Magdalena Dostálová: Rolí babičky nebo dědy je těžké projít bez ztráty kytičky

Povídali jsme si o tom, jak jsou vztahy s prarodiči pro vnoučata důležitá. Věnovali jsme se problémům, které mohou v těchto vztazích vznikat. Zaměřili jsme se na způsoby jejich řešení.

Dvakrát do stejné řeky nevstoupíš

„Dalo by se říct, že v manželské poradně se naplno projevuje rčení, že člověk dvakrát nevstoupí do stejné řeky. Co klient, to unikátní příběh, ačkoliv obecně by se daly starosti, se kterými klienti do Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy přicházejí, rozdělit na jakési tematické okruhy,“ říká Magdalena Dostálová.

A pokračuje: „Svou roli hraje nepochybně věk klienta, který do jisté míry předurčuje období, ve kterém se právě klient nachází a ze kterého nám jako z počítačového programu mohou vypadnout typická témata či scénáře, kterými se jedinec v tom konkrétním vývojovém období standardně zaobírá. Anebo může být naopak vše jinak a do poradny vkročí padesátiletá prvorodička, která se potýká se strastmi typickými pro zakládání rodiny s dětmi a opouštění života »bez závazků«.“

Dědeček s vnoučaty|foto: Corbis

Ve vyšším věku jsou vztahy s vnoučaty důležité

Klientela manželské poradny se však ve věku v rozmezí od padesátky dál bude pravděpodobněji zabývat novou rolí ve svém životě – rolí prarodiče. Tato role přináší mnohé radosti, ale v záhybech se mu mohou ukrývat také mnohé léčky, které ne vždy bývá snadné rozpoznat a projít si jimi takříkajíc bez ztráty kytičky.

Děti prarodiče potřebují. Babička a děda přinášejí do jejich života dimenzi návaznosti. Děti se mohou cítit jako součást velkého rodinného systému, který má začátek někdy v dávné minulosti, kdy ony ještě „byly na houbách“.

A pokračuje v době, kdy babička s dědou vychovávali jejich rodiče, kteří je museli poslouchat. Navazuje v současnosti, kdy jsou prarodiče mimo jiné nositeli rodinných příběhů a historek, specifické kontinuity každé rodiny.

Babička s dědou vytvářejí kvalitní kořeny

Děti občas mohou slyšet, že jsou podobou „celá babička“, nebo že umí dobře vládnout slovem („to je celý dědeček, to já bych to takhle dobře nenapsala“). Tyto výroky, zvláště jsou-li pozitivními hodnoceními, vytvářejí jemné předivo kořenů, které dítě pevně zachytí v úpatí jeho vlastního stromu v půdě primární rodiny.

Prarodiče|foto: Comstock Images

Kvalitní kořeny jsou důležité, aby se dítě někdy v budoucnu mohlo porozhlédnout kolem sebe a najít partnera, se kterým tvoří svou novou rodinu, nezapomínajíc však na půdu, ze které vzešlo.

Když vztah s prarodiči nefunguje

Ne vždy je však vztah prarodičů, rodičů a vnoučat idylický. Někdy je jemné předivo kořenů potrháno vnějšími vlivy, jindy se na tom vědomě či nevědomky podílí aktéři zevnitř. Rodiče nechtějí prarodičům umožnit vídat se s vnoučaty, někdy pod vágní záminkou neurčitého „špatného vlivu“ či „nevhodného přístupu“ prarodičů k vnoučatům.

Prarodiče příliš zasahují do výchovy vnuků, podepřeni přesvědčením, že co se jim nepovedlo u vlastních dětí, napraví u vnuků. Podaří-li se rozšifrovat, co za tímto rizikovým chováním stojí, bývá snazší pokusit se potrhané nitky znovu navázat a vztahy mezi těmito třemi generacemi urovnat.