Petr Torák: Podporujme děti v touze jít za svým snem

Jaké jsou pro Romy podmínky ve Velké Británii?

„Romové tam žijí asi 20 let. Hlavní rozdíl je v tom, že v Británii nemusejí řešit vlastní identitu. To napomáhá tomu, že děti mohou řešit důležitější věci, například studium na škole. Nebo si jejich rodiče mohou hledat práci a nemusí skrývat svoji identitu.“

Vy jste se svou rodinou opustil ČR. Nestýská se Vám?

„Samozřejmě ano, strašně moc. Jde o zem, ve které jsem se narodil, mám zde kamarády, … Česká republika je mi velice blízká. Tedy stýská se mi po rodině, i zemi jako takové. Spoustu let zvažujeme návrat do ČR.“

Založil jste organizaci Compas. Co Vás k tomu přimělo?

„Compas vznikl v roce 2010 a za jeho vznikem je příběh, který není příliš známý. Ještě před Compasem byla skupina Česlo, což byla zkratka Češi a Slováci. Založili jsme ji s kamarády a já byl v předsednictvu jediný Rom. Pořádali jsme různé akce, ale po pár měsících začalo být jasné, že ostatní členové vedení nechtějí, aby na naše akce chodili Romové. Proto jsme já a můj kamarád Josef Kopečný ze skupiny okamžitě odešli a založili jsme Compas, což znamená Community Partnership. V tom je ta hlavní myšlenka, to, proč jsme se odloučili a založili něco nového. Hlavním cílem je poskytovat vzdělávání dětem, mládeži a dospělým a zároveň poskytovat kulturní prostředí, ve kterém může česká a slovenská společnost znovu zažívat to, co jim je blízké.“

Pojďme na chvíli k Vaší rodině. Dodržujete nějaké romské zvyky?

„To je těžká otázka. Já když přemýšlím nad tím, co je vlastně romský zvyk, tak mě de facto nic nenapadá. My jsme samozřejmě čeští Romové, ale nikdy jsme neměli žádné zvláštní zvyky. Vaříme tradiční romská jídla, která máme rádi. Občas se snažím dětem něco říct v romštině, aby jí byly vystaveny a vstřebávaly ji, ale kromě toho nic speciálního nedodržujeme.“

A na závěr se Vás zeptám, co byste vzkázal posluchačům O Roma vakeren?

„Já bych rád všem posluchačům vzkázal, že je třeba dál rozvíjet to naše romství a být hrdi na to, že jsme Romové. Do doby, než se nějakým způsobem spojíme, se nemůžeme posunout dál. Proto bych rád apeloval na všechny, aby podporovali mládež v dalším vzdělávání a hlavně k tomu, aby děti měly větší cíle. Chtěl bych, aby rodiče podporovali své děti v posouvání cílů, dál, až do absurdních dálek. Klidně se mohou stát astronauty, vědci, vším, čím budou chtít být. To si myslím, že je strašně důležité.“