Nouze naučila Dalibora housti - část 2

Včera jsem také naznačil, že známá historka o tom, jak se Dalibor naučil na housle, nemusí být pravdivá. Nejdřív si ji ale co nejstručněji zopakujme. Odehrává se koncem 15. století v litoměřickém kraji. Proti jednomu z tamních feudálů Adamovi Ploskovském se vzbouřili jeho poddaní a za dodnes nejasných okolností přešli k jeho sousedovi Daliborovi z Kozojed. Někteří jako Jirásek tvrdí, že ušlechtilý Dalibor vzal Ploskovského lidi pod ochranu a proti jejich bývalému pánovi se jich zastal, jiní jako například Josef Svátek to vidí úplně naopak. Dalibor byl loupeživý rytíř, Ploskovského poddané proti jejich pánovi poštval a pak se zmocnil majetku, který mu nepatřil. Historik Kamil Krofta říkal, že tu šlo o rozhodnutí vzbouřenců. Sami se poddali lidštějšímu Daliborovi.

Ať už právem, nebo neprávem všechno to Dalibor z Kozojed odnesl. Nejprve ho zavřeli do právě opravené věže na Pražském hradě, které se dosud říká Daliborka, a posléze ho roku 1498 popravili stětím. Mezitím se ve vězení, podle Jiráska i podle Svátka, naučil hrát na housle. Hrál dobře a do dálky slyšitelně, takže lidé chodili k věži a "dárkův mu udělovali", píše Svátek.

Dojemné, ale dnešní cynické době připadá pravděpodobnější, že o hudbu nešlo. Ta historka a z ní pak klenoty českého umění možná vznikly omylem, záměnou dvou významů výrazu housle. Housle byly za středověku nejen hudební nástroj, ale i přístroj mučicí, houslím svým tvarem podobný. Na houslích se odsouzenci natahovali tak dlouho, až řekli buď pravdu, nebo prostě to, co mučitelé chtěli slyšet. Než se tak stalo, byl křik mučených slyšet hodně dodaleka. Takže možná nouze, tedy mučení na houslích, naučila Dalibora housti, tedy přiznat se.