Jan Jiráň - herec, hudebník a režisér
8. listopad 2011
Tandem
Herec, hudebník a režisér Jan Jiráň v Tandemu Jana Rosáka! Prozradil, jak člověk v zivotě stále na něco čeká a jak vnímá rozhlas a mluvené slovo. Dozvěděli jste se v rozhovoru něco o Indiánech a jak se k nim dostal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, ze studia vás zdraví Jan Rosák. A naproti mně už sedí můj host, vynikající muzikant, dlouholetý člen Divadla Ypsilonka, který se znovu a rád přidává k těm, kteří společně dělají smysluplné věci. Sám sebe vidí jako těšitele na lepší život v budoucnu, ovšem s vědomím toho, že člověk by si měl občas uvědomit, jak šťastný život vlastně už v přítomnosti žije, což je velice sympatické. Pozvání do Tandemu přijal herec, hudebník, režisér Honza Jiráň. Vítám tě, Honzo, ahoj.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ahoj, hezký den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hudba je součástí tvého života, takže by byla veliká škoda, kdyby chyběla u nás v Tandemu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem říkal, hostem je dneska herec, hudebník, režisér Honza Jiráň. Mohli bychom začít z každé téhle té profese naše povídání, ale přesto přese všechno začneme úplně jinak, začneme dětstvím tak jako vždycky, Honzo, začínáme. Tak kdepak jsi se narodil?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Já jsem se narodil v Břevnově na periférii. Mám taky periférii moc rád. A vlastně v dětství tak, jak to bývá, jsem si vysnil úplně jinou kariéru, ale vydrželo mi to hodně dlouho. Přiznám se, že ta kariéra mi vydržela až do 18 let. Mě v pěti letech tatínek tím, že jsme bydleli v Břevnově, tak mě vedl v pěti letech na Strahov na první fotbalové utkání, které jsem v životě viděl. Tehdy se přestavovala Sparta, takže tam hrála pohárové utkání s Westham United. A pamatuji si, jak cestou na ten nevšední zážitek, můj první zážitek z toho fotbalu, mně říkal: "Jendo, ty by sis měl zapamatovat takový tři věci. Já ti teď prozradím naše rodinné stříbro. Tvůj prvorozený syn by se měl jmenovat Jan, ty jsi už osmý v řadě Janem, fandíme Spartě a pijeme světlý pivo." A já z toho zápasu si v podstatě moc nepamatuju, ale co mě fascinovalo, že kapitán Sparty Ivan Mráz si podal ruku s kapitánem toho anglickýho týmu a pak utíkal přes celý hřiště, utíkal k brance Sparty a tam tu kapitánskou zářící bílou pásku zahodil. A to mi utkvělo v paměti tak, že jsem přišel domů a říkám, maminko, já bych chtěl být Ivanem Mrázem. On má osmičku na zádech, von začaroval tu branku, víš, to se mi teda moc líbilo. Tak mi našij, prosím tě, na všechny trička a košile vosmičku. Protože tehdy nebylo tak snadný dojít někam a koupit si nažehlovací osmičky, tak maminka jako dámská krejčová mi z různých starých košil kvítkovaných našila na jiný kvítkovaný košile, takže jsem tam měl ty vosmičky třeba i v nějakých jiných barvách a veselých kvítkách. No, jenomže za chvilku jsem šel do první třídy a paní učitelka Brožková říkala: "Děti, nemůžeme tu školu brát zas tak úplně vážně, musíme se taky potěšit, pobavit, tak co byste si přáli, to já vám taky vyplním." A já jsem se hned přihlásil a říkal jsem, paní učitelko, já bych chtěl k tabuli chodit jako Ivan Mráz, já totiž jsem Ivan Mráz. A paní učitelka říkala proč ne. A první dva ročníky ve škole já jsem absolvoval v podstatě jako Ivan Mráz.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkej, počkej, ty jsi si prosadil, že jsi byl oslovován Ivan Mráz? Ne.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Paní učitelka vždycky řekla: "A k tabuli půjde." A nejkrásnější na tom bylo, že já jsem se těšil, že zazní, já jsem si to přál, že zazní: "K tabuli půjde Ivan Mráz." Teď to zaznělo a já jsem vstal, tak hrdě jsem kráčel k tý tabuli, koukal jsem, jestli holky koukají, koukali. Snažil jsem se umět, abych neudělal ostudu Ivanu Mrázovi. A po 30 letech, to už jsem byl členem Ypsilonky, přišel na představení Prodaná nevěsta Ivan Mráz.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co to s tebou udělalo? To muselo s tebou seknout úplně.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
No, já jsem o tom věděl, že přijde a trošku jsem zauvažoval o tom, já v Prodaný nevěstě hraju Krušinu a zpívám. U nás to je trošku jiná Prodaná nevěsta než na tom Národním divadle, protože tam třeba si někdy půjčujeme ty árie, Jeníka zpívá a hraje Marek Eben, je nižší hlas než já. Takže, v tý naší opeře třeba ten Jeník, když už nemůže s tou árií, s tím svým hlasem tak nahoru, tak vysoko do těch vyšších tónů, tak jí půjčí mně, Krušinovi, já to přezpívám ten vršek, pak zase vrátím. A já jsem zauvažoval tím, že naše Prodaná nevěsta je tak trošku jiná, že bych přišel jako Krušina s vosmičkou na zádech, když přišel ten Ivan Mráz, že jo. Nakonec se to neuskutečnilo, ale uskutečnilo se kafe, tak jsme šli na kávu s panem Mrázem, von s manželkou. A teď já jsem se s ním rozpovídal o svém dětství a najednou mu říkám, víte, pane Mrázi, ale vy jste mně strašně ovlivnil ten život. Já jsem kvůli vám začal hrát ten fotbal, hrál jsem za tu Spartu do 10 let, pak do 18 let. A vlastně to ovlivnila ta vaše páska. Víte, že by mě docela zajímalo, když jste mi tak strašně ten můj svět a život ovlivnil, proč vy jste to udělal? Vy jste byl tak pověrčivej? A teď, jak von byl pan Mráz tak natěšenej, protože jsem mu líčil ten svůj obdiv a takový ty dětský oči, tak se zase vrátil do těch dob, kdy hrál fotbal, manželka taky po něm tak pokukovala, byli oba takový potěšený a hrdý na tu minulost, ale ve chvíli, kdy jsem mu položil tuhle otázku, tak von tak trošku zvážněl. Já jsem říkal, no, počkejte, vy jste nebyl pověrčivej? A von říká: "No, nebyl a možná, že si ani nepamatujete, když jste byl tak malej, že já jsem do tý branky právě nedal tu penaltu a ta rozhodla o tom, že jsme vypadli." Já jsem říkal, no, počkejte, a jen jste to pro nic za nic neudělal, tak vy jste nechtěl na sebe zbytečně tou zářící bílou pásku upozorňovat v souboji, že jo, vy jste byl známej kanonýr, bomber. A von tak úplně smutně mi říká: "Pane Jiráni, vona mě škrtila." A já se přiznám, že v první chvíli zesmutněl, říkal jsem si, no, to je teda taková pitomost. Ale v tu chvíli, když jsem si pojmenoval, že takováhle marginální chvilka ovlivní celej život, jsem se rozesmál a říkal jsem si, no, lepší pointu jsem nemohl mít.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem říkal v úvodu, Jan Jiráň je opravdu člověkem, který rád dělá smysluplné věci a rád se přidává k těm lidem, kteří je také provádějí. Jak se to u tebe v praxi projevuje?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
V praxi se to u mě projevuje tak, že já zpomaluju. Téměř zásadně se snažím dělat všechno aspoň o dva vynálezy později. To znamená, že třeba nejezdím autem, jezdím všude tramvají, a tím pádem jsem všude včas, protože nestojím na těch křižovatkách na tý červený, jo. Snažím se jezdit tou tramvají i z toho důvodu, že nemám pak čas na computer a na televizi, ale mám čas na čtení. Takže, já jsem pořád trošku zpožděnej, ale tím pádem mám víc toho času.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Prosím tě, dá se říct, že ti to nechybí vůbec, ta televize, nechybí ti computer?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Nechybí mi to vůbec. Někdy mě plísní mí kolegové, protože oni ztrácí čas právě tím, že používají tu poslední technologii a peskují mě, že třeba nekoukám na poštu. Já mám svojí, ani nevím teď, jak to říct, no, tu adresu mailovou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Emailovou, ano.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Email, to mám, ale na něj nekoukám. Samozřejmě tím, že trávím celý léto.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili, ti je na nic.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
No, není úplně na nic, ale já tím, jak zpomaluju a nepoužívám, nemám auto, nemám chalupu, nikdy jsem neměl, neměl jsem na to ani čas, ale tím mám čas na to vo prázdninách, který mým jako študáci, divadelní prázdniny, to znamená téměř dva měsíce, tak já tím, že nemám tu chalupu, tak jezdím na takovej malej ostrov do Španělska. Nejsem numizmatik, strašně důležitá věc, nesbírám peníze, tím pádem to, co vydělám během toho roku, tak můžu směle a s radostí rozfofrovat na tom malým ostrůvku se Španělama, můžu tam denně chodit na nějaký krásný ryby a hádat se se španělským.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To znamená, že chodíš.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To dělám, to dělám. Já to tak dělám. Já jsem se dokonce na tom ostrově jeden čas oženil. Ono to bylo vlastně tak, že já jsem si uvědomil, že člověk pořád čeká v pomyslný frontě na něco. Budeš se mnou souhlasit, že když jsme chodili třeba do školky, v jeslích si to nepamatuju, chodil jsem asi od tří nebo pěti měsíců, ale když jsme chodili do školky, tak nás strašně štvalo, že musíme jít po vobědě spát. A já jsem se hrozně těšil na to, že už budu chodit do tý velký školy, že nebudu spát po obědě. A když jsem se protěšil do tý velký školy, načekal, tak tam jsem zjistil, že zas nás prudí ty učitelé, že musíme psát nějaký písemky a furt se něco učit. Tak jsem si říkal, no, tak to já bych docela chtěl chodit ještě do tý větší školy. Pak jsem zjistil, že to není o nic lepší. A takhle pořád na něco čekáme. Pak čekáme na to, že vyděláme první milion, mezitím máme děti, který nás prosí, abysme je z tý školky vzali před oběděm, aby nemuseli spát po obědě. A my jim marně vysvětlujeme, že bychom si ducli po obědě, že jo, s nima. No a takhle se protěšíme pořád na něco v tý frontě až do důchodu a ani si nestačíme uvědomit, že jsme celou tu dobu třeba byli šťastný.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To se mi na tobě hrozně líbí, jestli to tak opravdu je, jak si to užíváš. Ta španělská svatba, kterou jsi tady jako tak naťuknul, zmínil a jenom tak jsi od toho zase odešel, tak to ti takhle nedaruju, to mi musíš vysvětlit ještě dneska.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle byla písnička, to jsem poznal i já, ve španělském jazyce. Ale protože tady mám to cédéčko u ruky, jmenuje se krásně - Čekání na kojota, takže na kojota opravdu, ne na Godota, tak vidím, že jsi ji složil sám, úplně sakum pikum, i text.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano. Tak já na tom ostrově, kam lítám už několik let, občas píšu písně do písku, někdy jen tak rukou, prstem. A protože člověk by měl používat nějakou cenzuru, autocenzura někdy tak úplně nefunguje, což vidíme někdy okolo sebe, nejenom v kultuře, ale i v politice. Prostě kolem nás ta autocenzura, myslím, pokulhává, tak já někdy dávám šanci i moři, že tak si píšu nějaký nápady na pláži do písku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
/nesrozumitelné/
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Někdy jo, ale možná, že to bylo dobře, že jsem se třeba pak neproducíroval s nějakou pitomostí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale tahle ta písnička naštěstí nebyla spláchnuta mořem.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Jmenuje se Lavia Lactea, znamená to mléčná dráha. A byl jsem s kamarády, voni mi říkali, to jsou argentinský kamarádi a voni mi říkají Rulito, to znamená jakože Kudrnka, protože Argentinci nikdy si neřeknou jinak než nějakou přezdívkou. Nicméně ty Argentinci, s kterýma jsem tehdy trávil tu krásnou, romanticko noc na pláži, byla zima, koukali jsme na tu mléčnou dráhu a přece jenom u toho moře může bejt pro nás vlhký jiný chladno, než na který jsme zvyklý. My jsme zvyklý na to suchý. No a ten refrén pojednává o tom, jak Flaka a Gordito, což znamená Hubená s Tlouštíkem, což byly přezdívky těch mejch kamarádů a zmrzlý Rulito, Elado Rulito, zmrzlej já, se smáli, že jsem ze severu, a přesto mi je taková zima. No a popíjíme mojito. A tím, že jsem chtěl naznačit, že máme holý pozadí, tak tam je desnudo culito. Takže, vono to vypadá tak strašně intelektuálně, ale vlastně je to velmi prostá, hezká věc, jak jsme se tam nahatý koupali v moři.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Prosím tě, počkej, a jak to bylo s tou tvojí španělskou svatbou? Moje španělská svatba dvojtečka.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přiznám se, že já to velmi rád vyprávím, protože pro mě to má jedno zásadní poučení a byl bych rád, kdyby to mělo třeba i pro posluchače poučení. My jsme v těch Čechách takový uslzený, máme tak tady často to deštivo a bláto a v nás pak taky tak prší. A já jsem si před lety oblíbil ten malý ostrov, tam jezdím už spoustu let. A na mě třeba na letišti čeká až 20 lidí od 2 do 85 let a pohádají se na tom letišti, kdo mě poveze domů. A já tam vždycky u někoho, já tam nemám žádnej dům nebo něco, ale někdo si mě tak rozebere, že by chtěli, abych ty prázdniny strávil u nich. Takže, se tam pohádají, pak jedeme v takový koloně tam ke mně, do toho novýho domova. A já jsem tam kdysi jezdíval s přítelkyní a ta se přestávala vracet domů. Já jsem si toho dlouho nevšímal, respektive jsem to nějak nerozkryl. Až pak po letech jsem zjistil, že už se nevrací domů. Jak říkal Michal Pavlata, který měl krásnou historku, když jsem mu to vyprávěl, tak von říká: "Já jsem taky s někým takhle žil 6 let a vona se mnou 3." Tak já jsem měl podobnou tuhle tu situaci. A právě v tý chvíli, kdy jsem zjistil, že už jsem sám, tak se mě zeptala Isabela na letišti, hned to na mě vypálila: "Ty, Jendito, oni mi kromě toho Rulito říkají Jendito, což je ta směsice trošku česky, trošku španělsky."
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je nádhera. To by mně tam taky asi takhle říkali, viď.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano, Jendito jako Jeníčku, Jendito. "Jendito, a ty už jako budeš jezdit sem sám?" Já jsem říkal, no, vypadá to tak, že jo. "A nechceš si mě vzít?" A já říkám, Isabelko, tebe znám spoustu let, to není nic ukvapenýho, tak klidně. A ona říká: "Tak tuhle neděli." A letadlo tam lítá ve středu, takže jsem si dal 4 dny na rozmyšlenou. No a v neděli ráno jsem se probudil. Měl bych říct asi takovou jakoby důležitou informaci, že Isabele v tý době bylo 82 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkej, to si děláš srandu.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ne, ne. Mám na to dokumentaci, fotky a tak. No a tím, že byla v tomhle tom už hezkým věku, důstojným, rozumným, tak jsem věděl, že to není nic ukvapenýho a tím, že nejsem numizmatik, že nesbírám prachy, tak mě na tom bavilo to, že nemá nic. Taky, když jsem přiletěl do Prahy a v divadle v Ypsilonce jsem řekl, že jsem se oženil, tak první Jirka Lábus říká: "Počkej, koho jsi si vzal?" A já já jsem říkal tetu Isabelu. "Nepovídej, a kolik jí je?" Já říkám, no 82 a nemá nic. On úplně zbledl a říká: "Ty vole, to nejde překonat." Já jsem říkal, no, jistě. Proto jsem taky ten krok závažnej udělal, protože jako vzít si starší dámu s penězma, to umí teda každej pitomec, jo, ale vzít si.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Taky gauner.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přesně. Kdežto takhle jako vopravdu romanticky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je z čistý lásky.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
A teď k tý svatbě. Celá vesnice se těšila na to, že teda Isabela se vdává. Všichni připravili pod piniema a palmama dlouhej, obrovskej dlouhej stůl, kam se všichni z tý vesnice sesedli, každej z domova donesl flašku úžasnýho španělskýho vína, kus chobotnice, nějaký ryby, úžasný takový ty jejich zeleninový leča a krásný věci, vopejkaly se tam ty ryby na mnoha vohništích. Bylo to takový vopravdu hodně domácký. Průměrnej věk byl kolem tak 75 let. A proč vo tom vyprávím, protože si uvědomuju, jak v Čechách jsme takový zapšklý, jak už jsme se dočekali v tý frontě k tomu důchodu, tak pak už jenom tak často, často prskáme a boucháme těma hůlkama. Tady já jsem najednou viděl, že je takovej úžasnej masopust, úžasná merenda s průměrným 75, 80 let. Všichni se radovali, že Isabelka se vdává a měli radost ze života. A to jsem teda nečekal, co mě čeká na závěr, protože Isabela pak si mě tak držela u toho stolu a hodovali jsme a všichni nám připíjeli na šťastný manželství, na spoustu společných let. A Isabelka mi říká: "Ty, Jendito, ale budeme žít jako moderní manželství, já budu v tý Valencii a ty budeš v tom Rusku." A já jsem říkal, ale Isabelko, já nebydlím v Rusku, já bydlím Praga. A vona říká: "no, počkej." No, nebudeme to rozebírat. A říká: "Kam mě vezmeš na luna de mia, na líbánky?" Já říkám kam chceš. A vona se tak zasnila a říkala: "jendito, já bych chtěla na to Lululu." To jsem nikdy neslyšel, já jsem nevěděl, co je Lululu. A pravděpodobně, oni to Španělé nečtou H, takže jestli myslela Honolulu. A teď všichni ty babičky a dědečkové vzali lžíce a třískali do velkýho stolu a křičeli: "Lululu, Lululu." Což vypadalo, že společně chtějí odcházet na toaletu nebo já nevím, to mě pobavilo. Ale celá pointa byla v tom, že Isabelka, která měla 145 centimetrů a přece jenom už to tělo tak nefungovalo jako dřív, tak si udělala přes tkaničku pozornost a říkala: "přátelé, možná vás to překvapí, ale s Juan Citem", a teď se vzala za to svý stařecký bříško a řekla,"s Juancitem čekáme něco." A já jsem chvíli jsem si říkal, to jsem si říkal, to není možný, že tahle ta starší dáma vezme i to svý tělo takhle do hry. Pak jsme se všichni začali samozřejmě smát. Za rok na to, když jsem se vrátil, tak jsem říkal, Isabelko, vyhrožovala jsi před rokem, že čekáme něco, jak to dopadlo. A vona se ke mně přitulila a říkala: "Bude to slon, nikomu to neříkej."
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když si Honza Jiráň může teď vybrat z klasiků českého humoru, tak já bych to tipoval, Honzo, že nepůjdeš daleko a že zůstaneš u vás v divadle asi, viď.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To je pravda, protože já mám strašně rád humor kolegů z divadla, ať už je to humor Jirky Schmitzera nebo Marka Ebena, miluju humor Jirky Lábuse a Oldy Kaisera. Mimochodem my jsme třeba ještě před revolucí, za starších pořádků zažívali všechny ty ruský rulety, to, co Olda s Jirkou potom dělali v televizi, tak my jsme to zažívali první v tý naší šatně, jak já někdy s oblibou, protože jsem bejvalej fotbalista, říkám v naší kabině. My jsme jim dávali různý témata, kdy jsme nechtěli zkoušet třeba a voni nám hráli jen tak pro nás a trvalo to třeba dvě, tři hodiny, čtyři. Třeba téma, jak to vypadá u Jakešů těsně před tím, než se pak Jakeš zasebevraždí třeba nebo prostě se dávaly tyhle ty tehdy velmi politicky vostrý témata a kluci se tím nesmírně těšili. Vznikla dokonce pak situace, že jsme jednou letěli na nějakej zájezd do Anglie. Já jsem sehnal sponzorsky devět nebo deset letenek a nikdo nechtěl letět, všichni chtěli jet tím autobusem, kluci budou dělat etudy. A skutečně všichni pak jsme nakonec jeli přes Francii s noclehem dva dny do Londýna autobusem. Já ten humor Jirky Lábuse s Oldou Kaiserem, musím říct, že Jirka Lábus třeba mi připomíná v něčem i pana Menšíka. Velmi často Jirkovy věci mají pointu a velmi intelektuální pointu, ale často je to jenom takovej humor prostě situační nebo takový to vřídlo humoru. Já jsem s ním zažil při představení Někdo to rád horký, kde von hrál milionáře Osgooda a Daphne hrál fousatej Jirka Schmitzer. A v jedný chvíli, kdy Daphne se chce milionáře protivnýho zbavit, tak ho chce udeřit houslema i s futrálem přes jeho klín. A to je nacvičený pěkně, takže nedošlo k žádný škodě. Jednou ovšem ten Jirka nestačil ruce před to svý přirození dát dostatečně včas a dostal vopravdu plnej zásah tím futrálem s těma housličkama. A přišel zlomenej v pase, nemohl ani chodit do šatny, kde já jsem zrovna seděl, protože já jsem hrál Roselu, měl jsem pauzu v tu chvilku. A von tak, a to si myslím, že je signifikantní k tomu jeho humoru a k tomu, jak miluje ty rozesmátý diváky, von přišel, sotva stál na těch patách a říkal: "Já to špatně, Jendo, vykryl, vůbec se nemůžu ani postavit, ale lidi řvali."
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem dnešního Tandemu je herec, hudebník a režisér Jan Jiráň. A protože Honza dělá strašnou spoustu věcí, tak zdaleka nedokážeme všechno tady probrat. Já teda pominu to, co je gró tvý práce, a to je, možná, že to není úplný gró, je to tvoje hraní v Ypsilonce. Považuješ to za gró?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To určitě. Tak tam jsem velmi, velmi spokojenej, hraju tam přes 25 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To určitě jo, ale spíš teď myslím jaksi časově dimenzováno. Ty totiž hodně svého času a své námahy a práce, ale samozřejmě taky jaksi chtění věnuješ taky té režisérské činnosti, natáčíš mluvené slovo. Dokonce s takovým úspěchem, že už jsi za to získal několik zlatých a platinových desek. Děláš věci pro děti, ale i pro dospělý. Myslím si, že to děláš hodně rád, protože jednak o tom rád mluvíš a jednak si myslím, že je to na tom poznat.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Je pravda, že to dělám velmi rád, protože já mám rád, jak jsem říkal na začátku, to zpomalování. A ten rozhlas nebo ty desky nebo to mluvený slovo přece jenom evokuje ty černý hodinky, určitý zklidnění, to, že si sedneme a něčemu nasloucháme. Mě tam samozřejmě baví i ten osobní přínos, protože když koukáme na televizi, tak už všechno máme daný, už víme, jak vypadají ty hrdinové, jak to tam u nich vypadá, ale když posloucháme příběh, tak ho nevidíme, ale můžeme zavřít oči a vidíme ten vlastní film a tohle mě na tom baví, že vlastně my si tou vlastní imaginací dovytvoříme ten svět. A já jsem si toho všiml už v dětství, protože jsme poslouchávali, tehdy televize nevysílala zas tak často a snad jsme jí spoustu let neměli. Poslouchali jsme s bratrem třeba sobotní, nedělní četby na pokračování a pohádky v rozhlase a kreslili jsme si k tomu. A pak jsme zjistili, že každej máme nakreslený úplně něco jinýho, že každej máme úplně jinou představu. Tak to jsou ty mý lásky, ke kterým se vracím. Úžasný je, že pak třeba se můžu dostat k literatuře, kterou jsem nějak pominul. Třeba i se trošku stydím, letos jsem dělal s Libuškou Šafránkovou Babičku. Babičku jsem četl ve škole jako povinnou četbu, ale možná, že jsem jí ani pořádně nepřečetl, že jsem jí jen tak prolistoval, napsal jsem nějakej referát nebo obsah. A najednou jsem si jí mohl krásně s tou Libunkou užít, sestříhat a zjistil jsem, jak to úžasná literatura. Zrovna tak jsme si nedávno zrežíroval se spoustu úžasnejch herců Pohádku o Raškovi. A zase mi bylo tak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oty Pavla.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Oty Pavla. A bylo mi tak příjemně si uvědomit, jak ty sny se dají naplnit. Jako, když člověk na něčem začne pracovat a vo něčem si snít a vopravdu je poctivej sám k sobě a nehledá nějaký alibi pro svý neúspěchy, tak prostě i tu medaili olympijskou může přivízt. V současné chvíli dělám Pučálkovic Aminu s Jirkou Lábusem a s Jaruškou Krečmerovou vod nás z Ypsilonku a Straku v říši empatie od Markéty Baňkový, což jsou takový fyzikální pohádky. Takže, člověk se najednou dostává i k různým dalším tématům, který by si možná jinak nenašel. A já si je můžu užít i s herci, protože mám tu trpělivost, kteří tak často v tom rádiu nedělají. Takže, si s nima nahrávám tu pohádku třeba pětkrát a pak si to stříhám, vystříhávám. Snad to je i slyšet.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale to určitě ano. A co se týče muziky, tak tu si k tomu můžeš složit sám.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Můžu, ale to nedělám, já většinou píšu muziku jenom pro svůj orchestr, kterej se jmenuje Botafogu, to znamená Ten, kterej nosí oheň. Ale sám používám jiný muzikanty, abych nebyl zas tak často na těch titulkách.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Víš co, ty jsi mi nádherně přihrál Botafogo, tak jako se to ve fotbale má, jsi mi hezky přihrál přímo před branku a já budu skórovat. Botafogo si teď dáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak i když to tak nevypadá, tak text k téhle té písničce, která se jmenuje Zahrada a zahrála ji skupina Botafogo Honzy Jiráně, tak dělal indián Delavare. No, ale tak ta už je přeložená samozřejmě. Ale to je velmi zvláštní tedy, tahle ta tvoje aktivita, která se jaksi neomezuje jenom na náš malej českej dvoreček, ale rozšířil jsi to jaksi tak kosmopolitně.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přiznám se, že já velmi rád cestuju a jako každý český kluk jsem chtěl aspoň těch našich generací jsem chtěl být tím Vinnetouem. Všichni jsme se snažili být.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kromě Ivana Mráze taky ještě Vinnetouem.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Kromě Ivana Mráze jsem chtěl být Vinnetouem. A mně se to poštěstilo, protože jsem spoustu let učil na DAMU v ročníku Jana Šmída, kterej mě velmi často brával na svý různě profesorský turné do Kanady na torontskou univerzitu, kde jsme s našimi studenty z DAMU a se studenty torontské univerzity dělali představení. Trvalo to asi 8 let, se tak jako dělaly ty výměnný kurzy. A na poslední dvou už s náma spolupracovalo 6 Odžibvejů, indiánů z kmene Odžibvejů, kteří pocházeli z Manitoulenu, z ostrova Manitoulin, tam se narodil Manitou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsem se zrovna chtěl zeptat, jestli to má s Manitouem něco společnýho.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano, tam se narodil. A oni byli patřičně pyšní na ten ostrov, protože v tý rezervaci byli vždycky jenom oni, nikdy tu rezervaci nebo to území neprohráli s bílýma lidma. A my jsme spolu udělali několik představení a texty k písničkám, který jsem psal, jedno představení se jmenovalo Mýty, které nás spojují, což bylo moc zajímavý, protože my jsme tam měli lidi z Afriky, tak ty tvrdili, že na začátku byla opice, lidi z Číny zase tvrdili, že ne, že svět vznikl s drakem na začátku a tak dále. Tak ty mýty se tak různě kombinovaly a vzájemně si ty různý etnika doplňovaly svým přičiněním to divadlo. A já jsem napsal muziku na texty Delavara Daniela Davida Mosese. A von nikdy ten Delavar neřekl ani slovo. Tak jak známe z těch mayovek, že indián nehne brvou, tak já jsem druhej den třeba přinesl na ten text nějakou melodii, nastudovali jsme a všichni tak různě vískali, že dobrý nebo slušný. Ale indián jenom tak na mě koukal a nehnul brvou. Měl ten jelenicovej takovej kabát, dlouhý vlasy. A já jsem si říkal, tak jeho to nějak netěší a pracovali jsme na tom dva měsíce. A po dvou měsících poslední noc za mnou přišel a říká: "Ty, Jan, nemůžeš mi nahrát ty naše písně?" Já jsem říkal, no, to ti je nahraju, ale mně se zdálo, že se ti to nějak nelíbí. Proč to chceš? A von říká: "Víš, já jedu za maminkou, maminka bydlí ještě tak tradičně v týpý, ale už tam má hifi, ono by jí to udělalo děsnou radost." A teďka si řekl jako vo tuhle tu nahrávku. Za chvilku na to přijela celá ta skupina včetně těch šesti Delavarů, přijeli k nám do Prahy a teď já jim ukazoval svůj rodný Břevnov a šli jsme tam, kam já jsem chodíval na ty první rande na Petřín. A najednou na tom Petříně, když jim ukazuju Malou Stranu a Vltavu, Národní divadlo a já sám na tom Petříně s šesti indiány, tam mi to docvaklo a říkám, kluci, vy mi to nebudete věřit, ale tady já jsem si celý dětství hrál na indiány. A teď náčelník těch Odžibvejů se jmenoval Josip, se tak zachmuřil a říká: "Jo, vidíš to, v Kanadě si na nás nikdo nehraje."
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsi jim musel udělat velkou radost. Každopádně dneska jsi udělal velkou radost mně a já věřím, že i spoustě našich posluchačů, kteří si určitě s velikým zájmem vyslechli tvoje povídání. Honza Jiráň byl dneska na Tandemu. A vzhledem k tomu, co prožívá, kolik toho prožívá a kolik toho taky dělá, zajímavou práci a jak se hezky baví, tak bych si troufnul tě pozvat zase někdy, abychom si zase takhle hezky popovídali. Souhlasíš?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Děkuju. Velmi rád přijdu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak ahoj.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, ze studia vás zdraví Jan Rosák. A naproti mně už sedí můj host, vynikající muzikant, dlouholetý člen Divadla Ypsilonka, který se znovu a rád přidává k těm, kteří společně dělají smysluplné věci. Sám sebe vidí jako těšitele na lepší život v budoucnu, ovšem s vědomím toho, že člověk by si měl občas uvědomit, jak šťastný život vlastně už v přítomnosti žije, což je velice sympatické. Pozvání do Tandemu přijal herec, hudebník, režisér Honza Jiráň. Vítám tě, Honzo, ahoj.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ahoj, hezký den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hudba je součástí tvého života, takže by byla veliká škoda, kdyby chyběla u nás v Tandemu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem říkal, hostem je dneska herec, hudebník, režisér Honza Jiráň. Mohli bychom začít z každé téhle té profese naše povídání, ale přesto přese všechno začneme úplně jinak, začneme dětstvím tak jako vždycky, Honzo, začínáme. Tak kdepak jsi se narodil?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Já jsem se narodil v Břevnově na periférii. Mám taky periférii moc rád. A vlastně v dětství tak, jak to bývá, jsem si vysnil úplně jinou kariéru, ale vydrželo mi to hodně dlouho. Přiznám se, že ta kariéra mi vydržela až do 18 let. Mě v pěti letech tatínek tím, že jsme bydleli v Břevnově, tak mě vedl v pěti letech na Strahov na první fotbalové utkání, které jsem v životě viděl. Tehdy se přestavovala Sparta, takže tam hrála pohárové utkání s Westham United. A pamatuji si, jak cestou na ten nevšední zážitek, můj první zážitek z toho fotbalu, mně říkal: "Jendo, ty by sis měl zapamatovat takový tři věci. Já ti teď prozradím naše rodinné stříbro. Tvůj prvorozený syn by se měl jmenovat Jan, ty jsi už osmý v řadě Janem, fandíme Spartě a pijeme světlý pivo." A já z toho zápasu si v podstatě moc nepamatuju, ale co mě fascinovalo, že kapitán Sparty Ivan Mráz si podal ruku s kapitánem toho anglickýho týmu a pak utíkal přes celý hřiště, utíkal k brance Sparty a tam tu kapitánskou zářící bílou pásku zahodil. A to mi utkvělo v paměti tak, že jsem přišel domů a říkám, maminko, já bych chtěl být Ivanem Mrázem. On má osmičku na zádech, von začaroval tu branku, víš, to se mi teda moc líbilo. Tak mi našij, prosím tě, na všechny trička a košile vosmičku. Protože tehdy nebylo tak snadný dojít někam a koupit si nažehlovací osmičky, tak maminka jako dámská krejčová mi z různých starých košil kvítkovaných našila na jiný kvítkovaný košile, takže jsem tam měl ty vosmičky třeba i v nějakých jiných barvách a veselých kvítkách. No, jenomže za chvilku jsem šel do první třídy a paní učitelka Brožková říkala: "Děti, nemůžeme tu školu brát zas tak úplně vážně, musíme se taky potěšit, pobavit, tak co byste si přáli, to já vám taky vyplním." A já jsem se hned přihlásil a říkal jsem, paní učitelko, já bych chtěl k tabuli chodit jako Ivan Mráz, já totiž jsem Ivan Mráz. A paní učitelka říkala proč ne. A první dva ročníky ve škole já jsem absolvoval v podstatě jako Ivan Mráz.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkej, počkej, ty jsi si prosadil, že jsi byl oslovován Ivan Mráz? Ne.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Paní učitelka vždycky řekla: "A k tabuli půjde." A nejkrásnější na tom bylo, že já jsem se těšil, že zazní, já jsem si to přál, že zazní: "K tabuli půjde Ivan Mráz." Teď to zaznělo a já jsem vstal, tak hrdě jsem kráčel k tý tabuli, koukal jsem, jestli holky koukají, koukali. Snažil jsem se umět, abych neudělal ostudu Ivanu Mrázovi. A po 30 letech, to už jsem byl členem Ypsilonky, přišel na představení Prodaná nevěsta Ivan Mráz.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co to s tebou udělalo? To muselo s tebou seknout úplně.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
No, já jsem o tom věděl, že přijde a trošku jsem zauvažoval o tom, já v Prodaný nevěstě hraju Krušinu a zpívám. U nás to je trošku jiná Prodaná nevěsta než na tom Národním divadle, protože tam třeba si někdy půjčujeme ty árie, Jeníka zpívá a hraje Marek Eben, je nižší hlas než já. Takže, v tý naší opeře třeba ten Jeník, když už nemůže s tou árií, s tím svým hlasem tak nahoru, tak vysoko do těch vyšších tónů, tak jí půjčí mně, Krušinovi, já to přezpívám ten vršek, pak zase vrátím. A já jsem zauvažoval tím, že naše Prodaná nevěsta je tak trošku jiná, že bych přišel jako Krušina s vosmičkou na zádech, když přišel ten Ivan Mráz, že jo. Nakonec se to neuskutečnilo, ale uskutečnilo se kafe, tak jsme šli na kávu s panem Mrázem, von s manželkou. A teď já jsem se s ním rozpovídal o svém dětství a najednou mu říkám, víte, pane Mrázi, ale vy jste mně strašně ovlivnil ten život. Já jsem kvůli vám začal hrát ten fotbal, hrál jsem za tu Spartu do 10 let, pak do 18 let. A vlastně to ovlivnila ta vaše páska. Víte, že by mě docela zajímalo, když jste mi tak strašně ten můj svět a život ovlivnil, proč vy jste to udělal? Vy jste byl tak pověrčivej? A teď, jak von byl pan Mráz tak natěšenej, protože jsem mu líčil ten svůj obdiv a takový ty dětský oči, tak se zase vrátil do těch dob, kdy hrál fotbal, manželka taky po něm tak pokukovala, byli oba takový potěšený a hrdý na tu minulost, ale ve chvíli, kdy jsem mu položil tuhle otázku, tak von tak trošku zvážněl. Já jsem říkal, no, počkejte, vy jste nebyl pověrčivej? A von říká: "No, nebyl a možná, že si ani nepamatujete, když jste byl tak malej, že já jsem do tý branky právě nedal tu penaltu a ta rozhodla o tom, že jsme vypadli." Já jsem říkal, no, počkejte, a jen jste to pro nic za nic neudělal, tak vy jste nechtěl na sebe zbytečně tou zářící bílou pásku upozorňovat v souboji, že jo, vy jste byl známej kanonýr, bomber. A von tak úplně smutně mi říká: "Pane Jiráni, vona mě škrtila." A já se přiznám, že v první chvíli zesmutněl, říkal jsem si, no, to je teda taková pitomost. Ale v tu chvíli, když jsem si pojmenoval, že takováhle marginální chvilka ovlivní celej život, jsem se rozesmál a říkal jsem si, no, lepší pointu jsem nemohl mít.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak jsem říkal v úvodu, Jan Jiráň je opravdu člověkem, který rád dělá smysluplné věci a rád se přidává k těm lidem, kteří je také provádějí. Jak se to u tebe v praxi projevuje?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
V praxi se to u mě projevuje tak, že já zpomaluju. Téměř zásadně se snažím dělat všechno aspoň o dva vynálezy později. To znamená, že třeba nejezdím autem, jezdím všude tramvají, a tím pádem jsem všude včas, protože nestojím na těch křižovatkách na tý červený, jo. Snažím se jezdit tou tramvají i z toho důvodu, že nemám pak čas na computer a na televizi, ale mám čas na čtení. Takže, já jsem pořád trošku zpožděnej, ale tím pádem mám víc toho času.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Prosím tě, dá se říct, že ti to nechybí vůbec, ta televize, nechybí ti computer?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Nechybí mi to vůbec. Někdy mě plísní mí kolegové, protože oni ztrácí čas právě tím, že používají tu poslední technologii a peskují mě, že třeba nekoukám na poštu. Já mám svojí, ani nevím teď, jak to říct, no, tu adresu mailovou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Emailovou, ano.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Email, to mám, ale na něj nekoukám. Samozřejmě tím, že trávím celý léto.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili, ti je na nic.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
No, není úplně na nic, ale já tím, jak zpomaluju a nepoužívám, nemám auto, nemám chalupu, nikdy jsem neměl, neměl jsem na to ani čas, ale tím mám čas na to vo prázdninách, který mým jako študáci, divadelní prázdniny, to znamená téměř dva měsíce, tak já tím, že nemám tu chalupu, tak jezdím na takovej malej ostrov do Španělska. Nejsem numizmatik, strašně důležitá věc, nesbírám peníze, tím pádem to, co vydělám během toho roku, tak můžu směle a s radostí rozfofrovat na tom malým ostrůvku se Španělama, můžu tam denně chodit na nějaký krásný ryby a hádat se se španělským.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To znamená, že chodíš.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To dělám, to dělám. Já to tak dělám. Já jsem se dokonce na tom ostrově jeden čas oženil. Ono to bylo vlastně tak, že já jsem si uvědomil, že člověk pořád čeká v pomyslný frontě na něco. Budeš se mnou souhlasit, že když jsme chodili třeba do školky, v jeslích si to nepamatuju, chodil jsem asi od tří nebo pěti měsíců, ale když jsme chodili do školky, tak nás strašně štvalo, že musíme jít po vobědě spát. A já jsem se hrozně těšil na to, že už budu chodit do tý velký školy, že nebudu spát po obědě. A když jsem se protěšil do tý velký školy, načekal, tak tam jsem zjistil, že zas nás prudí ty učitelé, že musíme psát nějaký písemky a furt se něco učit. Tak jsem si říkal, no, tak to já bych docela chtěl chodit ještě do tý větší školy. Pak jsem zjistil, že to není o nic lepší. A takhle pořád na něco čekáme. Pak čekáme na to, že vyděláme první milion, mezitím máme děti, který nás prosí, abysme je z tý školky vzali před oběděm, aby nemuseli spát po obědě. A my jim marně vysvětlujeme, že bychom si ducli po obědě, že jo, s nima. No a takhle se protěšíme pořád na něco v tý frontě až do důchodu a ani si nestačíme uvědomit, že jsme celou tu dobu třeba byli šťastný.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To se mi na tobě hrozně líbí, jestli to tak opravdu je, jak si to užíváš. Ta španělská svatba, kterou jsi tady jako tak naťuknul, zmínil a jenom tak jsi od toho zase odešel, tak to ti takhle nedaruju, to mi musíš vysvětlit ještě dneska.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle byla písnička, to jsem poznal i já, ve španělském jazyce. Ale protože tady mám to cédéčko u ruky, jmenuje se krásně - Čekání na kojota, takže na kojota opravdu, ne na Godota, tak vidím, že jsi ji složil sám, úplně sakum pikum, i text.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano. Tak já na tom ostrově, kam lítám už několik let, občas píšu písně do písku, někdy jen tak rukou, prstem. A protože člověk by měl používat nějakou cenzuru, autocenzura někdy tak úplně nefunguje, což vidíme někdy okolo sebe, nejenom v kultuře, ale i v politice. Prostě kolem nás ta autocenzura, myslím, pokulhává, tak já někdy dávám šanci i moři, že tak si píšu nějaký nápady na pláži do písku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
/nesrozumitelné/
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Někdy jo, ale možná, že to bylo dobře, že jsem se třeba pak neproducíroval s nějakou pitomostí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale tahle ta písnička naštěstí nebyla spláchnuta mořem.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Jmenuje se Lavia Lactea, znamená to mléčná dráha. A byl jsem s kamarády, voni mi říkali, to jsou argentinský kamarádi a voni mi říkají Rulito, to znamená jakože Kudrnka, protože Argentinci nikdy si neřeknou jinak než nějakou přezdívkou. Nicméně ty Argentinci, s kterýma jsem tehdy trávil tu krásnou, romanticko noc na pláži, byla zima, koukali jsme na tu mléčnou dráhu a přece jenom u toho moře může bejt pro nás vlhký jiný chladno, než na který jsme zvyklý. My jsme zvyklý na to suchý. No a ten refrén pojednává o tom, jak Flaka a Gordito, což znamená Hubená s Tlouštíkem, což byly přezdívky těch mejch kamarádů a zmrzlý Rulito, Elado Rulito, zmrzlej já, se smáli, že jsem ze severu, a přesto mi je taková zima. No a popíjíme mojito. A tím, že jsem chtěl naznačit, že máme holý pozadí, tak tam je desnudo culito. Takže, vono to vypadá tak strašně intelektuálně, ale vlastně je to velmi prostá, hezká věc, jak jsme se tam nahatý koupali v moři.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Prosím tě, počkej, a jak to bylo s tou tvojí španělskou svatbou? Moje španělská svatba dvojtečka.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přiznám se, že já to velmi rád vyprávím, protože pro mě to má jedno zásadní poučení a byl bych rád, kdyby to mělo třeba i pro posluchače poučení. My jsme v těch Čechách takový uslzený, máme tak tady často to deštivo a bláto a v nás pak taky tak prší. A já jsem si před lety oblíbil ten malý ostrov, tam jezdím už spoustu let. A na mě třeba na letišti čeká až 20 lidí od 2 do 85 let a pohádají se na tom letišti, kdo mě poveze domů. A já tam vždycky u někoho, já tam nemám žádnej dům nebo něco, ale někdo si mě tak rozebere, že by chtěli, abych ty prázdniny strávil u nich. Takže, se tam pohádají, pak jedeme v takový koloně tam ke mně, do toho novýho domova. A já jsem tam kdysi jezdíval s přítelkyní a ta se přestávala vracet domů. Já jsem si toho dlouho nevšímal, respektive jsem to nějak nerozkryl. Až pak po letech jsem zjistil, že už se nevrací domů. Jak říkal Michal Pavlata, který měl krásnou historku, když jsem mu to vyprávěl, tak von říká: "Já jsem taky s někým takhle žil 6 let a vona se mnou 3." Tak já jsem měl podobnou tuhle tu situaci. A právě v tý chvíli, kdy jsem zjistil, že už jsem sám, tak se mě zeptala Isabela na letišti, hned to na mě vypálila: "Ty, Jendito, oni mi kromě toho Rulito říkají Jendito, což je ta směsice trošku česky, trošku španělsky."
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je nádhera. To by mně tam taky asi takhle říkali, viď.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano, Jendito jako Jeníčku, Jendito. "Jendito, a ty už jako budeš jezdit sem sám?" Já jsem říkal, no, vypadá to tak, že jo. "A nechceš si mě vzít?" A já říkám, Isabelko, tebe znám spoustu let, to není nic ukvapenýho, tak klidně. A ona říká: "Tak tuhle neděli." A letadlo tam lítá ve středu, takže jsem si dal 4 dny na rozmyšlenou. No a v neděli ráno jsem se probudil. Měl bych říct asi takovou jakoby důležitou informaci, že Isabele v tý době bylo 82 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkej, to si děláš srandu.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ne, ne. Mám na to dokumentaci, fotky a tak. No a tím, že byla v tomhle tom už hezkým věku, důstojným, rozumným, tak jsem věděl, že to není nic ukvapenýho a tím, že nejsem numizmatik, že nesbírám prachy, tak mě na tom bavilo to, že nemá nic. Taky, když jsem přiletěl do Prahy a v divadle v Ypsilonce jsem řekl, že jsem se oženil, tak první Jirka Lábus říká: "Počkej, koho jsi si vzal?" A já já jsem říkal tetu Isabelu. "Nepovídej, a kolik jí je?" Já říkám, no 82 a nemá nic. On úplně zbledl a říká: "Ty vole, to nejde překonat." Já jsem říkal, no, jistě. Proto jsem taky ten krok závažnej udělal, protože jako vzít si starší dámu s penězma, to umí teda každej pitomec, jo, ale vzít si.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Taky gauner.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přesně. Kdežto takhle jako vopravdu romanticky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je z čistý lásky.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
A teď k tý svatbě. Celá vesnice se těšila na to, že teda Isabela se vdává. Všichni připravili pod piniema a palmama dlouhej, obrovskej dlouhej stůl, kam se všichni z tý vesnice sesedli, každej z domova donesl flašku úžasnýho španělskýho vína, kus chobotnice, nějaký ryby, úžasný takový ty jejich zeleninový leča a krásný věci, vopejkaly se tam ty ryby na mnoha vohništích. Bylo to takový vopravdu hodně domácký. Průměrnej věk byl kolem tak 75 let. A proč vo tom vyprávím, protože si uvědomuju, jak v Čechách jsme takový zapšklý, jak už jsme se dočekali v tý frontě k tomu důchodu, tak pak už jenom tak často, často prskáme a boucháme těma hůlkama. Tady já jsem najednou viděl, že je takovej úžasnej masopust, úžasná merenda s průměrným 75, 80 let. Všichni se radovali, že Isabelka se vdává a měli radost ze života. A to jsem teda nečekal, co mě čeká na závěr, protože Isabela pak si mě tak držela u toho stolu a hodovali jsme a všichni nám připíjeli na šťastný manželství, na spoustu společných let. A Isabelka mi říká: "Ty, Jendito, ale budeme žít jako moderní manželství, já budu v tý Valencii a ty budeš v tom Rusku." A já jsem říkal, ale Isabelko, já nebydlím v Rusku, já bydlím Praga. A vona říká: "no, počkej." No, nebudeme to rozebírat. A říká: "Kam mě vezmeš na luna de mia, na líbánky?" Já říkám kam chceš. A vona se tak zasnila a říkala: "jendito, já bych chtěla na to Lululu." To jsem nikdy neslyšel, já jsem nevěděl, co je Lululu. A pravděpodobně, oni to Španělé nečtou H, takže jestli myslela Honolulu. A teď všichni ty babičky a dědečkové vzali lžíce a třískali do velkýho stolu a křičeli: "Lululu, Lululu." Což vypadalo, že společně chtějí odcházet na toaletu nebo já nevím, to mě pobavilo. Ale celá pointa byla v tom, že Isabelka, která měla 145 centimetrů a přece jenom už to tělo tak nefungovalo jako dřív, tak si udělala přes tkaničku pozornost a říkala: "přátelé, možná vás to překvapí, ale s Juan Citem", a teď se vzala za to svý stařecký bříško a řekla,"s Juancitem čekáme něco." A já jsem chvíli jsem si říkal, to jsem si říkal, to není možný, že tahle ta starší dáma vezme i to svý tělo takhle do hry. Pak jsme se všichni začali samozřejmě smát. Za rok na to, když jsem se vrátil, tak jsem říkal, Isabelko, vyhrožovala jsi před rokem, že čekáme něco, jak to dopadlo. A vona se ke mně přitulila a říkala: "Bude to slon, nikomu to neříkej."
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když si Honza Jiráň může teď vybrat z klasiků českého humoru, tak já bych to tipoval, Honzo, že nepůjdeš daleko a že zůstaneš u vás v divadle asi, viď.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To je pravda, protože já mám strašně rád humor kolegů z divadla, ať už je to humor Jirky Schmitzera nebo Marka Ebena, miluju humor Jirky Lábuse a Oldy Kaisera. Mimochodem my jsme třeba ještě před revolucí, za starších pořádků zažívali všechny ty ruský rulety, to, co Olda s Jirkou potom dělali v televizi, tak my jsme to zažívali první v tý naší šatně, jak já někdy s oblibou, protože jsem bejvalej fotbalista, říkám v naší kabině. My jsme jim dávali různý témata, kdy jsme nechtěli zkoušet třeba a voni nám hráli jen tak pro nás a trvalo to třeba dvě, tři hodiny, čtyři. Třeba téma, jak to vypadá u Jakešů těsně před tím, než se pak Jakeš zasebevraždí třeba nebo prostě se dávaly tyhle ty tehdy velmi politicky vostrý témata a kluci se tím nesmírně těšili. Vznikla dokonce pak situace, že jsme jednou letěli na nějakej zájezd do Anglie. Já jsem sehnal sponzorsky devět nebo deset letenek a nikdo nechtěl letět, všichni chtěli jet tím autobusem, kluci budou dělat etudy. A skutečně všichni pak jsme nakonec jeli přes Francii s noclehem dva dny do Londýna autobusem. Já ten humor Jirky Lábuse s Oldou Kaiserem, musím říct, že Jirka Lábus třeba mi připomíná v něčem i pana Menšíka. Velmi často Jirkovy věci mají pointu a velmi intelektuální pointu, ale často je to jenom takovej humor prostě situační nebo takový to vřídlo humoru. Já jsem s ním zažil při představení Někdo to rád horký, kde von hrál milionáře Osgooda a Daphne hrál fousatej Jirka Schmitzer. A v jedný chvíli, kdy Daphne se chce milionáře protivnýho zbavit, tak ho chce udeřit houslema i s futrálem přes jeho klín. A to je nacvičený pěkně, takže nedošlo k žádný škodě. Jednou ovšem ten Jirka nestačil ruce před to svý přirození dát dostatečně včas a dostal vopravdu plnej zásah tím futrálem s těma housličkama. A přišel zlomenej v pase, nemohl ani chodit do šatny, kde já jsem zrovna seděl, protože já jsem hrál Roselu, měl jsem pauzu v tu chvilku. A von tak, a to si myslím, že je signifikantní k tomu jeho humoru a k tomu, jak miluje ty rozesmátý diváky, von přišel, sotva stál na těch patách a říkal: "Já to špatně, Jendo, vykryl, vůbec se nemůžu ani postavit, ale lidi řvali."
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem dnešního Tandemu je herec, hudebník a režisér Jan Jiráň. A protože Honza dělá strašnou spoustu věcí, tak zdaleka nedokážeme všechno tady probrat. Já teda pominu to, co je gró tvý práce, a to je, možná, že to není úplný gró, je to tvoje hraní v Ypsilonce. Považuješ to za gró?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
To určitě. Tak tam jsem velmi, velmi spokojenej, hraju tam přes 25 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To určitě jo, ale spíš teď myslím jaksi časově dimenzováno. Ty totiž hodně svého času a své námahy a práce, ale samozřejmě taky jaksi chtění věnuješ taky té režisérské činnosti, natáčíš mluvené slovo. Dokonce s takovým úspěchem, že už jsi za to získal několik zlatých a platinových desek. Děláš věci pro děti, ale i pro dospělý. Myslím si, že to děláš hodně rád, protože jednak o tom rád mluvíš a jednak si myslím, že je to na tom poznat.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Je pravda, že to dělám velmi rád, protože já mám rád, jak jsem říkal na začátku, to zpomalování. A ten rozhlas nebo ty desky nebo to mluvený slovo přece jenom evokuje ty černý hodinky, určitý zklidnění, to, že si sedneme a něčemu nasloucháme. Mě tam samozřejmě baví i ten osobní přínos, protože když koukáme na televizi, tak už všechno máme daný, už víme, jak vypadají ty hrdinové, jak to tam u nich vypadá, ale když posloucháme příběh, tak ho nevidíme, ale můžeme zavřít oči a vidíme ten vlastní film a tohle mě na tom baví, že vlastně my si tou vlastní imaginací dovytvoříme ten svět. A já jsem si toho všiml už v dětství, protože jsme poslouchávali, tehdy televize nevysílala zas tak často a snad jsme jí spoustu let neměli. Poslouchali jsme s bratrem třeba sobotní, nedělní četby na pokračování a pohádky v rozhlase a kreslili jsme si k tomu. A pak jsme zjistili, že každej máme nakreslený úplně něco jinýho, že každej máme úplně jinou představu. Tak to jsou ty mý lásky, ke kterým se vracím. Úžasný je, že pak třeba se můžu dostat k literatuře, kterou jsem nějak pominul. Třeba i se trošku stydím, letos jsem dělal s Libuškou Šafránkovou Babičku. Babičku jsem četl ve škole jako povinnou četbu, ale možná, že jsem jí ani pořádně nepřečetl, že jsem jí jen tak prolistoval, napsal jsem nějakej referát nebo obsah. A najednou jsem si jí mohl krásně s tou Libunkou užít, sestříhat a zjistil jsem, jak to úžasná literatura. Zrovna tak jsme si nedávno zrežíroval se spoustu úžasnejch herců Pohádku o Raškovi. A zase mi bylo tak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Oty Pavla.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Oty Pavla. A bylo mi tak příjemně si uvědomit, jak ty sny se dají naplnit. Jako, když člověk na něčem začne pracovat a vo něčem si snít a vopravdu je poctivej sám k sobě a nehledá nějaký alibi pro svý neúspěchy, tak prostě i tu medaili olympijskou může přivízt. V současné chvíli dělám Pučálkovic Aminu s Jirkou Lábusem a s Jaruškou Krečmerovou vod nás z Ypsilonku a Straku v říši empatie od Markéty Baňkový, což jsou takový fyzikální pohádky. Takže, člověk se najednou dostává i k různým dalším tématům, který by si možná jinak nenašel. A já si je můžu užít i s herci, protože mám tu trpělivost, kteří tak často v tom rádiu nedělají. Takže, si s nima nahrávám tu pohádku třeba pětkrát a pak si to stříhám, vystříhávám. Snad to je i slyšet.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale to určitě ano. A co se týče muziky, tak tu si k tomu můžeš složit sám.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Můžu, ale to nedělám, já většinou píšu muziku jenom pro svůj orchestr, kterej se jmenuje Botafogu, to znamená Ten, kterej nosí oheň. Ale sám používám jiný muzikanty, abych nebyl zas tak často na těch titulkách.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Víš co, ty jsi mi nádherně přihrál Botafogo, tak jako se to ve fotbale má, jsi mi hezky přihrál přímo před branku a já budu skórovat. Botafogo si teď dáme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak i když to tak nevypadá, tak text k téhle té písničce, která se jmenuje Zahrada a zahrála ji skupina Botafogo Honzy Jiráně, tak dělal indián Delavare. No, ale tak ta už je přeložená samozřejmě. Ale to je velmi zvláštní tedy, tahle ta tvoje aktivita, která se jaksi neomezuje jenom na náš malej českej dvoreček, ale rozšířil jsi to jaksi tak kosmopolitně.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Přiznám se, že já velmi rád cestuju a jako každý český kluk jsem chtěl aspoň těch našich generací jsem chtěl být tím Vinnetouem. Všichni jsme se snažili být.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kromě Ivana Mráze taky ještě Vinnetouem.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Kromě Ivana Mráze jsem chtěl být Vinnetouem. A mně se to poštěstilo, protože jsem spoustu let učil na DAMU v ročníku Jana Šmída, kterej mě velmi často brával na svý různě profesorský turné do Kanady na torontskou univerzitu, kde jsme s našimi studenty z DAMU a se studenty torontské univerzity dělali představení. Trvalo to asi 8 let, se tak jako dělaly ty výměnný kurzy. A na poslední dvou už s náma spolupracovalo 6 Odžibvejů, indiánů z kmene Odžibvejů, kteří pocházeli z Manitoulenu, z ostrova Manitoulin, tam se narodil Manitou.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jsem se zrovna chtěl zeptat, jestli to má s Manitouem něco společnýho.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Ano, tam se narodil. A oni byli patřičně pyšní na ten ostrov, protože v tý rezervaci byli vždycky jenom oni, nikdy tu rezervaci nebo to území neprohráli s bílýma lidma. A my jsme spolu udělali několik představení a texty k písničkám, který jsem psal, jedno představení se jmenovalo Mýty, které nás spojují, což bylo moc zajímavý, protože my jsme tam měli lidi z Afriky, tak ty tvrdili, že na začátku byla opice, lidi z Číny zase tvrdili, že ne, že svět vznikl s drakem na začátku a tak dále. Tak ty mýty se tak různě kombinovaly a vzájemně si ty různý etnika doplňovaly svým přičiněním to divadlo. A já jsem napsal muziku na texty Delavara Daniela Davida Mosese. A von nikdy ten Delavar neřekl ani slovo. Tak jak známe z těch mayovek, že indián nehne brvou, tak já jsem druhej den třeba přinesl na ten text nějakou melodii, nastudovali jsme a všichni tak různě vískali, že dobrý nebo slušný. Ale indián jenom tak na mě koukal a nehnul brvou. Měl ten jelenicovej takovej kabát, dlouhý vlasy. A já jsem si říkal, tak jeho to nějak netěší a pracovali jsme na tom dva měsíce. A po dvou měsících poslední noc za mnou přišel a říká: "Ty, Jan, nemůžeš mi nahrát ty naše písně?" Já jsem říkal, no, to ti je nahraju, ale mně se zdálo, že se ti to nějak nelíbí. Proč to chceš? A von říká: "Víš, já jedu za maminkou, maminka bydlí ještě tak tradičně v týpý, ale už tam má hifi, ono by jí to udělalo děsnou radost." A teďka si řekl jako vo tuhle tu nahrávku. Za chvilku na to přijela celá ta skupina včetně těch šesti Delavarů, přijeli k nám do Prahy a teď já jim ukazoval svůj rodný Břevnov a šli jsme tam, kam já jsem chodíval na ty první rande na Petřín. A najednou na tom Petříně, když jim ukazuju Malou Stranu a Vltavu, Národní divadlo a já sám na tom Petříně s šesti indiány, tam mi to docvaklo a říkám, kluci, vy mi to nebudete věřit, ale tady já jsem si celý dětství hrál na indiány. A teď náčelník těch Odžibvejů se jmenoval Josip, se tak zachmuřil a říká: "Jo, vidíš to, v Kanadě si na nás nikdo nehraje."
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jsi jim musel udělat velkou radost. Každopádně dneska jsi udělal velkou radost mně a já věřím, že i spoustě našich posluchačů, kteří si určitě s velikým zájmem vyslechli tvoje povídání. Honza Jiráň byl dneska na Tandemu. A vzhledem k tomu, co prožívá, kolik toho prožívá a kolik toho taky dělá, zajímavou práci a jak se hezky baví, tak bych si troufnul tě pozvat zase někdy, abychom si zase takhle hezky popovídali. Souhlasíš?
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Děkuju. Velmi rád přijdu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak ahoj.
Jan JIRÁŇ, herec, hudebník, režisér
--------------------
Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
