Tři roky už trvá válka na Ukrajině. Původně jsem si myslela, že se za týden vrátíme, říká Táňa

„Když jsme přijely do Prahy, tak jsme bydlely v hotelu. Po nějaké době za námi přišla paní, která tam pracovala, a seznámila nás s panem Petrem. Nabídli nám bydlení tady v Praze,“ vzpomíná paní Táňa.

S rodinou odešla do Prahy z Vinnycje v centrální Ukrajině. Napadenou zemi opustily čtyři dny po zahájení invaze.

Čtěte také

Uprchlíci z Ukrajiny si z 90 procent vybírají Prahu. Školy začínají být přeplněné, říká Antonín Klecanda

„Myslely jsme si, že to bude nějaký týden, dva a vrátíme se zas zpátky na Ukrajinu. A když to pak pokračovalo dál a dal, tak jsem rozhodla, že si musím najít nějakou práci, abych mohla podpořit děti.“

Hledala i školu pro dceru Dominiku, která je teď v 9. třídě. Zázemí našla paní Táňa s dcerami a matkou v rodině Petra Hobzy z pražských Kunratic.

„My jsme si tady nejdřív připravili bydlení, potom jsme kontaktovali organizaci, která pomáhala. To v našem případě byla Československá obec legionářská a zeptali jsme se, jestli tam mají nějaké vhodné lidi, kteří to potřebují. A ti nás pak spojili,“ popisuje.

Velkou výzvou společného soužití byla zpočátku jazyková bariéra. Výhodou bylo, že Petr umí rusky. „Ještě jsem maturoval z ruštiny, takže to byla taková berlička, která pomohla nám všem.“

Paní Táňa teď pracuje ve škole jako asistentka pedagoga, našla si bydlení nedaleko Hobzových, které stále navštěvuje. Stali se z nich přátelé.

Na jaká jazyková nedorozumění Hobzovi se smíchem vzpomínají? A proč má Tánina dcera se začátkem války spojenou i školu? Poslechněte si celou reportáž.