PAŠKÁL

Ano, paškál, co si na něj někoho bereme, když ho chceme vyslechnout, domluvit mu, eventuálně ho přímo pokárat neboli vynadat mu, je slovo velikonoční. Abychom si všechno vysvětlili správně, musíme začít u hebrejského slova pesah. To znamená přechod a podle jedněch autorů se jím označuje velmi významný přechod, překročení, tedy pesah, Rudého moře židovského národa při návratu z egyptského zajetí do Palestiny. V jiných slovnících se můžeme dočíst, že tu nejde o konkrétní přechod odněkud někam, ale o přechod, překročení abstraktní, že Hospodin, když před odchodem Židů z Egypta vraždil všechny prvorozence, čemuž se také říká Desátá rána egyptská, přešel, překročil, vynechal židovské domy pomazané beránčí krví, a tím židovské novorozence ušetřil. Toto překročení, pesah, ať už to bylo to, nebo ono, Židé oslavují svěcením svátku pesah, svátku ušetření, který připadá na stejnou nebo velmi blízkou dobu jako křesťanské Velikonoce, tedy na počátek jara.

Řekové hebrejský název židovského svátku přejali, změnili ho na pascha a označili jím termínově blízké křesťanské Velikonoce. Ve středověké latině, která řecký název Velikonoc přejala v podobě paschalis, se toto slovo přeneslo i na pojmenování tlusté svíce, která se někdy od 5. století zvláštním způsobem světí právě o Velikonocích, na Bílou sobotu, jako symbol Kristova utrpení. A ještě několik týdnů se po Velikonocích o nedělích a svátcích rozsvěcuje. Svíce je z bílého vosku, často ozdobně malovaná, opatřená pěti kadidlovými zrny sestavenými do podoby kříže a staří Čechové si její řeckolatinské pojmenování pascha změnili na paškál. A už jsme u paškálu, jak ho známe v běžné mluvené češtině.

K těmto posvěceným velikonočním svícím totiž bývali voděni lidé, od nichž se chtělo, aby něco dosvědčili, aby přiznali pravdu, aby pravdivost svých slov odpřísáhli před důležitou, ve významném období posvěcenou svící. Od té doby úsloví "vzít někoho na paškál" znamená někoho důkladně vyslechnout, přimět ho, aby řekl, jak se věci opravdu staly.