Kdo chtěl na vraždy, musel znát rozdíl mezi škrcením a rdoušením, říká bývalý šéf pražské mordparty Josef Mareš

Lákalo ho studium práv, ale obával se, že neuspěje u přijímacích zkoušek. „Šla mi matematika a fyzika, tak jsem vystudoval elektrotechnickou fakultu. Pak jsem šel na vojnu, a když jsem se vrátil, byla revoluce. Zjistil jsem, že ten inženýr pro mě není,“ vypráví v pořadu Osobnosti Česka bývalý vyšetřovatel Josef Mareš.

A zatímco v 90. letech hodně lidí od policie odešlo, on se k ní přihlásil. Díky vysoké škole nastoupil rovnou na úřad vyšetřování. „Nevěděl jsem vůbec nic. Ale měl jsem vlastnost – pořád se učit. To, co platilo před dvaceti lety, dnes už neplatí, protože pokrok jde stále dopředu. Tenkrát třeba nebyly digitální stopy. Když jsme přijeli na místo, první, co bylo: obejdi barák, zeptej se všech sousedů, jestli někdo něco neviděl. Teď se detektiv podívá nahoru a zkoumá, kde jsou kamery, aby stačil zajistit záznam.“

Měl štěstí na lidi, kteří ho zaučili. „Začínal jsem na vloupání sklepů, pak bytů. Přes loupeže a znásilnění jsem se dostal k násilné trestní činnosti. Takže když jsem šel na vraždy, obecně jsem věděl, co to znamená a byl se ochoten učit. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem na vrcholu a všechno už umím.“

Škrcení versus rdoušení

Někdy je vražda vyřešená do pár hodin, někdy to trvá roky a někdy je případ odložen. „Když mě můj učitel a dlouholetý šéf Ivan Smékal přibíral na vraždy, říkal, že každá je jiná. A můžu potvrdit, že žádná nebyla stejná. Jednou jste mezi bezdomovci, pak zase jednáte s bankovními úředníky. A pochopitelně je tam i nějaký stres a papírování.“

V seriálech je vrah usvědčen a většinou následují titulky. „Vyšetřovatel je ale teprve na začátku, musí případ dotáhnout k soudu.“ A právě s obhájci zažil mnohokrát hádky. „Občas mi přišlo, že nám dávají klacky pod nohy i tam, kde to bylo jasný.“

V kriminálkách ho občas pobaví, když scénář nerozlišuje správné výrazy. „Je potřeba vědět, jaký je rozdíl mezi škrcením a rdoušením. Škrtí se škrtidlem a rdousí se rukama nebo nohama. Dával jsem to jako první otázku u přijímacího řízení, když se někdo hlásil na vraždy. Rozdíl je i mezi soudním lékařstvím a patologií – patologie zkoumá tělo z jiných příčin, soudní lékař nám pomáhá a je přibraný k soudní pitvě.“

Oskar Hes a Josef Mareš|foto:Martin Čuřík

Kritiku policie ode mě neuslyšíte

U výslechu hrají roli emoce. „Když už jsem se neúčastnil výslechů, ale stal jsem se pasivním posluchačem, sledoval jsem, jak podezřelý reaguje. Připadal jsem si jako trenér na střídačce, když jsem říkal: ty si pojď na chvilku odpočinout, půjde to zkusit někdo jiný.“

Když přišli do vedení lidi, které nesnesl, rozhodl se odejít. „S nadřízenými jsem neodešel zadobře, ale s některými podřízenými se stýkám dodnes.“ A přestože přešel na druhou stranu, srdce policajta v něm pořád je. „Vím, co je za tím, proto se třeba nevyjadřuju k mediálním kauzám. Ode mě nikdo neuslyší kritiku policie, spíš se ji vždycky budu snažit obhajovat.“

Jakou zažil nejbizarnější rekonstrukci případu? Co dělal pro svoji psychohygienu – byl někdy u psychologa? Jaká mu zůstala profesionální deformace? Co říká o lidech propuštěných z vězení a jejich opětovnému začlenění do společnosti? Poslechněte si v pořadu Osobnosti Česka s Oskarem Hesem.