Irena Fuchsová

Říká se, že dnešní děti mají všeho moc! Že si neváží hraček, protože se na ně sypou ze všech stran. Ano, u některých dětí to určitě platí, ale není jich většina.

Dneska mají svátek otcové, tátové, tatínkové, taťkové… a mohla bych pokračovat, mám pravdu? Přemýšlela jsem, jaký dopis bych svému tátovi napsala já.

Ráno s ním jedu do práce, tam na mě počká, pak jedeme domů, vyprávím mu, co jsem zažila, stavíme se na nákupech, a pak se těšíme na společný krásný večer.

Byli to šimrací broučci, které jsme na kolínském koupališti v polovině 50. let minulého století, hledali s bráškou Kájou kolem deky, na které jsme leželi s maminkou.

Ženy mediálně známé se staly matkami. Některé se sice prezentují jako šťastné matky, kterým se dítětem naplnilo jejich poslání ženy, ale stejně se nakonec prořeknou.

Vypravování mé facebookové přítelkyně Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně jsem už v našem pořadu několikrát použila. Vždy bylo originální.

Jednoho dne mi můj mobilní operátor oznámil, že od konce  měsíce budu platit nové mobilní internetové služby. Ale já žádné nové mobilní internetové služby nepotřebuju!

Esemeskový příběh, který vám teď převyprávím, začal v dubnu před čtyřmi lety. V době covidu. Týkal se mých blízkých přátel, Jolany, jejího manžela Toníčka a dcery Marušky.

Můj nakladatel Bronislav Ondraszek cestuje po celém světě po místech, která jsou spíše neznámá a píše o nich tak zajímavě, že mu v dnešní nápovědě ráda předám slovo.

Tohle vypravování jsem napsala v dubnu 2009. Je tedy mladé šestnáct let, ale zároveň se mi zdá, že rok 2009 je strašně, strašně daleko.