Blafák

Ale než mimo jiné řeknu, zda jsou všechna takhle slova z jedné jazykové rodiny, povíme si, že výraz blafák Slovník spisovného jazyka českého označuje jako slangový a vysvětluje jeho význam slovy "finta na oklamání brankáře při střelbě zblízka". Už z toho, jak je vysvětlení jeho významu sáhodlouhé, je zřejmé, že slovo blafák je vlastně nenahraditelné a bude se i nadále používat, ať se nám líbí, nebo ne. Původ slova blafák je americký a pokrový. Pochází totiž z výrazu blaf psáno bluff, který v americké angličtině znamená klamat, lživě něco předstírat a používá se především jako pojmenování činnosti, která je důležitou součástí karetní hry zvané poker. Kdo v pokeru neumí blafovat, tedy předstírat, že má v kartách něco úplně jiného než ve skutečnosti má, nemá zde šanci na úspěch. Dodám, že původní význam klasicky anglického bluff je zastrašovat a že jde o slovo vzniklé onomatopoicky, tedy zvukomalebně. Z významu lživě předstírat nepochybně pochází české sloveso oblafnout, tedy oklamat, ošidit, ošálit, obelstít.

Michal Novotný

Jak je to ale s blafem jako nechutným jídlem a s blafem jako žvaněním, žvástem a tlachem? Tyto české blafy mají s tím americko-anglickým společné jen to, že také vznikly zvukomalebně. Navzájem ale souvisejí. Staré české blafat původně znamenalo hltavě, nechutně jíst, což se pak přeneslo na nechutné jídlo jako jeho pojmenování. Pokud jde o souvislost žvanění a jedení, ta v češtině existuje nejen u blafání, ale třeba právě také u žvanění, toto slovo vzniklo ze stejného základu jako sloveso žvýkat. Souvislost je možná v tom, že jak u mluvení, tak u jedení jde o pohyby svalů úst. Musím ale dodat, že podle straších etymologů blafání jako tlachání vzniklo z německého blaffen, které znamená štěkat a má také zvukomalebný původ. V tom případě by nechutné řeči a nechutné jídlo neměly nic společného.

Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz.