Význam hebrejských jmen v pobiblickém období

Hluboká spjatost s biblickou Tórou a její studium vždy utvrzovaly zbožné Židy v přesvědčení, že jméno není jen shluk písmen sloužících k označení určité lidské bytosti. I po zkáze jeruzalémského chrámu a rozptýlení Židů v diaspoře proto přetrvalo přesvědčení, že jméno každého jedince má svou symbolickou hodnotu, ne-li přímo mystický, esoterický význam. Výběr jmen však ovlivnily i další okolnosti.

Již v Bibli se je možno setkat s případy, kdy děti byly pojmenovány po svých prarodičích. Tak například Abrahámův bratr Nachor se jmenoval stejně jako jeho dědeček. Tato zvyklost se později, zejména ve středověku, ještě rozšířila, takže židovské děti dostávaly jméno i po rodičích. Židé aškenázští, rozptýlení ve střední a východní Evropě, však při tom postupovali jinak než jejich sefardští souvěrci, žijící ve Středomoří a v severní Africe. Pro sefardské Židy bylo běžné pojmenovat syna po otci ještě za otcova života. Lidová tradice dodala i vysvětlení: Pokud anděl smrti přijde pro člověka určitého jména a v jedné rodině najde dvě stejně pojmenované osoby, bude zmaten a jeho úkol se ztíží. Zvyklost pojmenovat syna po otci ještě za jeho života tak měla zajistit, že především otec se dožije vyššího věku.

Ve východněji usazeném aškenázském židovském společenství naopak panovala obava, že by při dvou stejných jménech v jedné rodině mohl anděl smrti ukrátit život nepravého člověka. V důsledku toho se ustálila zvyklost přesně opačná než u Židů sefardských: Syn nikdy nesměl dostat stejné jméno jako otec, pokud byl otec naživu.

Bez ohledu na místo, kde Židé žili, se zato zachovávala zvyklost pojmenovat děti podle doby jejich narození. Toto pravidlo se ostatně v rodinách zbožných Židů dodržuje dodnes. Například chlapci narození v období svátku Purim nesou často toto jméno, zatímco dívky bývají pojmenovány Ester po statečné zachránkyni Židů. Pokud se chlapec narodí během svátku Chanuka, bývá ve zbožných rodinách zvykem pojmenovat ho Matatjahu nebo Juda na paměť rodu Makabejských, který sehrál tak významnou roli v chanukovém příběhu. Podobně chlapec narozený na smuteční den Devátého avu bývá pojmenován Menachem, což znamená "útěcha". Pro narozené na Den smíření se považuje za vhodné jméno "Rachamim" - "milost", zatímco k chlapcům, kteří spatřili světlo světa během svátku vysvobození z egyptského otroctví Pesach, se podle tradice hodí jméno Moše - Mojžíš.

Slavný pražský rabín Jehuda Löw zdůraznil význam hebrejských jmen pro židovské společenství ve svém komentáři nazvaném "Gevuros Hašem" - "Mocné činy Boží". Mimo jiné zde píše, že za osvobození z egyptského otroctví vděčili Židé osobitým zvyklostem, které jim nedovolily rozplynout se mezi Egypťany. Rabi Löw přitom jmenoval čtyři takové zvyklosti: vlastní jazyk, vnitřní soudržnost, vysokou mravnost a konečně oddanost tradičním jménům. Podle slavného pražského rabína i takto vyjevená věrnost židovství přispěla k tomu, že si Židé zachovali vlastní identitu v době útlaku. Dnes, se zkušeností nabytou během dalších staletí, možno tato slova zdůrazňující význam hebrejského jména pro celé židovské společenství jenom potvrdit.