Nejdřív špion, po padesátce bubeník. Hraním v kapele jsem si splnil sen, říká generál Andor Šándor
Zamlada v armádě velel pěšákům, později sloužil jako diplomat. Dnes je bezpečnostním expertem, bubeníkem a nedávno mu vyšla další kniha.
Andor Šándor vydal už čtvrtou knihu s názvem V rytmu generála špionů, ve které nechal mimo jiné nahlédnout i do svého soukromí. Nabídku dostal od novináře. „Pracovali jsme na tom asi půl roku formou otázek a odpovědí. Pak se odmlčel, nemohl jsem ho sehnat. Pak se najednou vrátil a ani ne měsíc před deadlinem zase zmizel. Chtěl jsem dodržet termín, tak jsem tu knihu napsal z hlavy během 16 dní. Ale proklínal jsem ho, protože jsem neměl poznámky, které jsem mu nadiktoval. Všechno jsem si musel zase vybavovat.“
Některé momenty se mu při vzpomínkách silně vrátily. „Co mě na tom nejvíc jaksi nevarovalo, ale připomnělo, bylo, když se mi maminka nebo táta snažili říkat něco z dětství. Já na to vždycky: hele, mami, to už jsem šel tolikrát. A najednou jste v situaci, kdy už se jich nemůžete zeptat. Považuju to za memento. Ptejme se rodičů, dokud ještě žijí, komunikujme s nimi, zajímejme se, protože až odejdou, tak fakt nemáte nikoho, kdo by vám odpověděl na vaše otázky.“ Knihy se prodalo přes deset tisíc výtisků a Andor Šándor za ni dostal mezinárodní ocenění Egona Erwina Kische.
Jako špion
Jistou dobu dělal špiona, vedl také vojenskou tajnou službu. Práce špiona je pro běžné smrtelníky spíš zahalená v mlze. „Tak vždycky je dobré o takových lidech nevědět. Ostatně já měl krytí, že učím angličtinu, tak taky byli lidi překvapení, když zjistili, že jsem špion.“
Podle něj na to uchazeč musí mít jasné předpoklady. „Špion by neměl být agent 007. Takový člověk nesmí být neposlušný, nesmí pracovat na vlastní pěst. Na druhou stranu je v tom terénu hodně volný. Musí být kreativní, ale v té kreativitě se musí udržet tak, že ví, že jeho malér může mít mnohem větší následky, než když číšník převrhne polévku.“
Jako bubeník
Po padesátce se rozhodl, že bude bubeník. „To jsem chtěl vlastně vždycky. Chtěl jsem hrát, ale na bicí jsem neměl nikde podmínky. Začal jsem s houslemi, kytarou, mandolínou. Na bicí mě učil syn známé a mentoruje mě dodnes. A potvrzuje mi to to, že na nic není pozdě, když vám to zdraví dovolí. I když mi říkal, že kdybych začal v osmi letech, někam bych to mohl dotáhnout.“
Trénuje každý den, pokud to jde. „Máme kapelu Hard Barock, hrajeme vlastní věci. Je to taková kombinace severské ságy, anglického temna, templářů a má to celý metalový podtext. Splnil jsem si sen, a to mě těší. Snažím se tomu věnovat maximum úsilí a maximum času.“
Co mu otec našel v peněžence ve 14 letech? Co ho dokáže vytočit? Jak a kdy dospěl k tomu, že pomsta není dobrý návod na život? Jak se dostal k televizní práci a uvidíme ho i na obrazovce? Jak zasáhl v roce 2001, kdy spadla newyorská dvojčata? Poslechněte si v rozhovoru s Alex.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
