Knírači vypadají jako čertíci. A povahově si s nimi nezadají

Knírači se liší velikostí i povahou

Povaha jednotlivých typů kníračů je také různá. Malý knírač není zmenšeninou velkého knírače. „Ti větší jsou rozvážnější a ostražitější, jsou to služební plemena. Ti malí bývají uštěkaní. Všichni jsou ale velmi chytří, pracovití, sebevědomí, neohrožení a někdy tvrdohlaví,“ říká chovatelka Ludmila Růžková.

Knírači se rychle učí

Mnohonásobné opakování cviků knírače otravuje. Stačí jim cvik párkrát ukázat a oni si ho zapamatují. Využívají  se v agility – tedy v překážkovém závodění, ale zvládnou i záchranářský výcvik. Malí knírači jsou šikovní například pro vyhledávání v sutinách, všichni dobře stopují.

Není to gaučové plemeno

Knírači se hodí pro aktivní pejskaře, včetně seniorů. Pro ty Lída Růžková doporučuje spíše malé a střední knírače, se kterými se lépe manipuluje. Ale vždy je nutné počítat s tím, že je to odolné plemeno, které se dožije až patnácti let. Konkrétně u středních kníračů pepř a sůl nedocházelo v historii k nadměrnému šlechtění, takže není zatíženo dědičnými vadami. 

Knírač nelíná. Srst se upravuje trimováním                                  

Přezrálá srst se kníračům jemným tahem vytrhává. Tato srst je už mírně uvolněná, takže psa to nebolí. Pokud se chlupy takto pravidelně upravují, jsou správně lesklé, drsné a přilehlé. Pokud se knírač jen stříhá, kvalita srsti se zhoršuje, stává se měkkou a chundelatou, a to není žádoucí. Na vousu a na končetinách se kníračům nechávají delší chlupy, a ty by se měly každý den pročesávat. Velkou výhodou kníračů je to, že nelínají.