Mentální anorexie neútočí jen na tělo, ale především na lidskou mysl. Náročným procesem léčby prošla i Viola

„Nejhorší na tom je, že si to člověk v tu chvíli ani nedokáže uvědomit a ještě si připadá pyšný.“ To jsou slova Violy, která prošla peklem dlouhodobého hladovění, ztráty menstruace a syndromu relativní energetické nedostatečnosti. Na její cestě zpátky k životu ji doprovázela Markéta Gajdošová, klinická nutriční terapeutka ze specializací na poruchy příjmu potravy.

Markéta Gajdošová (klinická nutriční terapeutka), klientka Viola a Kateřina Dvořáková (autorka pořadu)|foto:Kateřina Dvořáková, Český rozhlas

Markéta Gajdošová studovala a pracovala v Miami. Přistupují tam k poruchám příjmu potravy jinak než u nás? „Troufám si říct, že ten rozdíl je obrovský. Na druhou stranu to nerada generalizuji, protože jsem zastáncem toho, že na konci je to vždy hlavně o lidech. Nicméně vnímám, že kolem tohoto téma panuje u nás a obecně v Evropě spousta stereotypů, mýtů, polopravd a věcí, které cestu k léčbě hodně komplikují,“ míní terapeutka.

Příběh slečny Violy začal v době, kdy jí bylo kolem osmi let a vrcholově hrála volejbal. „Tam se začaly skládat první střípky, které pak dohromady pomohly tomu, aby se poskládala celá mozaika problémů. A ty vedou právě k vývinu mentální anorexie nebo podobných poruch příjmu potravy. Byly to nejen poznámky na moji postavu od rodičů, ale i od dospělých lidí, kteří pro mě byli v podstatě cizí, třeba jejich přátelé. Nemysleli to zle, ale když se to ve vás začne střádat, tak tomu začnete věnovat větší pozornost. Co když náhodou mají pravdu,“ popisuje Viola dobu, kde zřejmě začaly její problémy s přijímáním potravy.

Jak vypadá cesta z metabolického hladovění? Jak se postupně obnovuje energetická rovnováha, když mysl křičí strachy? A jak probíhal postupný návrat slečny Violy k jídlu bez výčitek a k uzdravení těla i duše? Poslechněte si další skutečný příběh moderní medicíny.