Nebeská historie hvězdárny v Ondřejově se začala psát v roce 1898. Vrchol kopce Manda si jako základnu vybral Josef Jan Frič

Když se sem vydáte, ocitnete se v malebném arboretu se vzácnými keři a dřevinami, mezi kterými objevíte nejrůznější sochařská díla, lavičky s krásnými výhledy do krajiny a také budovy různého stáří a podoby, v nichž jsou skromná pracoviště několika desítek českých astronomů.

Nebeská historie tohoto místa se začala psát už v roce 1898, kdy si vrchol kopce Manda nad Ondřejovem vybral Josef Jan Frič jako základnu pro velkoryse pojatou, soukromou hvězdárnu. Důvod byl prostý – nedaleké hlavní město sice netrápilo pouliční osvětlení, tak jako dnes, avšak vzduch znečištěný parními lokomotivami a bezpočtem lokálních topenišť byl neméně obtěžující. Budoucí hvězdárna pak byla v dosahu jednoho dne jízdy koňskou drožkou, což v době „předautomobilové“ mělo praktický význam.

Architektonický návrh prvních budov má na svědomí Josef Fanta, proto také na první pohled připomínají secesní halu hlavního nádraží v Praze. Obrazy a nápisy na některých stěnách pak napovídají, kdo byl inspirací – autor básnické otázky „Jsou-li tam žáby taky?“ – Jan Neruda.

Právě tyto nejstarší části areálu jsou dnes běžně přístupné veřejnosti – v přilehlém muzeu si prohlédnete dobové přístroje, dalekohledy v kopulích se používají pro veřejná i odborná pozorování, nechybí ani jezírko se „zlatými rybkami“. Jelikož skoro všechny astronomické aparáty pocházejí z doby „předbakelitové“, budete obdivovat krásné výtvory z mosazi, dřeva a skla, které se mohou stát dekorací v jakémkoli příběhu od Julese Verna. Krása na pohled zde střídá nádheru technického umu našich předků.

Původně soukromá observatoř přešla v roce 1928 darem do majetku československého státu a dnes je jedním ze dvou pracovišť Astronomického ústavu Akademie věd České republiky. Zdejší astronomové se věnují zejména studiu Slunce, meziplanetární hmoty, exoplanetám a některým typům hvězd. Za ona desetiletí si samozřejmě připsali celou řadu úspěchů. Třeba v roce 1959 zdokumentovali první meteorit „s rodokmenem“, který spadl u Příbrami, v roce 2003 objevili měsíc Dimorphos u planetky Didymos, do kterého se v rámci „nácviku celoplanetární obrany“ o 19 let později strefila sonda DART.

Nejzajímavějším zdejším přístrojem je zrcadlový dalekohled na severním konci areálu, čtyři sta metrů od vrcholu Žalov, cestou kolem jabloňového sadu. (Kdo by si zde nechtěl utrhnout vesmírné jablko?). Jako výrobek tehdy východoněmecké firmy Carl Zeiss Jena byl do provozu uveden v srpnu 1967.

Legendární ondřejovský dvoumetr. Dva metry má na šířku|foto:Michal Okleštěk

Dalekohled s objektivem o průměru 2 metry a ohniskovou vzdáleností 64 metrů kryje kopule o průměru 21 metrů a hmotnosti 195 tun. Samotné hlavní zrcadlo váží 2340 kilogramů, spolu s montáží přesahuje celková hmotnost přístroje 80 tun. Když byl tento obr ze skla, železa a betonu zprovozněn, patřil mezi deset největších dalekohledů na světě! Od té doby se ledasco změnilo, takže nyní „klesl“ do druhé stovky, stále je však ve skvělé kondici a za jasných nocích se věnuje spektroskopickým pozorováním vybraných typů hvězd. Rozborem přicházejícího světla totiž můžeme odhalit jejich chemické složení, sílu magnetického pole, rychlost rotace, přítomnost horkých nebo chladných skvrn na viditelném povrchu, stejně jako obíhajících planet… prostě neuvěřitelné množství zajímavých informací.

Ondřejovská hvězdárna nemá oplocení, areálem se skutečně můžete toulat po celý rok. Jen po setmění prosím nepoužívejte silné bílé světlo, to ruší citlivé detektory nahlížející do vesmírných dálav. Určitě se běžte podívat na mnohé další kopule, ale také řadu jiných detektorů, třeba na Čerenkovské dalekohledy číhající na spršky fotonů vznikajících při srážce částic kosmického záření se zemskou atmosférou. Vypadají jako symetricky rozbité zrcadlové mísy.

Na radarové louce v Ondřejově|foto:Michal Okleštěk

Na radarové louce, odkud je krásný pohled na zapadající Slunce, je zase k vidění sluneční radioteleskop s anténou z druhé světové války (stáří nic neubírá na funkčnosti) a jako technologický památník doby systém pro sledování prvních družic osidlujících oběžnou dráhu před více než půl stoletím. V dálce pak můžete obdivovat kopce Středočeské pahorkatiny i Brd, a dokonce špičku Konopiště.

No a pak zde jsou nejrůznější umělecká díla. Některá jsou „jen“ oslavou krásné přírody, ale najdete zde i dvoje sluneční hodiny od Zdeňka Hůly. Výtvor s názvem Od slunovratu k slunovratu tvoří žulový sloup se čtyřmi úzkými zářezy, kterými pronikají sluneční paprsky při rovnodennostech a slunovratech. Dílo Sluneční hodiny představuje skloněná deska se zářezy, jimiž proniká světlo v celé hodiny.

Dřevo a kov - stará pozorovatelna v Ondřejově|foto:Michal Okleštěk

Jak zde vlastně vypadá hvězdná obloha? Jakkoli je Praha nedaleko a nad ní rozptýlené světlo špiní celý severní obzor, z radarové louky i bez dalekohledu spatříte letní Mléčnou dráhu, na jaře v souhvězdí Herkula kulovou hvězdokupu M13, na podzim v Andromedě galaxii M31 nebo v Perseovi Dvojitou hvězdokupu. Určitě tomu napomáhá důsledná instalace šetrného osvětlení v blízkém i vzdálenějším okolí. Ondřejovští kosmoplavci totiž k vesmíru přistupují s náležitým respektem – před sto lety i dnes.