Začal FestivAL100. Projděte se Prahou s tajemným hrabětem K. A proč připomenout rabína Davidoviče

Co nabídne FestivAL100

Tento týden oficiálně odstartoval FestivAL100. Ten bude celý rok připomínat jednoho z největších českých spisovatelů 20. století, svědka holokaustu, myslitele a humanistu Arnošta Lustiga. Od jeho narození v prosinci uběhne 100 let. Nadační fond Arnošta Lustiga ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a Muzeem literatury nachystaly akce, které propojí 10 zemí na 4 kontinentech.

Podrobnosti prozrazuje hlavní organizátorka, spisovatelova dcera Eva Lustigová: „Kompletní kalendář akcí máme samozřejmě na našich stránkách lustigfoundation.cz.“

V Česku se diváci mohou těšit na dramatizace Lustigových povídek s hvězdným obsazením. „Povídek se ujali interpreti jako Tereza Kostková, Carmen Majerová, Petr Kostka, Jiří Lábus, Vilém Udatný, Máša Málková a další. Mám čest tato představení i režírovat,“ uvádí Lustigová.

Program v zahraničí je stejně bohatý – od literárních soutěží v Rakousku po výstavy ve Francii nebo v Izraeli. „V Paříži plánujeme výstavu. Arnošt Lustig a Tomáš Baťa: humanisté v akci. Proč zrovna to spojení s Baťou? Protože oba muži jsou letos jubilanty zapsaní na prestižní seznam významných výročí UNESCO,“ vysvětluje Lustigová.

Eva Lustigová má k dílu svého otce hluboký vztah, zejména k románu Krásné zelené oči. „Předobrazem hrdinky Kůstky je částečně moje maminka. Mám pocit, že Kůstka je moje sestra a že jsem její život prožila s ní,“ říká.

Kromě známých děl festival odhalí i dosud nepublikované Lustigovy texty. Jedním z nich je báseň Ševirat ha-kelim, která vyjde v jubilejní edici. „Je to esence všeho, co měl Arnošt na srdci. Udělala jsem z ní hudebně-lyrické pásmo, které v premiéře zazní 14. května v Maiselově synagoze,“ uzavírá Eva Lustigová.

V čem přesně spočívá symbolika „rozbíjení posvátných nádob“, na kterou odkazuje název Lustigovy jediné básně? Poslechněte si celý rozhovor s Evou Lustigovou.

Po stopách hraběte K.

Tajemný hrabě K se vrací do staré Prahy, aby tu hledal svou ztracenou lásku. Město se hodně změnilo, ale on si všechno pamatuje, jako by to bylo dnes. Hrabě není jen tajemný, ale také znalý a zábavný společník. A už 17. ledna ho na cestě po někdejším pražském židovském ghettu mohou doprovodit děti od 10 do 15 let. A to na speciální procházce, kterou připravilo Židovské muzeum v Praze za podpory Městské části Praha 1. S režisérem akce Petrem Šourkem natáčela na Mariánském náměstí Daniela Brůhová.

Hrabě K. byl v Praze naposledy před 120 lety. „Možná je takový trochu upír. Dokáže poutavě vyprávět o tom, co tady zažil, kam chodil,“ říká Šourek a dodává, že hrabě K. si pamatuje i to, jak začala velká pražská asanace, kdy zmizely celé části Prahy. „On tady žil jako takový trošku squatter v domech, které se už pomalu vyklízely. Ještě dál tu přežíval, až mu to všechno zničili. A právě proto se vrátil tam někam do Transylvánie, odkud možná pocházel jeho rod.“

Hrabě K bude na procházce v Praze hledat svou starou lásku. A to díky tomu, že má fotografie staré Prahy. „Vždycky je tam nějaký malinký detail, třeba nějaká římsa barokního domu a podle ní se to dá seřídit. Takže vy si můžete stoupnout úplně přesně na to místo, kde fotograf kdysi stál,“ dodává Šourek.

Kde tedy bylo Linhartské náměstí? Kdo byla Róza Kohnová? A kdo hraběte bude na výpravě starou Prahou hrát? Poslechněte si celý rozhovor.

Tichý vzdor rabína Emila Davidoviče

„Jsem rabín a jdu tam, kde jsou Židé.“ To jsou slova, která podle stejnojmenné knihy Věry Trnkové nejlépe charakterizují pozapomenutou, zato však velmi významnou osobnost poválečného židovského života u nás: rabína Emila Davidoviče. 16. ledna uplyne 40 let od jeho smrti. Jeho nelehký osud během 20. století připomíná v následujícím příspěvku Leo Pavlát.

Emil Davidovič se narodil 30. prosince 1912 v Chustu na Podkarpatské Rusi. Studoval na Slovensku, ve Vídni, Berlíně a Budapešti, ale i na Masarykově univerzitě v Brně. „Do jeho života poté krutě zasáhla válka. Věznění v Osvětimi a Buchenwaldu i s manželkou přežil, ale jejich dvě děti zahynuly.“ Připomíná Pavlát.

Ve víře ho to neoslabilo. „Hned po válce se zapojil do obnovy židovské obce ve Varnsdorfu, vedl oddělení pro náboženské záležitosti českých a moravských židovských obcí, zastupoval pražského rabína Gustava Sichera a roku 1953 se stal oblastním rabínem pro většinu Čech. V době po antisemitském procesu s Rudolfem Slánským to znamenalo i nelehké vyjednávání s podezřívavou, represivní státní mocí,“ vysvětluje Pavlát.

Rabín Davidovič svou funkci zastával statečně. Židovské společenství v něm našlo vzdělance orientovaného ve světové kultuře, o judaismu hovořil kultivovaným a srozumitelným jazykem. „Za základ náboženské kontinuity považoval paměť. Odmítal její redukci na pouhý zvyk či vzpomínku, ale po válečné katastrofě mu byla závazkem pro pokračování náboženského života.

Důraz na jeho upevňování ho přitom občas přivedl do sporu; s židovskými laickými představiteli, ale i s ortodoxními souvěrci z Podkarpatské Rusi, jimž vyčítal netolerantnost. Pospolitost a vzájemnost Židů mu byla nade vše a prostřednictvím textů na židovská historická témata našel i způsob, jak v náboženství nepřátelském prostředí přitažlivě hovořit o židovské tradici a kultuře,“ dodává Pavlát.

Jak do jeho činnosti zasáhl komunistický režim? Kam nakonec z českých zemí odešel?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.