Je to moje adoptovaná babička, říká o Ukrajince Lidě Jana Chmelíková. Ubytovala ji u sebe hned na začátku války

„Nejprvotnější impulz byl, když jsem se dívala asi den nebo dva po začátku války, možná už úplně první den, na záběry z Hlavního nádraží, kde z přeplněných vlaků vystupovaly úplně stejný ženský jako já, s úplně stejnými dětmi, jako mám já, a neměly vůbec nic a neměly kam jít. Mám husí kůži i teď,“ vzpomíná Jana Chmelíková, která na začátku války na Ukrajině ubytovala ve volných pokojích svého domu paní Lidu Gatalai s dcerou a vnukem.

Paní Lida je velice vděčná a říká, že se jí v Janině rodině žije dobře. Má s nimi prý vztah jako s vlastními a s Janou se shodují, že jim dělá babičku. „Lida u nás žije s krátkou přestávkou už skoro tři roky. Je to moje babička, taková adoptovaná, a já mám prostě o něco větší rodinu.“

Jazykové problémy

Pro dvaasedmdesátiletou Lidu je ale učení nového jazyka náročné, a tak se Jana naučila rusky. „Tím, že je z východní Ukrajiny, z Oděsy, tak je ruskojazyčná, což je tam úplně běžné, byť celý ten jazykový problém ukrajinština - ruština je pro nás tady v Česku asi dost špatně uchopitelný.“

Naopak dobře se česky naučil devítiletý Lidin vnuk Matvey. „Chodí do třetí třídy s mojí dcerou. Ten tatínka za poslední tři roky viděl naživo jenom dvakrát. Jeho čeština je ale dneska naprosto perfektní. I on nám funguje, když je tady u babičky, jako takový překladatel.“

Komunikace v cizím jazyce přináší také vtipné momenty. „Narážíme velmi často na to, že některá slova v ruštině znamenají něco úplně jiného v češtině. Takže Lida, aby mi trochu pomohla, když tady u nás žije, tak mi třeba žehlí a říkala, že ,pojde vygládit patichunečku'. Myslela jsem si, že říká, že bude žehlit košile potichu. Ale jak jdou košile žehlit hlasitě? Až po nějaké době mi došlo, že to ,patichunečku' je prostě pomalu. A pak už docela dobře rozumíme sprostým slovům, českým i ruským, protože na válku spolu nadáváme každou chvíli,“ říká se smutným úsměvem Jana Chmelíková.

Společně sledují pravidelně i zprávy a dění na Ukrajině. Paní Lida ví, že v posledních dnech dopadaly rakety nedaleko jejího domova a na mnoha místech tam teď není elektřina ani teplá voda. „Ona má ještě staršího syna, ten zůstal na Ukrajině, v Oděse, která je momentálně každý den bombardovaná a nefunguje tam elektřina. Takže je nešťastná, že se mu nemůže mnohdy třeba půl dne dovolat, protože on musí šetřit baterku. Není to úplně jednoduchý,“ dodává paní Chmelíková.

Paní Lida doufá, že se domů vrátí, i když říká, že by jí česká rodina chyběla.