Bůh na Nový rok otvírá "Knihu života a smrti"

Podle staré tradice Bůh na Nový rok otvírá "Knihu života a smrti", v níž jsou zapsány dobré i zlé skutky každého člověka, aby podle nich rozhodl o životě nebo smrti každého v nadcházejícím roce. Deset dní mezi Novým rokem a Dnem smíření mají být vyplněny pokáním, modlitbou a dobročinností. Na Den smíření Bůh své rozhodnutí pečetí a den po skončení svátku Sukot, který je nazýván "Šemini aceret" neboli "Osmý den shromáždění", Boží ortel nabývá účinnosti.

Hrozivost a závaznost chvíle, kdy Bůh rozhoduje o životě a smrti každého jedince, vyjadřuje už po staletí při židovské bohoslužbě Nového roku i Dne smíření modlitba "Unetane tokef" neboli "Ať vstoupí v platnost svatost toho dne". Odborníci její text připisují jednomu z nejznámějších židovských liturgických básníků 11. století, rabimu Kalonymu ben Mešulamovi žijícímu v Německu. Náboženská tradice však autorství skladby přisuzuje rabimu Amnonovi z Míšně, který žil ve století 12., a současně s modlitbou spojuje i tragický příběh.

Podle tohoto tradičního podání míšeňský arcibiskup opakovaně naléhal na rabiho Amnona, aby se nechal pokřtít. Rabi Amnon se snažil vyhnout odpovědi a když již nevěděl, co si počít, požádal o tři dny na rozmyšlenou. Doma se však zhrozil při pomyšlení nad svým činem: dal najevo, že o své víře pochybuje, a v arcibiskupovi vzbudil dojem, že se chystá židovství zřeknout. Rabi se kál a modlil celé tři dny a po určené době se k arcibiskupovi nedostavil. Ten se cítil rabínovým jednáním podveden. Jeho odmítnutí křtu si vyložil jako projev Amnonovy zpupnosti a přikázal, aby mu byly za trest useknuty ruce i nohy.

- Tak alespoň událost, která není historicky ověřena, popisuje ve 13. století rabín Izák z Vídně ve svém díle "Or zarua". Ve své zprávě pak dále píše, že krátce po zmíněných událostech, bylo to právě na židovský Nový rok, byl rabi Amnon přinesen do synagogy, kde pronesl vlastní modlitbu a při jejím přednesu zemřel. Měla to být právě modlitba "Unetane tokef", jejíž text si nyní poslechneme v překladu zemského rabína Efraima Sidona.

Svatosti toho dne dnes pádnost dejme, v strašlivý soudní den se soudu obávejme!

Toho dne vláda tvá bude vyvýšena, královská stolice láskou upevněna.

Na ní tvůj majestát bude dnes sedět, pravda a soudce, žalobce i svědek.

Kdo píše a na účet pečeť vkládá, pamatuje, co v nepaměť upadává, pamětní záznamy v knize své rozbaluje, nahlas pak předčítá, co zápis obsahuje, pod nějž se každý z nás osobně podpisuje.

Když šofar veliký protrhne nebesa, tenounké mlčení se světy ponese a v letu zběsilém anděly otřese!

I mocných jistota zhroutí se rázem, "Soudný den!" volají od nebe na zem.

Též vojsko nebeské bude navštíveno, protože bez zásluh bylo nalezeno.

A všichni, kdo žili, anebo žijí, před zrakem pastýře jak stádo míjí.

Jako pastýř, jenž vysoko na kopci si pod holí prohlíží každičkou ovci, také ty hodnotíš k životu či k smrti každého člověka za všechny jeho skutky.

Zářezem označíš osud všech stvoření a nežli jej zpečetíš, dáváš jim deset dní.

Na nový rok budou zapsaní a v den smíření zapečetění!
Kolik odejde, kolik se uzdraví,
Kdo živ bude a koho popraví!
Kdo je v koncích a kdo není,
Kdo uhoří a koho utopí!
Kdo mečem a kdo divou zvěří,
Kdo hladem a kdo žízní.
Kdo v bouři, kdo onemocní,
Koho oběsí, koho ukamenují,
Kdo zůstane a koho vypoví!
Kdo v klidu a kdo zešílí,
Kdo v míru, kdo v utrpení,
Kdo bude povýšen, koho srazí,
Kdo zbohatne a kdo vše ztratí!
Ale pokání, modlitba a almužna zlý osud odvracejí!