Ke včelám ho přivedla láska. Dnes Martin Weiss pečuje o mladoboleslavskou městskou včelnici
Ke včelaření se člověk může dostat různým způsobem. Za cestou k úlům nemusí stát rodinná tradice, ale třeba láska. Pojďme se podívat za včelařem Martinem Weissem do městské včelnice v Mladé Boleslavi a poslechnout si příběh o tom, jaká byla jeho cesta k tomuto koníčku.
„U nás doma nikdo nevčelařil. Děda sice do styku se včelami přišel, bydleli vedle zahradnictví, kde včely měly své místo, ale s kamarády je chodili spíš dráždit,“ usmívá se Martin Weiss. „Později jsem si našel přítelkyni, jejíž otec včelařil. A mě nadchla ta vůně, která vycházela z úlů.“
Párkrát pomáhal při vytáčení medu, ale pak to, jak se říká, na řadu let usnulo. Až si Martinova sestra našla přítele, jehož rodina včely chovala. U nich ke včelaření „přičuchl“ podruhé. Navíc o nich přečetl spoustu literatury. Řekli mu, hele, načteno máš, tyhle dva úly se včelami ti věnujeme a zbytek už je na tobě.
Dnes má Martin úlů daleko víc. A nejen těch svých, na úpatí vrchu Baba v Kosmonosech na Mladoboleslavsku, kde žije. Stará se také o úly v mladoboleslavské městské včelnici.
„To je projekt, který jsme v centru města rozběhli už před 6 lety. Otevřený bezplatný kroužek bez registrace, kam někdo chodí pravidelně každý týden, jiný se zastaví třeba jen dvakrát za sezonu, například maminky s dětmi. Uprostřed města máme pár úlů. Kdo chce, může si klidně půjčit klobouk a rukavice a sám si úl projít. A kdo ne, může jen přihlížet. Je to takové příjemné místo k setkávání.“
Městská včelnice v areálu Komunitního centra Klementinka vznikla jako vzdělávací a komunitní projekt zaměřený na podporu včelařství, environmentální výchovy a vztahu k přírodě. Slouží nejen pro práci včelařského kroužku, ale konají se tu také osvětové akce pro veřejnost nebo pro školáky.
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
