Oba jsme tady našli to, za čím jsme do Izraele jeli...

Nevím, co mě do Izraele táhne víc. Možná to, že moje maminka o té zemi mluvila už v padesátých letech, kdy tam odjela teta Hilda, která se vrátila z Terezína a nechtěla už žít v Československu. Možná pomalu objevované informace o zemi, kde žijí lidé stejné krve jako my. Maminka dostávala tehdy časopis, už nevím, jak se jmenoval, ale byl z Izraele a byl plný podrobností, které jsem hltal. Kibucy, pomalu pokořovaná poušť a bažiny, potom války a vítězství.

Možná to byla i moje první návštěva v Izraeli, kterou jsem absolvoval s pražským primátorem Kořánem začátkem devadesátých let. Návštěva nečekaná a rychlá, o to víc plná nových zážitků. Snad tehdy jsem v té zvláštní zemi mých předků nechal kousek svého srdce, jak říkával Ota Pavel...

Letos koncem jara jsem tedy byl v Izraeli počtvrté. A poprvé s člověkem, který v židovském státě ještě nebyl - s mou ženou Dášou, která je věřící katolička. Já jsem dítě zrozené z židovské maminky.

Několik dnů jsme šli po stopách, které podle Nového zákona zanechal v Izraeli muž jménem Ježíš. V Nazaretu se takřka nedalo zaparkovat, kostel, kde měl anděl zvěstovat židovské dívce Marii, že se jí narodí Boží syn, je ošklivá betonová stavba, kam proudí tisíce poutníků a kde k onomu posvátnému místu vlastně ani není pořádně přístup.

Křížová cesta, po které podle křesťanské tradice šel Ježíš s křížem na ramenou vstříc smrti na Golgotě, je tak přeplněná arabskými stánky s miliónem zbytečností, že najít jednotlivá místa k zastavení je takřka nemožné. A kostel, kde muž sejmutý z kříže měl být pohřben, je nacpaný turisty a osvícen blesky tisíců fotoaparátů.

Ale měli jsme štěstí. Při cestě okolo Genezaretského jezera jsme našli malý kostelík, v jehož zahradě seděl starý františkán s kočkou a knihou v klíně. Vlídně nás pozval dovnitř na místo, kde místo oltáře byl kus skály. Byli jsme v tom kostelíku sami dva a moje žena Dáša si konečně mohla v klidu usednout a pomodlit se, zavzpomínat v duchu na své dávno zesnulé rodiče, požádat toho tam nahoře, který je stejný pro ni i pro mne, aby nám dopřál hezké stáří...

Dva dny nato jsme byli v Jeruzalémě. Už počtvrté jsem spatřil Zeď nářků. Oba jsme svírali v dlaních své papírky s přáními, abychom je vsunuli do škvír ve zdi. Rozdělili jsme se, ženy nesmí vstoupit do prostoru modlících se mužů, na to mají svou oddělenou část.

Jako vždy jsem položil pravou ruku na obrovský kámen Zdi a opřel jsem o ni čelo. Vzpomínal jsem na doby, kdy jsme byli s maminkou za války ukryti, abychom neskončili jako rodina maminčiny sestry - její hroby jsme objevili teprve nedávno v Estonsku, kde je zavraždili tamní estonští nacisté.

Procházel jsem celý svůj dlouhý život a v duchu přál každému z těch, kteří mě jím provázeli nebo které jsem v něm potkával, aby měli šanci žít v míru a klidu. A za sebe jsem orodoval, abych mohl žít po boku ženy, kterou jsem tak dlouho hledal, ještě nějakou tu šťastnou chvilku...

Když jsme se potom sešli, řekla mi má žena Dáša, že i ona cítila tu neuvěřitelnou sílu, která ze Zdi vyvěrá. Že i ona byla zasažena přítomností toho, kterého ona nazývá Bůh a jehož pravé jméno Židé ani vyslovit nesmí.

Šli jsme úzkými uličkami židovské části Jeruzaléma, drželi jsme se za ruce a mlčeli. Oba jsme tady našli to, za čím jsme do Izraele jeli...