Vojtěch Bernatský: Po třiceti letech v televizi jsem našel kouzlo psaní

Součástí sportovní redakce České televize je Vojtěch Bernatský od svých devatenácti let. „Baví, baví, baví,“ směje se, když padne otázka, jestli ho práce pořád těší. „Jsem teď spíš pasivní sportovec, ale úspěchy i neúspěchy našich pořád prožívám. V redakci celý den pipláme miminko a večer ho ukážeme lidem. Vycházím ze studia a mám pocit, jako bych složil zkoušku na vysoké škole.“

Už jako tříletý imitoval Karola Poláka. „Od první třídy jsem snil o tom být sportovním moderátorem nebo komentátorem. Měl jsem vlastní pořad Dejte vejce z huby ven, kde jsem byl moderátorem i zpovídaným.“ K práci v televizi mu na začátku pomohl otec jeho tehdejší přítelkyně. „Byl televizním technikem a zeptal se, jestli bych nemohl přijít.“

Druhé místo

Ze začátku moderoval sport v Dobrém ránu. „5. srpna 1996 jsem dostal první možnost moderovat Branky, body, vteřiny.“ V Česku je jediný člověk, který kontinuálně moderuje jeden pořad déle než on. „Je to Saskia Burešová, která moderuje Kalendárium od roku 1993, takže mám co dohánět. Na třetím místě je v tomto žebříčku je Marcela Augustová,“ dodává.

Hvězda Vojtěcha Bernatského se zrodila spolu s Olympijskými hrami v Naganu. „Tehdy jsem se pomyslně svezl s úspěchem českých hokejistů.“

O dost náročnější doba přišla s covidem. „Ptali se nás, jestli má cenu sport vůbec vysílat, když se nic nehraje. My řekli: Jedeme dál.“ Sportovci natáčeli tréninky doma a do vysílání se dostaly i „kuličky“ nizozemského fanouška. „Byly to jiné příspěvky, ale skvělé. A sledovanost obrovská.“

Alex Mynářová a Vojtěch Bernatský|foto:Klára Škodová, Český rozhlas

Z moderátora spisovatelem

„Profesionální moderátor a amatérský spisovatel,“ říká s pokorou. Přesto má na kontě už sedm titulů: Deníky táty čtyřicátníka, Sporťákovy pohádky – a čerstvě román Když kvete Wiliwili. „Psaní je nekonečná cesta, ale úžasný svět fantazie. Na životní křižovatce jsem z komfortní zóny odbočil k nápisu ‚knihy‘ a jsem rád, že jsem to dokázal.“

Impulsem ke psaní byly děti. „Začal jsem psát deník, ať ty okamžiky nezmizí. Chtěl jsem, abychom si to jednou s manželkou v důchodu četli a smáli se. A třeba mi pak děti pomůžou do schodů,“ usmívá se.

Který kolega Vojtěcha Bernatského nejvíc ovlivnil? Jak vznikala kniha Když kvete Wiliwili? Kdy naposledy ho sport opravdu rozplakal? Poslechněte si v pořadu Alex a host.