Stavíme lidi na nohy, ale pak je to na nich. Nemůžeme je znásilňovat dobrem, říká primářka neurorehabilitační kliniky
Jarmila Zipserová, primářka neurorehabilitační kliniky, doslova staví své pacienty na nohy. „Opakujeme pohyby tak dlouho, až se zautomatizují a pro pacienta se stanou novým pohybovým vzorem. U někoho je to 3800krát, u někoho je to 2500krát. Pak je to na každém.“
Na škole ji lákal obor anesteziologie. „Měla jsem takový sen doktorky Králové z Nemocnice na kraji města. Ale místo bylo už obsazeno, tak mi nezbylo, než jít na chirurgii.“ Zakotvila na kardiochirurgii.
„Když jsem odcházela z kardiochirurgie, tak se mi kolegové smáli, že nevydržím být bez sálu a operací. Bylo to těžké rozhodnutí, ale považuju to za nejlepší rozhodnutí. Až později jsem objevila ten fascinující svět mozku. Mám ráda změny, jsem Beran a Beran má rád, když mají věci spád. Nemám ráda, když něco nejde.“
Hned první pacient jí ukázal možnosti, které v sobě člověk má. „Byl to voják, válečný veterán z Afghánistánu, s poškozením mozku. S ním jsem začala intenzivní trénink. Celou dobu pracujeme s mozkem. Oslovujeme ho přes periferie a přes tyto vstupy trénujeme. Opakujeme pohyby tak dlouho, až se zautomatizují a pro toho člověka se stanou novým pohybovým vzorem. U někoho je to 3800krát, u někoho 2500krát. Pak je to na každém. Nemůžete znásilňovat lidi dobrem,“ primářka neurorehabilitační kliniky AXON.
Robotická terapie chůze
Jako jediná klinika v Česku mají přístroje Lokomat, což jsou roboti, kteří učí člověka chodit. „Pacient je v podstatě zavěšen v takovém závěsu, jsou mu připnutý ortézy a pod ním jde chodicí pás. To mu navozuje pocit chůze. Ortézy navádějí dolní končetiny se zafixovanou pánví, aby se přesně odvíjelo chodidlo, a navozují stereotyp chůze. To má pro pacienta obrovský význam. A když se postaví – třeba po letech na vozíku – tak je najednou na stejné úrovni jako ostatní a to má velký vliv na psychiku.“
Na klinice mají dětské i dospělé ortézy. „Jsme schopni vycvičit jak dospělého, tak dětského pacienta.“ Některé diagnózy jsou však neúprosné a naděje na zlepšení je v nedohlednu. Primářka však povzbuzuje: „Člověk by to neměl nikdy vzdát, i když jsou šance mizivé. Věřím v sílu lidského ducha a zažila skoro i zázraky, kdy ty stavy byly beznadějné.“
Jaký je rozdíl v péči o děti versus dospělí? Jak je důležitý přístup rodičů? U lidí postižených afázií, jako herec Bruce Willis, nebo ALS není zasažen intelekt, o to je to pro ně frustrující. Poslechněte si v pořadu Alex a host, kde uslyšíte i zázračný příběh Lukáše.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka