Zámek Brtnice dlouhá léta chátral. Přesto při jeho návštěvě zažijete neopakovatelnou atmosféru
Zámků vyzdobených nábytkem, vzácnými lustry a drahými koberci je spousta. V Brtnici na Vysočině můžete zažít atmosféru památky, která dlouhá léta chátrala a jejíž inventář zčásti zmizel a zčásti je uložený někde jinde. Přesto si historické prostory zachovaly úžasné kouzlo a rozhodně stojí za návštěvu.
Brtnický zámek patřil od 17. století italskému rodu Collalto. Získali ho jako konfiskát po Valdštejnech a žili v něm až do konce druhé světové války. Poslední majitel se sice soudil, ale zámek musel opustit. Na místní šlechtu lidé ještě dlouho vzpomínali. „Poslední majitel měl syna Manfréda a ten tady chodil do školy. Říkali mu Fredie,“ říká průvodkyně Eliška Pacnerová.
Zámek Brtnice je třetí největší na Vysočině, hned po Jaroměřicích nad Rokytnou a Telči. Jen samotný areál zámku bez parku má rozlohu skoro sedm tisíc metrů čtverečních. Vnitřní prostory jsou až na pár výjimek prázdné. Část inventáře je uložená jinde a po rekonstrukci se vrátí. Část zkrátka po válce zmizela. Nejvýznamnější místností, ve které zůstaly vzácné obrazy a štuky, je tak zvaný sál vjezdů. Kvůli stavu obrazů je ale v současné době pro veřejnost nepřístupná.
Původní účel jednotlivých místností teď často připomíná jen jeden předmět, například dětský kočárek. „Tady byly dětské pokoje, v této místnosti měla pokoj Alexandra Collalto,“ říká průvodkyně. Největším prostorem zámku je konírna v přízemí. Konají se v ní koncerty a divadelní představení. „Tyto akce pořádá pan Eduardo García Salas, houslový virtuos a koncertní mistr z Hudebního divadla Karlín v Praze,“ dodává Eliška Pacnerová.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
