Pes podruhé
Včera jsem tu načal povídání o jazykovém zákulisí slova pes a musel jsem konstatovat, že jméno tohoto nejstaršího a nejvěrnějšího zvířecího druha člověka figuruje v našem jazyce většinou jako nadávka, jako symbol něčeho špatného, zlého, bezcenného. Dnes budu v probírání slova pes, jeho odvozenin a slovních spojení, v nichž figuruje, pokračovat a předem říkám: nebude to o mnoho lepší.
Když řekneme, že by to ani pes nežral, jakoby říkáme, že pes je podřadné zvíře, které spořádá všechno. Když by od někoho ani pes kůrku nevzal, je ten člověk v opovržení tak všeobecném, že jím opovrhuje dokonce i ten opovrženíhodný pes. Stejný význam a obsah má slovní spojení "ani pes o něj nezavadil". Řekneme-li, že je někde zima jako v psinci, eventuálně v psírně, opět vyvoláváme hodně nepříjemnou představu. Odvozeniny od slova pes naši předkové používali také jako pojmenování různých nehodnotných rostlin. Nejznámější z nich je psí víno, tedy loubinec pětlistý, který tak trochu vypadá jako vinná réva, ale jeho hrozny se hodí nevýš tak pro psy. Psárka nebo také psírka se hlavně na Moravě říkalo různým bezcenným rostlinám, naše dnešní psárka však pod psa není. Jan Svatopluk Presl slovem psárka na počátku 19. století pojmenoval hodnotnou trávu latinským názvem Alopecurus; nejspíš jen proto, že se mu slovo psárka líbilo.
Pes jako něco nepříjemného se také objevuje ve slovese peskovat, které znamená nadávat, hubovat, plísnit, kárat a ve slovese zepsout, které má skoro totožný význam. Už v Rosově slovníku se píše, že peskuji znamená "pesky sobě vésti, co pes sobě počínati" a ve slovníku Jungmannově se dočteme, že psouti rovná se "spílati, láti jako psovi". Ani na podruhé jsem celou oblast jazykového zákulisí slova pes nevyčerpal, a tak budu pokračovat zítra.
Náměty, dotazy a připomínky mi můžete posílat na e-mailovou adresu michal.novotny@rozhlas.cz
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.