NAZNAK

Druhý znak slovník popisuje jako zastaralé označení týlu, šíje a zad a za druhé jako plavecký způsob, který encyklopedie Universum přesně popisuje takto: "Pohyb paží je střídavý, jedna paže provádí záběr ve vodě, druhá se přenáší nad hladinou do vzpažení. Během jednoho pohybu paží vykonají nohy šest kopů." Příslovce naznak slovník vykládá jako "na zádech, na hřbetě".

Takže otázka zní, co má společného znak jako charakteristický rys se zády nebo snad se zadní části těla, Odpovědět budeme, jak je v této rubrice obvyklé, hledat v etymologii, v původu výrazu znak. První znak, do jehož příbuzenstva patří slova značit, odznak, značka, naznačit či vyznačit, etymologové vykládají od praslovanského slovesa znati, které původně mělo význam "to co je známo, co je domluveno". Znak je nějaký všeobecně známý rys. Podle domluveného, známého znaku poznáme o co jde. Do příbuzenstva slova znak v tomto významu patří nejen sloveso znát, ale třeba také podstatné jméno znamení, které vzniklo velmi podobně.

Jenže co je na znaku, na tom, na který padneme, či na tom, kterým plaveme, všeobecně známého eventuálně domluveného. Nic. Znak jako záda či plavecký styl nemá nic společného se znakem jako znamením. Naše naznak vzniklo, jak píše Jiří Rejzek, z praslovanského vznak, jehož základ nak se prý vyvinul z indoevropského kořene noko, který znamenal "s očima obrácenýma nahoru". Indoevropské noko je také složenina, no znamená nahoru a ok je oko. Když ležíme či plaveme naznak, směřujeme svýma očima nahoru. V etymologickém slovníku, který vyšel ve 30. letech minulého století, jsem našel trochu jiné, i když podobné vysvětlení příslovce naznak. Podle něj je v jeho základu staroindické nak, tedy obloha, nebe, a naznak by znamenalo obrácený k nebi.