Zdenál|Moje stopařské zkušenosti musím rozdělit do několika kategorií:
-že školy domů jsem jezdil z Břeclavi do Moravských Budějovic. A protože ve Znojmě byl vlakových přípoj až za cca 3/4 hodiny, stál jsem každý pátek na výpadovce u benzinka stopovat. Někdy jsem tam ani nedošel, protože mě někdo, kdo už mě za ty roky znal, zastavil, ještě když jsem šel na "svoje misto". Zážitků bylo moc. Zastaví starý Wartburg, otevřu dveře a v celém autě nebyla, kromě řidiči, jediná sedačka. Jen na místě spolujezdce stará dřevěná židle. Na vysvětlenou od řidiče - vozim s tím normálně hnůj, tak si nastup. Další stop - když jsme se rozjeli, následoval dotaz. Víš, proč jsem tě vzal??? ... Ona ta mrcha každých pět km chcípne a chce roztlačit. Dalsi - dve rakušanky v Porsche. Kdyz jsem se dostali přes 200 km/h, byl jsem rád, žejsou Buďovice jen 26 km od Znojma.
Nasleduje cesta z vojny v Kynšperku n/Ohří, kde se vzdycky pri nastupu na dovolenécekalo na odjezd posledniho autobusu do Sokolova a pak se dal rozchod. Kdyz jsem stál asi v devět večer na výpadovce za Karlovými Vary, zastavilo něco velkého, černého - Čajka, ruský vládní vůz. Výkonu se postava, na hlavě "elpíčko", takže nějaká ruská šarže. No v tu chvíli jsem si říkal, že je průšvih na pochodu. Ale všechno bylo jinak. Průměrné promile alkoholu v krvi osádky a to včetně řidiče, jsem odhadoval na něco mezi 2-3. Do Prahy padly další čtyři flašky vodky. Styl jízdy nechci popisovat a byl jsem moc rád, když jsem uviděl Prahu na obzoru. Zastavili jsme se o jeden obrubník někde na Hradčanech. A druhá vojenská - ve tři ráno jsme zastavili na žebříčku, kde se sjíždí z D1 na 38 do Rakouska, kde už stálo jedno auto. Zrovna z něj vystupovala holka, tak volám, kam jede ten tvůj? ... do Znojma, a tvůj? ... Brno. Proběhla rychlá výměna osádek a během minuty jsme pokračovali každý svým směrem.
Poslední jsou náhodně "stopy", ale to už by byl příspěvek moc dlouhý.
Zdravím všechny posluchače i naši sympatickou moderátorku.
Jan Vodnář|Škoda že naše společnost dospěla do takového morálního úpadku že se každý každého bojí. Stopaři řidičů a řidiči stopařů. Je to škoda. Člověk se může seznámit se zajímavýma lidma a pokecat
Dana. jižní Čechy |Stopem jsem jela 3x v životě. Ale je to uz minulost. 20-29 let. Bylo to nucené ale dobrodružné. Stalo se mi, ze jsem přejela rychlikem z ČB na Plzeň díky čtení knihy nádraží ve Strakonicich a doma čekaly na nádraží 2 děti na muj příjezd. Bohužel jsem zjistila že spojeni z Nepomuka poslední vlak odjel. Pokladní mne vyvezla na hlavní trasu a ja se modlila. Abych dojela šťastně domů. Mraky pred bouři a zastavilo mi auto na 2.pokus. 2 muži vypadali solidně, mluvili Česko-rusky a dokonce mne pozvali na večeři v městě bydliště. Dnes bych určitě nestopovala. Ale dokonce mne svezl i pohřební vuz, kdyz mi ujel autobus na Pisek. Aut sice přibývá neskutečně ale stopaři nejsou videt
Daniela z Prahy|Stopování za mého mládí bylo docela něco jiného, než stopování dnes. Celá šedesátá léta jsem poctivě prostopovala. Stopem jsem jela s přítelkyní z Hradce Králové do Prahy na přijímací zkoušky na vysokou školu. Vidím to jako dnes, měla jsem černý šusťák a byla jsem necelý měsíc před porodem. Zastavilo nám auto na první mávnutí, ačkoliv jsem se domnívala, že na mě není nic vidět. Neskutečné bláznovství. Ovšem tenkrát nebylo tolik aut, ani autobusy a vlaky nejezdily tak často jako dnes. Stopovala jsem po té celých pět let studií a vzpomínám, že v Hloubětíně začínali vězni stavět sídliště. Vždycky, když jsem se postavila na silnici, tak na mě pokřikovali, jestli nemám cigáro. Na tuhle příhodu, starou pětapadesát let si vzpomenu pokaždé, když vystoupím na konečné tramvají v Hloubětíně. Často jsem jela s šestsettrojkou, náměstci jezdili na porady do hlavního města a rádi přibrali spolucestující. Několikrát jsme se v Poděbradech zastavili na kávičce. Těžko se o tom píše, protože nebyly benzinové pumpy na každém kroku, jako dnes, telefonovat za jízdy nebylo možné a všichni měli pro studentské nebo vojenské stopování velké pochopení. Od roku 1969, po ukončení studií, jsem už ruku při silnici zvedla jen jednou, když mi ujel jako padesátnici poslední spoj na čtyři kilometry vzdálenou chalupu. Ale to mi zastavil pán ze sousedství, který věděl, kam jedu. Na závěr jen podotýkám, že jsem se nesetkala na cestách s žádnými nepříjemnostmi. Dnes bych být mladá nestopovala a velmi bych si rozmýšlela, zda někoho nabrat. Nejde o neochotu nelidskou, ale už vím, jaké komplikace ekonomické by znamenala havárie, či nařčení z obtěžování. Věřte, to tenkrát nebylo. Stopaři měli díky průkazce i své pojištění. Dobrou noc všem, kteří už stopovat nemusejí i těm, kteří s tím pořád laškují. Daniela
franz|je to více než 55 let, co jsem procestoval bývalou jugoslávii od terstu až po balkánské hranice, moravu jsem projezdil křížem krážem, žádný problém nikdy nebyl , kuriozitou byl stop kombajnu z vysočiny, nebo myslivec ital vysoký dobrých dva metry v fiatu 500, v večerních hodinách byli nejlepší kamioňáci, které se kontaktovalo u benzínek, když člověk pomohl dopravci například s složením nákladu, bylo i o jídlo a i nocleh postaráno, měl jsem kontakty prakticky v každém moravském městě, kde se dalo přespat za dobré slovo, kdo to nezkusil tak o mnoho přišel, zdravím z chaloupky pod lesem v bílých karpatech pan franz, stopování to je velká škola psychologie, sociologie, filosofie
Jana Jirkov|Pěkný večerní čas všem! Ne, stopem jsem nikdy nejela a ani bych to nezkoušela. akorát se mi jednou stalo, že na zastávce autobusu, kde jsem čekala přijelo auto s nějakým pánem a ten mi nabízel odvoz domů, odmítla jsem, bála jsem se. Ale maminka mi jednou vyprávěla o svých kamarádkách, které často stopovaly a vůbec se toho nebály, bylo to v době, kdy byl natočen film smrt stopařek. Těm kdo jezdí stopem, ale i zastavují stopařům přeji, ať jsou opatrní!
Bohumír| Věřím že se nedovolám, skvělé téma. Nejdál jsem byl v Maďarsku, přes Budapešť až k Balatonu, v Československu snad všude, prostě mládí k tomu jaksi patřilo i doba. Napřed trampování, spaní pod širákem, nebát se přespat kdekoliv, hlavně dobré počasí. Zážitků a vzpomínek je mnoho, v Čechách bylo přespávání snadné, na jihu Moravy lidé vstřícní, na Slovensku to bylo všelijaké ale měl jsem výhodu že jsem z Moravy. Nejdelší kus cesty pěšky z Bratislavy do Rábu a z Trutnova přes Náchod do Hronova, dlouhý kus v dešti v bouřce nebylo se kam schovat, přežil jsem to.Historku mám stopem na Červ. Vodu dvousedákem Pionýrem, píchli jsme, společně zalepili a jelo se dál. Zdravím stopaře z NL.