Červená nit

Nejprve si povězme, jak je naším zvykem, co ta slova vlastně znamenají. Červená nit je v tomto úsloví hlavní či ústřední myšlenka, jakýsi jednotící faktor, který naznačuje vnitřní souvislost buď děje, nebo různých jevů, případně série událostí. Když se něco táhne jako červená nit na pohled nesouvisejícími ději, jevy, událostmi, spojuje je to. Možná věc bude pochopitelnější na příkladech. Když se řekne, že "touha po samostatnosti se vine jako červená nit dějinami malých národů", chce se říct, že touha po samostatnosti je společným prvkem dějin malých národů. A když řekneme, že knihou se jako červená nit táhne vztah člověka k přírodě, informujeme, že hlavní myšlenkou zmíněné knihy je vztah člověk a příroda.

Rčení táhne se jako červená nit bylo před takovými sedmdesáti, šedesáti lety oblíbenější než dnes. Jistě i proto, že ho měl rád a často ho užívat prezident Beneš. Dnes ho cítíme jako knižní a trochu umělé, i když se v médiích čas od času objevuje.

Ale chtěl jsem mluvit o lanech. Ano, naše rčení velmi úzce souvisí s lany, a to s lany britského státního loďstva. Lano je a hlavně bývalo věc dost cenná a tudíž bývalo cílem zlodějů. Čemuž se britský stát bránil tím, že všechna lodní lana v majetku státu byla označena červenou nití. Do státních lan byla už při výrobě vpletena červená nit, což bylo znamení, které prakticky nebylo možné odstranit. Každým státním lanem, každým jeho kousíčkem, se táhla, vinula červená nit a takové lano bylo s prominutím neukradnutelné.

To, že se anglická státní červená nit dostala do rčení užívaného skoro všude v Evropě, ale nevzešlo z Anglie, zavinil to německý básník Johann Wolfgang Goethe. Ten ve svém románu Spřízněni volbou z roku 1809 charakterizoval deník hrdinky, jímž prostupovala její láska a oddanost, básnickým obratem vzatým z dějin anglického námořnictva. Láska a oddanost se deníkem vinula jako červená nit. A ono se to ujalo. Spíš ale všude jinde v Evropě než v Anglii.