Fuk

E-mail posluchačky Navrátilové z Mělníka mě na šumící Šumavu přivádí ještě jednou. Paní Navrátilová se ptá, zda není nějaká souvislost mezi starým českým pojmenováním lesa slovem šuma a slůvkem šumafuk, které používáme, když chceme říct, že je nám něco lhostejné, jedno, tedy šumafuk, eventuálně šmafuk případně jen fuk.

Na ten dotaz odpovím, ale vůbec není jisté, jestli to bude dnes. Spletitostí kolem výrazů šumafuk a fuk je mnoho, a tak si to všechno vyžádá dost času.

Začnu konstatováním, že slůvko fuk má v češtině celkem šest významů. O prvním jsme si řekli, že vyjadřuje lhostejnost a používá se v několika verzích: fuk, šumafuk, šmafuk, šmafú a šumafú. Druhé fuk je citoslovce, které se užívá jako vyjádření fouknutí a rychlého úniku; ve slovníku najdeme příklad: "myška fuk do díry". S tímto fukem jako citoslovcem úzce souvisí fuk jako podstatné jméno. Věta "ten má silný fuk," tedy fouknutí čili výdech, není neobvyklá. Dále je fuk spára, například mezi prkny, která slouží jako obložení. Takovým fukem může zvenku foukat, ale jazykově tento fuk s foukáním nesouvisí. Pátý fuk je nebo spíš byl drobný, ten nejdrobnější peníz, v Nerudovi například najdeme větu: "švestky jsou za osm fuků". A konečně fuk šestý, ten se už také nepoužívá, ale ve starší literatuře ho můžeme najít třeba v podobě "dělal s tím fuky", což mělo význam "chlubil se s tím, nafukoval se, že to má". Náfukové, což je dosud zcela běžné slovo, dělávali fuky.

Takže jsme si dnes stačili říct jen to, že v češtině máme celkem šest fuků, tři z nich, že souvisejí se slovesem foukat a všechno ostatní, včetně toho, jak s těmito fuky souvisí podfuk a hlavně včetně odpovědi na email paní Navrátilové, nám zbylo na zítřek.