V litoměřickém podzemí byla nacistická továrna i sklad nebezpečného odpadu

Už koncem 19. století sloužil vrch Bídnice u Litoměřic jako zdroj vápence, důležité suroviny pro stavebnictví. Nejenže se tu vápenec těžil, ale také se rovnou zpracovával na vápno. Při těžbě důlním způsobem vznikala postupně hustá spleť chodeb a odtěžených prostor. Odhadem mají zdejší chodby délku několika desítek kilometrů. O způsobu těžby i zpracování vypráví první část expozice s názvem Důl Richard v proměnách času.

Nejtemnějším obdobím byla druhá světová válka

V roce 1943 se začalo nacistické Německo rozhlížet po vhodných prostorách pro přemístění válečného průmyslu. Nálety spojeneckých vojsk tuto výrobu ohrožovaly a ničily. K vytipovaným místům patřilo i podzemí vrchu Bídnice u Litoměřic.

Detail|foto: Stanislava Brádlová

Na budování vlastních prostor a později i na samotné výrobě se podíleli vězni z litoměřického koncentračního tábora i nuceně nasazení dělníci. Za dva roky lágrem prošlo na 18 tisíc lidí, čtyři a půl tisíce jich přitom zemřelo. Vyráběly se tu zejména motory pro tanky Panther a pro stíhače tanků.

V roce 1963 bylo rozhodnuto o tom, že budou podzemní prostory využity jako úložiště radioaktivního odpadu z nemocnic, výzkumných pracovišť a podobně. Odpad je ve stolitrových sudech zalitý betonem. Ty se pak ukládají do komor, které jsou po naplnění opět zality betonem. Prostory jsou monitorovány a za více než 50 let provozu nebyl zaznamenán žádný únik.

V některých chodbách se propadly stropy

Nářadí|foto: Stanislava Brádlová

Problematické jsou chodby a prostory, které nejsou využívány. V některých z nich se zbortily stropy a vzhledem k nebezpečí úrazu bylo nakonec podzemí pro veřejnost kompletně uzavřeno.

Na internetu si můžete dopřát alespoň částečnou virtuální prohlídku. A představu o historii i současnosti podzemních prostor dolu Richard si můžete udělat v nově upravené expozici Důl Richard v proměnách času. Najdete ji ve středověkých sklepeních přímo pod litoměřickou radnicí a zdejším informačním centrem.

Její závěr tvoří odvážný pohled do budoucnosti – práce mladého architekta Filipa Landy řeší jednak možnost částečného zpřístupnění podzemí, jednak i památník obětem. Krásná je i myšlenka Sadu smíření, kde by každá oběť měla mít svůj strom.