Pro Petra Herrmanna byl návrat domů z války smutným okamžikem

Konec války znamenal pro některé přeživší obrovské trauma. Po návratu domů zjistili, že jsou z celé rodiny jediní, kdo zázrakem přežili. Obrovský smutek prožíval po návratu také pan Petr Herrmann (1926–2009). S rodiči žil v Kladně, jeho rozvětvená rodina ale po generace sídlila v Dobříši. Bylo to celkem 25 nejbližších rodinných členů včetně babičky. V Dobříši tak trávil všechny své prázdniny a svátky a cítil se tu jako doma.

Ve svých 16 letech byl deportován do terezínského ghetta, o dva roky později do Osvětimi a následně do pobočného tábora Gleiwitz v Horním Slezsku.

Riskantní útěk mu zachránil život

Počátkem roku 1945 byl přinucen nastoupit do pochodu smrti. Podařilo se mu utéct a dostal se na Slovensko. Stihl, ještě jako 19letý, narukovat do Svobodovy armády.

Zdravotní stav mu nedovoloval pokračovat v bojích až do Prahy. Konec války ho tak zastihl v Tatrách, kde se musel zotavit. Po návratu ho čekalo velmi smutné zjištění. Když nenašel rodiče a v jejich kladenském bytě už bydlel někdo jiný, vydal se do Dobříše. Bohužel všichni byli deportováni do koncentračních táborů, ze kterých se už nevrátili.

Kožich, který prozradil vše

Podle vyprávění jeho blízkých přátel, paní Zory Rysové a Lenky Kocourové, byly okolnosti jeho návratu na Dobříš velmi smutné. Petr Herrmann chodil od bytu k bytu, vždy mu otevírali cizí lidé, kteří o Herrmannových nic nevěděli a tvrdili, že tam ani nikdy nebydleli.

Jedna nevrlá paní mu dokonce přibouchla dveře. Stačil ale v předsíni zahlédnout pověšený kožich jeho babičky… Tím pochopil vše. Na Dobříš se už nevrátil. Na život ale nezanevřel.

Byl ale mladý a musel se po válce o sebe postarat. Ubytoval se v Praze u lidí, kteří jeho situaci velmi chápali, a začal studovat. Vystudoval ČVÚT a oženil se s houslistkou Jarmilou Turkovou.

Na Dobříš se vrátil až po půl století

Další kapitola jeho života nastala po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. V roce 1968 odjel s manželkou a dcerou Michaelou do Venezuely, kde pracoval u firmy Philips a přednášel na vysoké škole. Do Československa se vrátil až po roce 1990. Tehdy také poprvé přijel na Dobříš. Nejprve na krátkou návštěvu. Po smrti své ženy se vrátil do Prahy a Dobříš pravidelně navštěvoval. Především proto, aby uskutečnil své projekty.

Petr Herrman byl považován za velmi laskavého člověka|foto:Z archivu Petra Herrmana

Nejprve inicioval tryznu za vyhlazené židy k 60. výročí jejich vyvraždění. Především ale v archivech usilovně hledal údaje o své zmizelé rodině a dalších obyvatelích Dobříše, kteří holocaust nepřežili. Byla to velmi náročná práce a jako zdroj mu posloužil nejen archiv, ale také vzpomínky jeho přátel.

Výsledky svého bádání na sklonku svého života publikoval. Velmi si přál, aby se na oběti holocaustu nezapomínalo. Zasloužil se také o vepsání jmen zmizelých židovských obyvatel na památník v Dobříši. S tím ale souviselo i napravení další křivdy – tentokrát z dob komunismu, kdy byla původní krásná dobříšská synagoga přestavěna na kulturní dům.

Díky jeho iniciativě byly na fasádu dobříšské synagogy alespoň navráceny Mojžíšovy desky se Zákonem. V roce 2006 se stal čestným občanem města Dobříš.

Dne 27. dubna 2025 byly před domy, kde rodina pana Petra Herrmanna bydlela, slavnostně položeny památeční „kameny zmizelých“.

Z podkladů paní Jitky Urbanové zpracovala Markéta Vejvodová.

Jak na Petra Herrmanna vzpomínají jeho přátelé? Paní Zora Rysová a Lenka Kocourová o něm mluví jako o nesmírně laskavém muži, který se více než o sebe zajímal o ostatní. Byl velmi pracovitý, korektní a milý. Přítel, jakého by si každý přál. Poslechněte si v reportáži.