Poohlédněte se po zaječí řepce

Aha, vy asi nevíte, jakou řepku myslím. Kdybyste si zalistovali Všeobecným rostlinopisem Jana Svatopluka Presla, který vyšel už v roce 1846, tak na straně 927 byste se dočetli, že "kořen nyní dobytku se dává". Té zaječí řepky. Je načase opustit lidovou mluvu a obrátit se k botanice. Již v Mattioliho Herbáři, v obou vydáních, tj. z r. 1562 i 1596, je zvláštní bylina, po které jsem navrhoval, abyste se poohlédli, totiž Carlina acaulis nazývána pupavou. Pupavou bezlodyžnou.

Pupava je staročeské slovo nejasného původu, kolující krajově i v obměnách opava či púpava. V každém případě to je ale ona krásná a dekorativní přízemní růžice hluboce začleněných listů, v jejímž středu za slunného dne svítí velký úbor, tedy bělavé nebo smetanově nažloutlé květenství této hvězdicovité rostliny. Za deště je zavřené, za sucha a slunečna rozevřené. Když takovou pupaví růžici opatrně odříznete těsně nad zemí a necháte dobře uschnout (nejlépe "hlavou" dolů) a pak si ji zavěsíte na bílou zeď, bude se na vás usmívat prohřátá mez i za toho nejpošmournějšího zimního dne.