MUDr. Milena Dokoupilová - neonatoložka
22. únor 2012
Tandem
Ve studiu Tandemu s Janem Rosákem byla i neonatoložka MUDr. Milena Dokoupilová. Dozvěděli jste se například, proč odešla z Prahy do Nemocnice Hořovice a objasnila, co se skrývá za pojmem "klokánkování".
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Z rozhlasového studia se vám hlásí Jan Rosák a přeje všem, kdo si naladili Tandem, dobrý den. Představte si, že v České republice se vloni narodilo více než 9 tisíc dětí před plánovaným termínem, což je v průměru asi každé osmé dítě. Že je to mnohdy velmi komplikovaná situace, tak i o tom si dneska budu povídat v Tandemu s neonatoložkou z Nemocnice Hořovice, paní doktorkou Milenou Dokoupilovou, dobrý den, vítám vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Než se ale dostaneme přímo k otázkám z vaší profese, tak bychom se nejenom já, ale určitě i naši posluchači Tandemu dozvěděli rádi něco málo z vašeho soukromí, začneme s tím zpovídáním hned po úvodní písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorka Milena Dokoupilová, která se dneska věnuje problematice dětí čerstvě narozených, se taky kdysi samozřejmě čerstvě narodila. Kdepak to bylo, paní doktorko?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Tak já pocházím z malého města na Moravě u Olomouce, ze Šternberka, kde jsem se narodila před spousty lety. A vyrůstala jsem tam v podstatě do svých 20 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Šternberk je znám ecce homo, ano.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ano, správně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A je to krásné městečko, taky jsme tam hráli několikrát divadlo. Jaké tam bylo to dětství vaše, co jste prožívala, byla jste dítě takové to vzorné, nebo spíš ne, jak jste se učila, co vás bavilo a čím jste chtěla být.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem byla tak každýho trochu, protože asi ve škole jsem byla takový to vzorný dítě, asi ten jedničkář, ale mimo školu už jsem byla takovej ten raubíř.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Cože? Jekyll a Hyde?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Kterého, kterého bavily všechny možné zážitky, adrenalinové sporty a všechny tyhle ty věci kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jaký sport vás bavil?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem hrála, jednak jsem dlouho plavala, pak jsem hrála volejbal, jezdila na kole, na lyžích, na bruslích, všechno, co se dalo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je přesně to, co si myslím, že děti na venkově, nezlobte se, že říkám na venkově, ale samozřejmě Šternberk není velkoměsto. Já pocházím taky z Moravy z malého městečka a tam to děti zažívají mnohem víc než v Praze nebo mají k tomu větší příležitost, že se dostanou třeba k více sportům, to znamená, že se, a vy jako lékařka to musíte vědět ještě líp, že se vyvíjí prostě to, ten dětskej organismus tak nějak jaksi systematicky zdravě a všeobecně, mám pravdu?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
To určitě, určitě ano. A člověk hlavně pozná spousty lidí, ať už jako povahovejch nebo profesních a je to takové rozšíření toho obzoru, protože ti lidé, kteří sportují, mají opravdu různé profese, různé povahy a člověk se s některými musí vypořádat, s některými ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A taky se člověk naučí žít víc v kolektivu, tak nějak se z něj stává určitě družnější člověk, než když třeba, dejme tomu, je to nic proti nim, ale takový ten vědátorský typ, který vysedává v knihovnách, co si budeme povídat.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, ale někde už tam muselo u vás vzplanout, tak možná třeba jenom jiskřička zatím, ta touha dělat medicínu nebo ne? Chtěla jste být něčím jiným?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Úplně na samém začátku ne, určitě ten základ tam je, protože moje maminka pracovala v místní nemocnici jako laborant a bydleli jsme vlastně, tehdy se to nazývalo špitální baráky, špitální paneláky, takže jsme vyrůstaly děti ze zdravotních rodin, ať už to byli lékaři, sestry a laboranti, vlastně dohromady, takže jsme tu problematiku měli neustále doma na talíři, co se v tý nemocnici děje.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A mohla jste chodit taky za maminkou do té laboratoře?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Samozřejmě, my jsme bydleli asi 50 metrů od nemocnice, takže určitě tam nějaký základ v tomhle tom byl, protože člověk nebyl den, kdy by se doma nemluvilo o tom, co bylo v nemocnici. To určitě jo. Ale v podstatě asi do čtvrtého ročníku na gymnáziu jsem o tom vůbec neuvažovala. I moje vize ještě na začátku čtvrtého ročníku byla, že půjdu studovat na učitelku, chtěla jsem, chtěla jsem učit dějiny a jazyky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili takzvaný peďák.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Takzvaný peďák. A v září moje maminka si na mě vzala osobku a začala tak nenápadně, jako že by to bylo hezké, kdybych byla teda doktorka, že známky na to mám a že bych to mohla zkusit a já jsem to velmi bojkotovala. Nicméně ten postupný tlak a nátlak byl tak každodenní, že jsem podlehla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde se to zlomilo potom ve prospěch.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Někde, někdy kolem Vánoc, spíš to bylo opravdu, nechci říct nepříjemný tlak, spíš jsem jako začala chápat, že by to asi nebylo tak úplně špatný a někdy po těch Vánocích, když už jsem musely dát ty přihlášky na ty vysoké školy, tak jsem říkala, no, tak dobře, tak já to teda zkusím a uvidím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tak nějak cítila jste nebo tušila jste, co byste v té medicíně konkrétně chtěla dělat?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
V tu chvíli určitě ne, i během školy se to hrozně, hrozně měnilo. Mě vždycky bavily obory, kde se mohlo pracovat rukama. Prošla jsem přes chirurgii, ortopedii, ale musela jsem potom uznat, že jsem žena a v těhle těch oborech to ženy mají vždycky složité. Pak jsem si ještě, nechci říct, komplikovala, spíš to bylo plánované, studium, že jsem se vdala a porodila jsem dceru. Tak abych to neměla úplně jednoduché, ale bylo to všechno plánované, nebylo to nechtěné.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jasně. No, prostě paní doktorka Dokoupilová si oblíkla bílej plášť, hodila si kolem krku fonendoskop a řekla si, a uvidíme.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Přesně tak.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak téma pro dnešní glosování je, si myslím, dané také tím, kdo je hostem dnešního Tandemu, že to je neonatoložka Nemocnice Hořovice v současné době tedy, paní doktorka Milena Dokoupilová. Budeme si tedy nebo vy byste nám mohla popovídat lehce o tom, co jsem tady tak jenom nadhodil, že se narodilo víc než 9 tisíc dětí u nás před plánovaným termínem v loňském roce a proč je to problém vlastně. A v čem ten problém je a co s tím.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Když se miminko narodí předčasně, tak ten problém spočívá v tom, že vlastně nemusí být připravené ještě na ten mimoděložní život. Samozřejmě záleží na tom, jak moc předčasně se před tím plánovaným termínem porodí. Pokud je to dva, tři, čtyři týdny, tak v 90 procentech ty děti jsou akorát drobnější, potřebují teplo, ale jinak tu adaptaci a další průběh zvládnou zcela bez problémů.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem, paní doktorko, promiňte, že vám skáču do řeči, ale zrovna nedávno v tisku někde zahlédl, že se narodilo dítě někde ve světě, které bylo velké zhruba jako plechovka piva. Má takové dítě vůbec šanci na normální život?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Tohle je hrozně složitá otázka, protože pod tím pojmem normální život si každý představuje trošku něco jiného. Pro někoho je normální život, že ten člověk nemá vůbec žádný problém, ale i spousta lidí nějaký problémy má. Pro někoho je normální život, když s tím člověkem může komunikovat a jestli vidí, slyší nebo se nějak úplně perfektně pohybuje, nebere jako zásadní handicap, jo, je to jenom úhel pohledu, který člověk na to dá. Samozřejmě cílem neonatologie, což je obor, který se stará nebo který pečuje o tyto děti, tak je, aby těch problémů tyto děti měly co nejméně. Ale samozřejmě čím menší to dítě je, jak jste říkal, to bylo, myslím, miminko z Kalifornie, asi 280 gramů, taky jsem to četla, já jsem teda měla možnost mít v ruce nejméně 380 gramů a tyhle ty děti samozřejmě některé, některé handicapy mají, některé ne, ale říkám, je to otázka úhlu toho pohledu, protože ten rodič, který to dítě chce, chce samozřejmě pro to dítě to nejlepší, ale na druhou stranu se, si někdy chce splnit taky takovej ten svůj sen být rodičem. A za těchto okolností potom asi snese nebo zvládne i nějaký handicap a nepovažuje ho za zásadně důležitý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale ten handicap je asi pravděpodobně u takto jaksi málo vyvinutých, já nevím, jestli říkám teď správně termín dětí, je mnohem pravděpodobnější.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě ano.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorka Milena Dokoupilová, která je dnes hostem Tandemu, jak se přiznala, nevěděla vlastně, co bude dělat, nakonec vyhrála medicína a my jsme v postatě v tom vaše Curriculum Vitae dospěli do fáze, kdy jste se sice rozhodla pro medicínu, ale vůbec jste ještě nevěděla, co v té medicíně budete dělat. Tak jaký to mělo potom postup, když jste absolvovala třeba školu.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Když jsem absolvovala školu, tak jsem měla dvouletou dceru a v podstatě bylo to období roku 93, kdy jednak jsme bydleli, já jsem v roce 89 přestěhovala z Moravy do Prahy, protože jsem se tam vdala za manželem, a v tom roce 93 bylo hrozně obtížné v Praze sehnat jakékoliv lékařské místo. Bylo to období, kdy lékaři pracovali přes pracovní úřady za v podstatě almužnu na plný úvazek i se službama, nedostávali za to peníze a bylo to o tom zkusit to místo sehnat a nějakým způsobem dojít k atestaci, protože potom už na trhu práce byla větší šance to místo sehnat. Takže já jsem ke konci školy, asi ve mně trochu hloubalo to, že bych spíš chtěla dělat tu pediatrii, i když jsem studovala všeobecné lékařství, tak jelikož ta se v posledním ročníku dělala státnice z pediatrie, tak jsme měli i tu možnost se k tomu dětskému lékařství jakoby vrhnout. Nicméně místa nikde nebyla, já jsem objela opravdu téměř všechny nemocnice i kolem Prahy, včetně Prahy, a všude mi nabízeli, že jako můžu dělat, ale na nějaký třeba za peníze 01, ale na plnej úvazek a přece jenom jsem měla rodinu a potřebovali jsme taky z něčeho žít, tak to bylo takový jako složitější. Nicméně jsem docházela i na fakultu na ředitelství, jestli by někde nebylo místo a když už jsem tam přišla asi podvacáté, tak sekretářka už mi říkala, prosím vás, běžte k Apolináři, tam vypsali konkurz, tak to běžte zkusit. A já říkám, na novorozence? No, tak jako jo, když jsem byla na škole, tak mě to tam ten týden, který strávíte na novorozencích, že poznáte, jak to dítě vypadá, to je tak všechno, tak mě to určitě bavilo, ale, ale určitě jsem tenkrát si neřekla, že bych to někdy chtěla dělat. A potom jsem šla na ten konkurz, kde jsme nás bylo víc a dostali jsme se tři na to místo. A myslím si, že během vlastně roku jsem věděla, že tohle chci dělat, že to je obor, který je jednak vás nutí přemýšlet a jednak je tam spoustu věcí, který právě můžete dělat těma rukama. Což mě vždycky bavilo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se to v průběhu těch středoškolských studií takhle před těmi Vánocemi zvrtlo ve prospěch té medicíny, tak co mělo za příčinu to, že se to zvrtlo tady ve prospěch těch novorozenců.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Byl to takový ten hrozně hezký jakoby pocit, že stojíte na začátku toho života. Samozřejmě tenhle ten obor je někdy i hrozně jakoby krutý a i když se snažíte sebevíc, tak nemůžete udělat, proti přírodě se občas prostě opravdu nedá jít. Ale těch jakoby radostných chvil je samozřejmě mnohem víc než těch špatných a vidět ve tváři těch rodičů ten, tu radost a ten úsměv, když se to povede, to se prostě nedá zaplatit, no, a ničím prostě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak že by byla medicína nějaká legrace, to se opravdu říct nedá, protože legrace se z toho vůbec už nedá dělat, ale nevím, jestli se zažívá taky jaksi třeba na sálech, pokojích lékařských nějaká legrace. My, co jsme byli odkojeni Nemocnicí na kraji města a panem doktorem Strossmayerem, tak máme pocit, že jo. Ale paní doktorka Dokoupilová dlouho hloubala, koho že si z klasiků humoru dneska vybere. No, a nakonec to vyhrál Vladimír Menšík. Tak co pro vás třeba znamená, co na něm máte ráda?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já si myslím, že je to takový jakoby standardní humor, který je velmi inteligentní a donutí člověka opravdu přemejšlet o tom, co říká. A není to takový ten humor jednoduchý a laciný, jako opravdu ta myšlenka tam vždycky, vždycky byla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda. My se o tom znovu u nás na Tandemu přesvědčíme.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, jak šel život, tak tím životem prochází paní doktorka Milena Dokoupilová, z nejrůznějších příčin a důvodů se přesouvala od učitelství k medicíně, z Moravy do Prahy za manželem, nakonec do Nemocnice U Apolináře a posléze, a to je vaše současné působiště, jste se rozhodla využít nabídky Nemocnice v Hořovicích a tam jste zaujala pozici vedoucího lékaře novorozeneckého oddělení. Ten důvod, proč jste šla zrovna do Hořovic, byl ten, že tam bylo zrovna volno, anebo vás tam něco zajímavého táhlo.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem pracovala 17 let u Apolináře, kde hrozně vděčím za to, co jsem se tam naučila, myslím si, že se tam dělá výborná medicína. Ale myslím si taky, že člověk někdy potřebuje udělat krok někam jinam a jít zase o kus dál, protože 17 let strávených v jednom kolektivu na jednom místě, i psychologové říkají, že to není správně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že to není dobře takhle dlouho, jo?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Že to není dobře, nicméně určitě to není jako zásadní problém. Ten důvod, proč jsem odešla, je, že jsem dostala nabídku vybudovat větší neonatologii v Hořovicích, kde bychom do budoucna během jednoho až dvou let chtěli vybudovat opravdu velké centrum pro středně a lehce nezralé děti, protože jsou to přesně děti ty, které v poslední době přibývají. Nejedná se o ty úplně nejmenší děti, jsou to většinou děti mezi kilem a dvěma a které se rodí ve větší míře a oni jsou pro ty velká centra v podstatě nezajímavé, protože oni jim většinou nic zásadního medicínsky není, jenom potřebují teplo a stravu, jak říkám, na byt a na stravu, že jsou. A je pro ně hrozně nedostatek míst, protože ty centra nejsou nafukovací a těhle těch intermediálních míst je málo. Takže vybudovat si něco, něco svého, mě hrozně lákalo, když jsem o tom mluvila.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To byla výzva vlastně pro vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Vlastně výzva, než jsem o tom mluvila se svým bývalým primářem, profesorem Plavko, tak jsem říkala, že hele, možná si myslíš, že jdu o krok zpátky a on mi říká, že si to nemyslí, že si myslí, že naopak jdu o krok dál a já doufám, že jsem se naučila tolik věcí, které budu moct tam předat a že pro ty další děti a lidi budu prospěšná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že teď jste to řekla výrazně, dokonce jste mi už předem odpověděla na to, na co se chci zeptat, protože já vím, že existuje jaksi možnost odměnit ty, kdo se třeba na záchraně těch dětí podílejí, nejenom samozřejmě na tom Purpurovým srdcem, což je takové vyznamenání. Vy už máte dvakrát Purpurové srdce, proto to určitě člověk nedělá, lékař samozřejmě taky ne, ale potěší to, viďte.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě to potěší. Já mám teda to Purpurové srdce jedno, letos jsem byla nominována, ale nedostala jsem ho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je skoro.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Nicméně v nominaci jsem byla. Samozřejmě tohle je takové poděkování těch rodičů, protože já si myslím, nebo vždycky jsem si to myslela, že nedílnou součástí každého toho dítěte je ten rodič a že tu péči nepotřebuje jenom to dítě, ale hlavně ten rodič, aby to všechno zvládl, protože kdo to nezažil, ten to nepochopí. Co ty lidi najednou musí prožívat, jak se jim úplně změní svět a hodnoty všeho, nejenom života, ale všech věcí kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se to daří v Hořovicích, jste v podstatě, dejme tomu, na startu nebo já nevím, tak těsně za startem, jak se daří stanovovat tohle to, nebo ustavit to novorozenecké oddělení u vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem měla hrozné štěstí v tom, že jsem tam našla výborný tým sester, který jsem musela mírně rozšířit, abychom mohli zvýšit kapacitu jednak o děti a jednak o ty nezralé děti. Nicméně ten sesterský kolektiv, který si myslím, že to je 90 procent práce na těchto odděleních, je úžasný a hrozně si ho vážím a doufám, že nám to půjde takhle dál. Začali jsme tím, že jsme začali přijímat do péče děti od zhruba 33.týdne, už máme tam, když to řeknu, vychovaných a odpiplaných několik dětí, těhle těch, které už jsou doma. A přivážíme si děti, které se narodí v perinatologických centrech třeba i s hmotností právě kolem toho kila a když jsou zastabilizované po porodu, tak si je převážíme k nám, kde je potom už vlastně dovychováme nebo dopipláme do nějaké hmotnosti, aby byly možné, aby bylo možné je propustit domů. A myslím si, že to prostředí je tam hrozně hezké, jednak je to nově zrekonstruovaná nemocnice, teď se plánuje ještě vybudování úplně nového oddělení pro tyto nezralé děti a myslím si, že pro ty rodiče je to tam velmi příjemné nebo aspoň ty, které, kteří tam zatím byli, tak se cejtí dobře. Aspoň si to myslím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak já myslím, že tahle slova chvály paní doktorky Dokoupilové zahřála u srdce ten kolektiv, o kterém právě mluvila, kolektiv sester v Hořovicích.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestli si dobře vzpomínám, tak doktorka Milena Dokoupilová, neonatoložka z Nemocnice Hořovice, vedoucí lékař toho novorozeneckého oddělení, vy jste řekla, paní doktorko, že ten obor je v podstatě krutý tak trošku. Já jsem při té souvislosti samozřejmě nebo v té souvislosti vzpomněl na docela nedávnou událost někde na jihu Ruska, na Kavkaze, kde těch 8, tuším, novorozenců umřelo z naprosto banálního důvodu, prostě vypověděl proud. To je strašné, když se něco takového stane. Může se to u nás třeba taky přihodit takováhle záležitost, že prostě inkubátory přestanou fungovat?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Myslím si, že by se to přihodit nemělo, samozřejmě nikdo nikdy neví nic stoprocentně, ale všechny nemocnice mají takzvané náhradní zdroje. Takže si myslím, že by se to přihodit nemělo. Ale v životě už jsem zažila tolik věcí, že jako nevím. Myslím si, že ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, a co říkáte, že jste zažila a mluvila jste o tom, že ten obor je v podstatě, to je samozřejmě uvozovky dole, uvozovky nahoře, krutý, tak co je tak jaksi to nepříjemné, co se může, co vás může potkat v tomhle oboru.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě vždycky je nepříjemné sdělovat těm rodičům ty kruté prognózy nebo kruté informace nebo nepříjemné informace, protože ono jsou to takové ty dva pohledy. Jedno samozřejmě je hrozně těžké tu informaci přijmout, ale je někdy mnohem těžší vlastně říct a nějakým způsobem to zformulovat a vlastně nikdy nedáváte ani žádnou šanci, že to bude jinak, že to je prostě taková ta informace, že tak to je a tak to bude a není s tím prostě cokoliv možné udělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je pro vás jaksi bratelnější takový ten americký způsob, který známe z amerických filmů, třeba z nemocničního prostředí, jak tam doktor tak jaksi sice samozřejmě nějak citlivě, ale na rovinu vpálí pacientovi třeba nepříjemnou diagnózu nebo rodičům a podobně, anebo jaksi dávkovat to nepříjemné.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ono je to hrozně, hrozně složité. Myslím si, že s každým člověkem se musí komunikovat trošku jinak. Každý člověk, když je ta možnost toho člověka chvíli poznat, tak je to určitě pro toho lékaře trošku, nikdy to není snadné, ale malinko snazší, jak tu komunikaci vést. Když je to stav, který vznikne hned třeba po porodu a toho člověka vůbec neznáte, tak vlastně vůbec nevíte, jak to sdělit. A bohužel nebo bohužel, já jsem zastánce toho, tu informaci sdělit. To sdělení může být vždycky různým způsobem, ne určitě, a udělat si na toho člověka hlavně čas, nesdělit mu to mezi dveřma a odejít. Myslím si, že je vždycky potřeba si sednout a ten rozhovor vést, ať ten výsledek je jakýkoliv, ale udělat si na toho člověka čas.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak radši ať je takových příležitostí k takovému sdělení co nejmíň.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Neonatoložka z Nemocnice Hořovice, paní doktorka Milena Dokoupilová, která je vedoucím lékařem novorozeneckého tamního oddělení, zavedla nebo už bylo zavedeno v Hořovicích to klokánkování, to jsem se na vás, vás chtěl zeptat, co to, co to znamená, co se pod tím skrývá, to s rodiči prý děláte.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Klokánkování je vlastně taková metoda chování, kdy vlastně ta maminka po tom porodu, když nemůže mít dítě u sebe, tak je to takový jakoby okamžik, kdy jí ho na chviličku dáme a ona má pocit, že to dítě je opravdu její. Klokánkování je vlastně položení dítěte na hruď maminky, většinou se kladou kůže na kůže, má to dva aspekty.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkejte, jako do vaku klokana.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Jako do vaku v podstatě, jakoby za tričko, za košili mezi prsy, kdy má to dva aspekty, jeden medicínský, že jednak tyto děti se kolonizují vlastně bakteriemi, který má matka na kůži, a vlastně maminka současně vytváří protilátky do mléka, které to mléko potom to dítě dostává. A druhý aspekt je psychologický opravdu, že vlastně ta maminka má pocit, že to dítě aspoň na chviličku může mít u sebe, že je vlastně teďka jenom její, že ho nikomu nemusí dát a jednak jí pomáhá překonat tu tíživou situaci, že nemůže to dítě si vzít a odnést ho domů a jednak to určitě podporuje i laktaci a tvorbu toho mléka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je váš jaksi vynález nebo?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ne, ne, tohle to je z Kolumbie už spousty let, kdy vlastně ten primární princip toho všeho bylo, když se tam rodily nezralé děti, že neměly právě ty inkubátory, nebo neměly elektriku nebo něco takového a vlastně byl velký problém, že ty děti tam umíraly na podchlazení. Takže tamní lékaři vymysleli, že ty maminky tam byly místo inkubátorů a opravdu 24 hodin denně měly na sobě tyto děti. Samozřejmě teď už to není tak, že by to bylo 24 hodin, ale minimálně třeba na jeden tříhodinovej úsek, že ty děti nezralé se krmí většinou po třech hodinách, tak se děti vyndávají maminkám za košili, jdou vyndat i ty úplně nejmenší děti, které mají třeba 500, 600 gramů, ale samozřejmě je to příjemné i pro ty, pro ty větší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to teprve ex post se jaksi zjistilo, že matky jim vlastně tím předávají ty prospěšné jaksi, ano?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě, určitě, primární, primární ten princip toho všeho bylo to zahřátí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zahřátí, ano, ano. No, já jsem si přečetl, že plánujete v Hořovicích rozšířit kapacitu, tak na tom se asi pracuje teď, viďte, co ještě připravujete u vás nového?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě hlavně tohle to rozšíření kapacity a chtěla bych to, co je problém na většině těch perinatologických center, aby bylo možné ty maminky ubytovávat s těma dětma a aby, i když budou třeba v inkubátoru nebo už budou ve stabilnějším stavu, je mohly mít u postele. Aby mohly být s nima, pokud samozřejmě to jejich situace dovolí, protože velmi často ty maminky mají třeba starší děti, malé doma a nemůžou si dovolit tam třeba s nima ležet ty dva měsíce. Ale ty, které budou chtít, protože nejhorší, si myslím, pro tu matku je to odloučení, odcházení vlastně z tý porodnice a nechávání toho dítěte v tý porodnici a teď jako 24 hodin zase nevím, co se bude dít. Některé maminky si třeba ještě vždycky večer volají, jak se těm dětem daří. Říkám, kdo to nezažil, to nemůže nikdy jakoby pochopit.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak už je to určitě stresující pro tu matku, to musí. Tak samozřejmě vám přeju, aby se vám dařila tahle ta práce, která je nesmírně prospěšná a určitě v Hořovicích ji, nejenom tam, ji oceňují. Neonatoložka, paní doktorka Milena Dokoupilová, byla dneska hostem Tandemu, přeju vám, ať se všechno daří a ať jsou s vámi spokojeny maminky, děti a vy s nimi.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Mockrát děkuji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Z rozhlasového studia se vám hlásí Jan Rosák a přeje všem, kdo si naladili Tandem, dobrý den. Představte si, že v České republice se vloni narodilo více než 9 tisíc dětí před plánovaným termínem, což je v průměru asi každé osmé dítě. Že je to mnohdy velmi komplikovaná situace, tak i o tom si dneska budu povídat v Tandemu s neonatoložkou z Nemocnice Hořovice, paní doktorkou Milenou Dokoupilovou, dobrý den, vítám vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Než se ale dostaneme přímo k otázkám z vaší profese, tak bychom se nejenom já, ale určitě i naši posluchači Tandemu dozvěděli rádi něco málo z vašeho soukromí, začneme s tím zpovídáním hned po úvodní písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorka Milena Dokoupilová, která se dneska věnuje problematice dětí čerstvě narozených, se taky kdysi samozřejmě čerstvě narodila. Kdepak to bylo, paní doktorko?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Tak já pocházím z malého města na Moravě u Olomouce, ze Šternberka, kde jsem se narodila před spousty lety. A vyrůstala jsem tam v podstatě do svých 20 let.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Šternberk je znám ecce homo, ano.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ano, správně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A je to krásné městečko, taky jsme tam hráli několikrát divadlo. Jaké tam bylo to dětství vaše, co jste prožívala, byla jste dítě takové to vzorné, nebo spíš ne, jak jste se učila, co vás bavilo a čím jste chtěla být.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem byla tak každýho trochu, protože asi ve škole jsem byla takový to vzorný dítě, asi ten jedničkář, ale mimo školu už jsem byla takovej ten raubíř.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Cože? Jekyll a Hyde?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Kterého, kterého bavily všechny možné zážitky, adrenalinové sporty a všechny tyhle ty věci kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jaký sport vás bavil?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem hrála, jednak jsem dlouho plavala, pak jsem hrála volejbal, jezdila na kole, na lyžích, na bruslích, všechno, co se dalo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je přesně to, co si myslím, že děti na venkově, nezlobte se, že říkám na venkově, ale samozřejmě Šternberk není velkoměsto. Já pocházím taky z Moravy z malého městečka a tam to děti zažívají mnohem víc než v Praze nebo mají k tomu větší příležitost, že se dostanou třeba k více sportům, to znamená, že se, a vy jako lékařka to musíte vědět ještě líp, že se vyvíjí prostě to, ten dětskej organismus tak nějak jaksi systematicky zdravě a všeobecně, mám pravdu?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
To určitě, určitě ano. A člověk hlavně pozná spousty lidí, ať už jako povahovejch nebo profesních a je to takové rozšíření toho obzoru, protože ti lidé, kteří sportují, mají opravdu různé profese, různé povahy a člověk se s některými musí vypořádat, s některými ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A taky se člověk naučí žít víc v kolektivu, tak nějak se z něj stává určitě družnější člověk, než když třeba, dejme tomu, je to nic proti nim, ale takový ten vědátorský typ, který vysedává v knihovnách, co si budeme povídat.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, ale někde už tam muselo u vás vzplanout, tak možná třeba jenom jiskřička zatím, ta touha dělat medicínu nebo ne? Chtěla jste být něčím jiným?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Úplně na samém začátku ne, určitě ten základ tam je, protože moje maminka pracovala v místní nemocnici jako laborant a bydleli jsme vlastně, tehdy se to nazývalo špitální baráky, špitální paneláky, takže jsme vyrůstaly děti ze zdravotních rodin, ať už to byli lékaři, sestry a laboranti, vlastně dohromady, takže jsme tu problematiku měli neustále doma na talíři, co se v tý nemocnici děje.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A mohla jste chodit taky za maminkou do té laboratoře?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Samozřejmě, my jsme bydleli asi 50 metrů od nemocnice, takže určitě tam nějaký základ v tomhle tom byl, protože člověk nebyl den, kdy by se doma nemluvilo o tom, co bylo v nemocnici. To určitě jo. Ale v podstatě asi do čtvrtého ročníku na gymnáziu jsem o tom vůbec neuvažovala. I moje vize ještě na začátku čtvrtého ročníku byla, že půjdu studovat na učitelku, chtěla jsem, chtěla jsem učit dějiny a jazyky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čili takzvaný peďák.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Takzvaný peďák. A v září moje maminka si na mě vzala osobku a začala tak nenápadně, jako že by to bylo hezké, kdybych byla teda doktorka, že známky na to mám a že bych to mohla zkusit a já jsem to velmi bojkotovala. Nicméně ten postupný tlak a nátlak byl tak každodenní, že jsem podlehla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde se to zlomilo potom ve prospěch.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Někde, někdy kolem Vánoc, spíš to bylo opravdu, nechci říct nepříjemný tlak, spíš jsem jako začala chápat, že by to asi nebylo tak úplně špatný a někdy po těch Vánocích, když už jsem musely dát ty přihlášky na ty vysoké školy, tak jsem říkala, no, tak dobře, tak já to teda zkusím a uvidím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A tak nějak cítila jste nebo tušila jste, co byste v té medicíně konkrétně chtěla dělat?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
V tu chvíli určitě ne, i během školy se to hrozně, hrozně měnilo. Mě vždycky bavily obory, kde se mohlo pracovat rukama. Prošla jsem přes chirurgii, ortopedii, ale musela jsem potom uznat, že jsem žena a v těhle těch oborech to ženy mají vždycky složité. Pak jsem si ještě, nechci říct, komplikovala, spíš to bylo plánované, studium, že jsem se vdala a porodila jsem dceru. Tak abych to neměla úplně jednoduché, ale bylo to všechno plánované, nebylo to nechtěné.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jasně. No, prostě paní doktorka Dokoupilová si oblíkla bílej plášť, hodila si kolem krku fonendoskop a řekla si, a uvidíme.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Přesně tak.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak téma pro dnešní glosování je, si myslím, dané také tím, kdo je hostem dnešního Tandemu, že to je neonatoložka Nemocnice Hořovice v současné době tedy, paní doktorka Milena Dokoupilová. Budeme si tedy nebo vy byste nám mohla popovídat lehce o tom, co jsem tady tak jenom nadhodil, že se narodilo víc než 9 tisíc dětí u nás před plánovaným termínem v loňském roce a proč je to problém vlastně. A v čem ten problém je a co s tím.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Když se miminko narodí předčasně, tak ten problém spočívá v tom, že vlastně nemusí být připravené ještě na ten mimoděložní život. Samozřejmě záleží na tom, jak moc předčasně se před tím plánovaným termínem porodí. Pokud je to dva, tři, čtyři týdny, tak v 90 procentech ty děti jsou akorát drobnější, potřebují teplo, ale jinak tu adaptaci a další průběh zvládnou zcela bez problémů.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem, paní doktorko, promiňte, že vám skáču do řeči, ale zrovna nedávno v tisku někde zahlédl, že se narodilo dítě někde ve světě, které bylo velké zhruba jako plechovka piva. Má takové dítě vůbec šanci na normální život?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Tohle je hrozně složitá otázka, protože pod tím pojmem normální život si každý představuje trošku něco jiného. Pro někoho je normální život, že ten člověk nemá vůbec žádný problém, ale i spousta lidí nějaký problémy má. Pro někoho je normální život, když s tím člověkem může komunikovat a jestli vidí, slyší nebo se nějak úplně perfektně pohybuje, nebere jako zásadní handicap, jo, je to jenom úhel pohledu, který člověk na to dá. Samozřejmě cílem neonatologie, což je obor, který se stará nebo který pečuje o tyto děti, tak je, aby těch problémů tyto děti měly co nejméně. Ale samozřejmě čím menší to dítě je, jak jste říkal, to bylo, myslím, miminko z Kalifornie, asi 280 gramů, taky jsem to četla, já jsem teda měla možnost mít v ruce nejméně 380 gramů a tyhle ty děti samozřejmě některé, některé handicapy mají, některé ne, ale říkám, je to otázka úhlu toho pohledu, protože ten rodič, který to dítě chce, chce samozřejmě pro to dítě to nejlepší, ale na druhou stranu se, si někdy chce splnit taky takovej ten svůj sen být rodičem. A za těchto okolností potom asi snese nebo zvládne i nějaký handicap a nepovažuje ho za zásadně důležitý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, ale ten handicap je asi pravděpodobně u takto jaksi málo vyvinutých, já nevím, jestli říkám teď správně termín dětí, je mnohem pravděpodobnější.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě ano.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Paní doktorka Milena Dokoupilová, která je dnes hostem Tandemu, jak se přiznala, nevěděla vlastně, co bude dělat, nakonec vyhrála medicína a my jsme v postatě v tom vaše Curriculum Vitae dospěli do fáze, kdy jste se sice rozhodla pro medicínu, ale vůbec jste ještě nevěděla, co v té medicíně budete dělat. Tak jaký to mělo potom postup, když jste absolvovala třeba školu.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Když jsem absolvovala školu, tak jsem měla dvouletou dceru a v podstatě bylo to období roku 93, kdy jednak jsme bydleli, já jsem v roce 89 přestěhovala z Moravy do Prahy, protože jsem se tam vdala za manželem, a v tom roce 93 bylo hrozně obtížné v Praze sehnat jakékoliv lékařské místo. Bylo to období, kdy lékaři pracovali přes pracovní úřady za v podstatě almužnu na plný úvazek i se službama, nedostávali za to peníze a bylo to o tom zkusit to místo sehnat a nějakým způsobem dojít k atestaci, protože potom už na trhu práce byla větší šance to místo sehnat. Takže já jsem ke konci školy, asi ve mně trochu hloubalo to, že bych spíš chtěla dělat tu pediatrii, i když jsem studovala všeobecné lékařství, tak jelikož ta se v posledním ročníku dělala státnice z pediatrie, tak jsme měli i tu možnost se k tomu dětskému lékařství jakoby vrhnout. Nicméně místa nikde nebyla, já jsem objela opravdu téměř všechny nemocnice i kolem Prahy, včetně Prahy, a všude mi nabízeli, že jako můžu dělat, ale na nějaký třeba za peníze 01, ale na plnej úvazek a přece jenom jsem měla rodinu a potřebovali jsme taky z něčeho žít, tak to bylo takový jako složitější. Nicméně jsem docházela i na fakultu na ředitelství, jestli by někde nebylo místo a když už jsem tam přišla asi podvacáté, tak sekretářka už mi říkala, prosím vás, běžte k Apolináři, tam vypsali konkurz, tak to běžte zkusit. A já říkám, na novorozence? No, tak jako jo, když jsem byla na škole, tak mě to tam ten týden, který strávíte na novorozencích, že poznáte, jak to dítě vypadá, to je tak všechno, tak mě to určitě bavilo, ale, ale určitě jsem tenkrát si neřekla, že bych to někdy chtěla dělat. A potom jsem šla na ten konkurz, kde jsme nás bylo víc a dostali jsme se tři na to místo. A myslím si, že během vlastně roku jsem věděla, že tohle chci dělat, že to je obor, který je jednak vás nutí přemýšlet a jednak je tam spoustu věcí, který právě můžete dělat těma rukama. Což mě vždycky bavilo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se to v průběhu těch středoškolských studií takhle před těmi Vánocemi zvrtlo ve prospěch té medicíny, tak co mělo za příčinu to, že se to zvrtlo tady ve prospěch těch novorozenců.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Byl to takový ten hrozně hezký jakoby pocit, že stojíte na začátku toho života. Samozřejmě tenhle ten obor je někdy i hrozně jakoby krutý a i když se snažíte sebevíc, tak nemůžete udělat, proti přírodě se občas prostě opravdu nedá jít. Ale těch jakoby radostných chvil je samozřejmě mnohem víc než těch špatných a vidět ve tváři těch rodičů ten, tu radost a ten úsměv, když se to povede, to se prostě nedá zaplatit, no, a ničím prostě.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak že by byla medicína nějaká legrace, to se opravdu říct nedá, protože legrace se z toho vůbec už nedá dělat, ale nevím, jestli se zažívá taky jaksi třeba na sálech, pokojích lékařských nějaká legrace. My, co jsme byli odkojeni Nemocnicí na kraji města a panem doktorem Strossmayerem, tak máme pocit, že jo. Ale paní doktorka Dokoupilová dlouho hloubala, koho že si z klasiků humoru dneska vybere. No, a nakonec to vyhrál Vladimír Menšík. Tak co pro vás třeba znamená, co na něm máte ráda?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já si myslím, že je to takový jakoby standardní humor, který je velmi inteligentní a donutí člověka opravdu přemejšlet o tom, co říká. A není to takový ten humor jednoduchý a laciný, jako opravdu ta myšlenka tam vždycky, vždycky byla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda. My se o tom znovu u nás na Tandemu přesvědčíme.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, jak šel život, tak tím životem prochází paní doktorka Milena Dokoupilová, z nejrůznějších příčin a důvodů se přesouvala od učitelství k medicíně, z Moravy do Prahy za manželem, nakonec do Nemocnice U Apolináře a posléze, a to je vaše současné působiště, jste se rozhodla využít nabídky Nemocnice v Hořovicích a tam jste zaujala pozici vedoucího lékaře novorozeneckého oddělení. Ten důvod, proč jste šla zrovna do Hořovic, byl ten, že tam bylo zrovna volno, anebo vás tam něco zajímavého táhlo.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem pracovala 17 let u Apolináře, kde hrozně vděčím za to, co jsem se tam naučila, myslím si, že se tam dělá výborná medicína. Ale myslím si taky, že člověk někdy potřebuje udělat krok někam jinam a jít zase o kus dál, protože 17 let strávených v jednom kolektivu na jednom místě, i psychologové říkají, že to není správně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že to není dobře takhle dlouho, jo?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Že to není dobře, nicméně určitě to není jako zásadní problém. Ten důvod, proč jsem odešla, je, že jsem dostala nabídku vybudovat větší neonatologii v Hořovicích, kde bychom do budoucna během jednoho až dvou let chtěli vybudovat opravdu velké centrum pro středně a lehce nezralé děti, protože jsou to přesně děti ty, které v poslední době přibývají. Nejedná se o ty úplně nejmenší děti, jsou to většinou děti mezi kilem a dvěma a které se rodí ve větší míře a oni jsou pro ty velká centra v podstatě nezajímavé, protože oni jim většinou nic zásadního medicínsky není, jenom potřebují teplo a stravu, jak říkám, na byt a na stravu, že jsou. A je pro ně hrozně nedostatek míst, protože ty centra nejsou nafukovací a těhle těch intermediálních míst je málo. Takže vybudovat si něco, něco svého, mě hrozně lákalo, když jsem o tom mluvila.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To byla výzva vlastně pro vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Vlastně výzva, než jsem o tom mluvila se svým bývalým primářem, profesorem Plavko, tak jsem říkala, že hele, možná si myslíš, že jdu o krok zpátky a on mi říká, že si to nemyslí, že si myslí, že naopak jdu o krok dál a já doufám, že jsem se naučila tolik věcí, které budu moct tam předat a že pro ty další děti a lidi budu prospěšná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že teď jste to řekla výrazně, dokonce jste mi už předem odpověděla na to, na co se chci zeptat, protože já vím, že existuje jaksi možnost odměnit ty, kdo se třeba na záchraně těch dětí podílejí, nejenom samozřejmě na tom Purpurovým srdcem, což je takové vyznamenání. Vy už máte dvakrát Purpurové srdce, proto to určitě člověk nedělá, lékař samozřejmě taky ne, ale potěší to, viďte.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě to potěší. Já mám teda to Purpurové srdce jedno, letos jsem byla nominována, ale nedostala jsem ho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je skoro.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Nicméně v nominaci jsem byla. Samozřejmě tohle je takové poděkování těch rodičů, protože já si myslím, nebo vždycky jsem si to myslela, že nedílnou součástí každého toho dítěte je ten rodič a že tu péči nepotřebuje jenom to dítě, ale hlavně ten rodič, aby to všechno zvládl, protože kdo to nezažil, ten to nepochopí. Co ty lidi najednou musí prožívat, jak se jim úplně změní svět a hodnoty všeho, nejenom života, ale všech věcí kolem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak se to daří v Hořovicích, jste v podstatě, dejme tomu, na startu nebo já nevím, tak těsně za startem, jak se daří stanovovat tohle to, nebo ustavit to novorozenecké oddělení u vás.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Já jsem měla hrozné štěstí v tom, že jsem tam našla výborný tým sester, který jsem musela mírně rozšířit, abychom mohli zvýšit kapacitu jednak o děti a jednak o ty nezralé děti. Nicméně ten sesterský kolektiv, který si myslím, že to je 90 procent práce na těchto odděleních, je úžasný a hrozně si ho vážím a doufám, že nám to půjde takhle dál. Začali jsme tím, že jsme začali přijímat do péče děti od zhruba 33.týdne, už máme tam, když to řeknu, vychovaných a odpiplaných několik dětí, těhle těch, které už jsou doma. A přivážíme si děti, které se narodí v perinatologických centrech třeba i s hmotností právě kolem toho kila a když jsou zastabilizované po porodu, tak si je převážíme k nám, kde je potom už vlastně dovychováme nebo dopipláme do nějaké hmotnosti, aby byly možné, aby bylo možné je propustit domů. A myslím si, že to prostředí je tam hrozně hezké, jednak je to nově zrekonstruovaná nemocnice, teď se plánuje ještě vybudování úplně nového oddělení pro tyto nezralé děti a myslím si, že pro ty rodiče je to tam velmi příjemné nebo aspoň ty, které, kteří tam zatím byli, tak se cejtí dobře. Aspoň si to myslím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak já myslím, že tahle slova chvály paní doktorky Dokoupilové zahřála u srdce ten kolektiv, o kterém právě mluvila, kolektiv sester v Hořovicích.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestli si dobře vzpomínám, tak doktorka Milena Dokoupilová, neonatoložka z Nemocnice Hořovice, vedoucí lékař toho novorozeneckého oddělení, vy jste řekla, paní doktorko, že ten obor je v podstatě krutý tak trošku. Já jsem při té souvislosti samozřejmě nebo v té souvislosti vzpomněl na docela nedávnou událost někde na jihu Ruska, na Kavkaze, kde těch 8, tuším, novorozenců umřelo z naprosto banálního důvodu, prostě vypověděl proud. To je strašné, když se něco takového stane. Může se to u nás třeba taky přihodit takováhle záležitost, že prostě inkubátory přestanou fungovat?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Myslím si, že by se to přihodit nemělo, samozřejmě nikdo nikdy neví nic stoprocentně, ale všechny nemocnice mají takzvané náhradní zdroje. Takže si myslím, že by se to přihodit nemělo. Ale v životě už jsem zažila tolik věcí, že jako nevím. Myslím si, že ne.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, a co říkáte, že jste zažila a mluvila jste o tom, že ten obor je v podstatě, to je samozřejmě uvozovky dole, uvozovky nahoře, krutý, tak co je tak jaksi to nepříjemné, co se může, co vás může potkat v tomhle oboru.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě vždycky je nepříjemné sdělovat těm rodičům ty kruté prognózy nebo kruté informace nebo nepříjemné informace, protože ono jsou to takové ty dva pohledy. Jedno samozřejmě je hrozně těžké tu informaci přijmout, ale je někdy mnohem těžší vlastně říct a nějakým způsobem to zformulovat a vlastně nikdy nedáváte ani žádnou šanci, že to bude jinak, že to je prostě taková ta informace, že tak to je a tak to bude a není s tím prostě cokoliv možné udělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je pro vás jaksi bratelnější takový ten americký způsob, který známe z amerických filmů, třeba z nemocničního prostředí, jak tam doktor tak jaksi sice samozřejmě nějak citlivě, ale na rovinu vpálí pacientovi třeba nepříjemnou diagnózu nebo rodičům a podobně, anebo jaksi dávkovat to nepříjemné.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ono je to hrozně, hrozně složité. Myslím si, že s každým člověkem se musí komunikovat trošku jinak. Každý člověk, když je ta možnost toho člověka chvíli poznat, tak je to určitě pro toho lékaře trošku, nikdy to není snadné, ale malinko snazší, jak tu komunikaci vést. Když je to stav, který vznikne hned třeba po porodu a toho člověka vůbec neznáte, tak vlastně vůbec nevíte, jak to sdělit. A bohužel nebo bohužel, já jsem zastánce toho, tu informaci sdělit. To sdělení může být vždycky různým způsobem, ne určitě, a udělat si na toho člověka hlavně čas, nesdělit mu to mezi dveřma a odejít. Myslím si, že je vždycky potřeba si sednout a ten rozhovor vést, ať ten výsledek je jakýkoliv, ale udělat si na toho člověka čas.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak radši ať je takových příležitostí k takovému sdělení co nejmíň.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Neonatoložka z Nemocnice Hořovice, paní doktorka Milena Dokoupilová, která je vedoucím lékařem novorozeneckého tamního oddělení, zavedla nebo už bylo zavedeno v Hořovicích to klokánkování, to jsem se na vás, vás chtěl zeptat, co to, co to znamená, co se pod tím skrývá, to s rodiči prý děláte.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Klokánkování je vlastně taková metoda chování, kdy vlastně ta maminka po tom porodu, když nemůže mít dítě u sebe, tak je to takový jakoby okamžik, kdy jí ho na chviličku dáme a ona má pocit, že to dítě je opravdu její. Klokánkování je vlastně položení dítěte na hruď maminky, většinou se kladou kůže na kůže, má to dva aspekty.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Počkejte, jako do vaku klokana.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Jako do vaku v podstatě, jakoby za tričko, za košili mezi prsy, kdy má to dva aspekty, jeden medicínský, že jednak tyto děti se kolonizují vlastně bakteriemi, který má matka na kůži, a vlastně maminka současně vytváří protilátky do mléka, které to mléko potom to dítě dostává. A druhý aspekt je psychologický opravdu, že vlastně ta maminka má pocit, že to dítě aspoň na chviličku může mít u sebe, že je vlastně teďka jenom její, že ho nikomu nemusí dát a jednak jí pomáhá překonat tu tíživou situaci, že nemůže to dítě si vzít a odnést ho domů a jednak to určitě podporuje i laktaci a tvorbu toho mléka.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je váš jaksi vynález nebo?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Ne, ne, tohle to je z Kolumbie už spousty let, kdy vlastně ten primární princip toho všeho bylo, když se tam rodily nezralé děti, že neměly právě ty inkubátory, nebo neměly elektriku nebo něco takového a vlastně byl velký problém, že ty děti tam umíraly na podchlazení. Takže tamní lékaři vymysleli, že ty maminky tam byly místo inkubátorů a opravdu 24 hodin denně měly na sobě tyto děti. Samozřejmě teď už to není tak, že by to bylo 24 hodin, ale minimálně třeba na jeden tříhodinovej úsek, že ty děti nezralé se krmí většinou po třech hodinách, tak se děti vyndávají maminkám za košili, jdou vyndat i ty úplně nejmenší děti, které mají třeba 500, 600 gramů, ale samozřejmě je to příjemné i pro ty, pro ty větší.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A to teprve ex post se jaksi zjistilo, že matky jim vlastně tím předávají ty prospěšné jaksi, ano?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě, určitě, primární, primární ten princip toho všeho bylo to zahřátí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zahřátí, ano, ano. No, já jsem si přečetl, že plánujete v Hořovicích rozšířit kapacitu, tak na tom se asi pracuje teď, viďte, co ještě připravujete u vás nového?
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Určitě hlavně tohle to rozšíření kapacity a chtěla bych to, co je problém na většině těch perinatologických center, aby bylo možné ty maminky ubytovávat s těma dětma a aby, i když budou třeba v inkubátoru nebo už budou ve stabilnějším stavu, je mohly mít u postele. Aby mohly být s nima, pokud samozřejmě to jejich situace dovolí, protože velmi často ty maminky mají třeba starší děti, malé doma a nemůžou si dovolit tam třeba s nima ležet ty dva měsíce. Ale ty, které budou chtít, protože nejhorší, si myslím, pro tu matku je to odloučení, odcházení vlastně z tý porodnice a nechávání toho dítěte v tý porodnici a teď jako 24 hodin zase nevím, co se bude dít. Některé maminky si třeba ještě vždycky večer volají, jak se těm dětem daří. Říkám, kdo to nezažil, to nemůže nikdy jakoby pochopit.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak už je to určitě stresující pro tu matku, to musí. Tak samozřejmě vám přeju, aby se vám dařila tahle ta práce, která je nesmírně prospěšná a určitě v Hořovicích ji, nejenom tam, ji oceňují. Neonatoložka, paní doktorka Milena Dokoupilová, byla dneska hostem Tandemu, přeju vám, ať se všechno daří a ať jsou s vámi spokojeny maminky, děti a vy s nimi.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Mockrát děkuji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Milena DOKOUPILOVÁ, neonatoložka, Nemocnice Hořovice
--------------------
Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Reprízováno 8. srpna 2012.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
