Během představení se snažím zachytit všechny oči v hledišti, říká herečka Jitka Smutná

Jitce Smutné je postava Marie v nekonečném seriálu Ulice blízká, takže na svoji současnou hereckou linku scenáristům kývla. Ale žádný seriál není podle ní doopravdy nekonečný a sama má raději, když si může postavu v seriálu takzvaně odžít a nadávkovat. Hraní v seriálech je hodně náročné na čas a spojit ho se zkouškami v divadle je velký kumšt: „Natáčet se začíná brzy ráno, třeba už v půl páté odjíždím na plac. A v půl desáté už musím být na zkoušce v divadle. Volné večery mám maximálně jeden až dva týdně,“ říká herečka.

Pokud náhodou volný večer Jitka Smutná má, píše texty ke svým písničkám, učí se nebo si čte. A když ví, že nemusí druhý den vstávat, pustí si třeba pět dílů seriálu v původním znění s titulky. Pokud potřebuje nabrat sílu, snaží se hodně spát. „Někdy trvá, než se mi hlava po představení uklidní, ale prášky na spaní neberu. Na rychlá řešení totiž obecně nevěřím,“ říká herečka.

Zrodila se písničkářka

Jitka Smutná začala s hudbou už v době svého pardubického angažmá, kdy hrála v domovech důchodců a po hospodách. Poté přešla do divadla v Ostravě, kde se potkala s Josefem Streichlem, ostravským bluesovým a folkovým písničkářem. „Tenkrát se točil film, kde jsem hrála společně s Miluší Šplechtovou. Měla jsem s sebou sedmiměsíční dcerku Terezku, a když se mi jí večer podařilo uspat, hrála jsem kolegům svoje písničky. Pepa Streichl potom doporučil režisérovi Janu Kačerovi, aby mě nechal ve filmu jednu písničku zahrát, a to se také stalo.

V Ostravě jsem vystupovala na různých festivalech, ale Porty jsem se nikdy nezúčastnila. Folkaři si totiž v Ostravě dali slib, že tam nikdy nevystoupí. Řada z nich slib nedodržela, ale já ano, a proto jsem asi nikdy Portu nevyhrála,“ směje se Jitka. V současné době odehraje tak jeden koncert měsíčně, čas jí více bohužel nedovolí.

Po Národním divadle nastal čas na změnu

Jitka Smutná byla šestnáct let členkou Národního divadla. A potom zatoužila po změně. Odešla proto do Městských divadel pražských, kam se chodila dívat na Jaroslavu Adamovou, Borise Rösnera a další skvělé herce. A jaký je podle ní rozdíl mezi Národním divadlem a jinými divadelními scénami? „Když děláte představení, jste ve svém mikrosvětě. Člověk je sevřený v textu, ovlivněný režisérem. A na to, kde hrajete, koukáte až na druhém místě," vysvětluje herečka.

Jejím bratrem je režisér Vladimír Smutný, který je podepsaný pod takovými filmy jako Kolja, Smrt krásných srnců, Skalpel, prosím, Tmavomodrý svět, Tobruk a nejnověji Nabarvené ptáče.

Jaký spolu mají vztah a jak se vzájemně podporují ve své práci, se dozvíte v záznamu celého rozhovoru.