo strašně líto, protože jsem těm lidem věřila.“

To byl okamžik, kdy se rozhodla, že přijme nabídku na pokračování 13. komnaty. „Nechtěla jsem to dělat pro sebe, ale dát třeba sílu i jiným ženám, že pokud padnou na dno, stojí za to se zase zvednout. Já jsem optimista, ale párkrát mě to dohnalo.“

Pomohlo jí divadlo

Ze dna jí vždycky pomohla práce a přátelé. „Divadlo miluju, protože je to teď, je to živý, je to očistný. Člověk se tam nadechne, uvolní, zakřičí si, popláče si a jde to ven. Nemusím chodit k psychologům. Jednou jsem u psychologa byla a ten mi řekl, že je fajn, že hraju divadlo, že mi to uleví.“

„Takže nakonec jsem všechno změnila po šedesátce. Začít se dá kdykoliv. Už se ale nechci zavalit prací. Mám cíl, že chci občas někam vyjet a užít si dobré jídlo a dobré víno.“

Co zjistila při cestování? Co jí dal a vzal seriál Ulice? Chodí do divadla jako divák? Co by poradila začínajícím hercům a herečkám? Nebylo jí líto, že její rodiče upřednostnili kariéru? Poslechněte si v pořadu Osobnosti Česka s Oskarem Hesem.

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.