Na každém kroku se lidé snaží protestovat proti průběhu voleb, říká novinářka o situaci v Bělorusku

„Nezdá se mi, že by se v Bělorusku nějak radikálně měnila atmosféra. Změna proběhla těsně před tím, než jsem tam přijela. To bylo hned po volbách 9. srpna,“ myslí si novinářka. Zlomem podle ní bylo násilí na protestujících, které bylo dobře zdokumentované a pro Bělorusy to byla taková šoková terapie.

Od prvních zákroků policistů a těžkooděnců jsou to už tři týdny. Neochabuje vůle protestovat? „Mění se tam energie. Od velkého naštvání se to začíná měnit v takovou hravost. Místo tvrdých protestů se lidé snaží vymýšlet různé happeningy.“

Lidé mají strach o práci i bydlení

Bělorusko je mimo jiné specifické v tom, že asi 70 procent průmyslu vlastní stát. To znamená, že režim Alexandra Lukašenka má páky na to, aby postihoval protestující. „Soukromý sektor sídlí ve státních budovách, takže i na něj je těch pák víc,“ vysvětluje Petra Procházková.

Čtěte také

iROZHLAS

Běloruská revoluce není na mrtvém bodě. Klíčové je zhroucení dvou hlavních pilířů režimu, míní expertka

Nejvíce je to podle ní vidět na stávkovém hnutí. „Původní vize generální stávky se nepodařila uskutečnit. Lidé v podnicích se rozdělili na ty, kteří chtějí stávkovat, a na ty, kteří by rádi, ale bojí se o místo nebo o byt.“

Tahounem celých protestů jsou podle novinářky mladí lidé. „Taková ta střední vrstva. Vzdělaní lidé, kteří cestovali do zahraničí, a potom se přidali zaměstnanci velkých státních podniků.“

Protestující ale mají problémy s organizací, protože běloruský režim občas vypíná internet. „Není tam žádná tribuna, řádné ozvučení a nemá to ani svého lídra, ale přesto se ti lidé dokážou dohodnout.“

Zahraniční novináři akreditaci nedostali

Petra Procházková se svým kolegou fotografem Gabrielem Kuchtou museli do Běloruska odcestovat jako turisté. Sice si několikrát žádali o novinářskou akreditaci, ale pokaždé neúspěšně. „Chtěli jsme jet na volby jako normální novináři. To nám ale nebylo umožněno.“

Čtěte také

iROZHLAS

Policie v Bělorusku zadržela dvacet novinářů, včetně zpravodajů agentur Reuters nebo TASS

„Psali jsme na ministerstvo zahraničí do Minsku, na prezidentskou kancelář a oslovovali jsme i ambasádu. Teprve poté, co jsme vyčerpali všechny možnosti, jsme se rozhodli jet jako turisté,“ popisuje novinářka z Deníku N.

Tímto způsobem se do postsovětské země dostali i jiní zahraniční novináři. „Ne všichni ale úspěšně přežili tu dobu, kterou si plánovali tam být. Jenom za tu dobu, co jsem tam byla já, byli někteří zatčeni a vyhoštěni.“