Přípravy na svátek Pesach ve Strakonicích v období mezi válkami

Těšil jsem se na Pésach jako dítě, dospívající, dospělý i v zralém věku. Jsou to nejkrásnější svátky nejen podstatou, nýbrž i způsobem, jakým se světí.

Vyžadují v domácnosti více příprav než kterýkoliv jiný svátek židovský i nežidovský, nevyjímaje ani Vánoce křesťanů. Tu se myje, drhne, oprašuje a čistí, zametá, leští a vyvařuje, aby z domu zmizelo vše kvašené. Vyvařuje se s důkladností obvyklou jen při sterilisaci lékařských nástrojů veškeré kuchyňské náčiní, aby smělo býti použito i o Svátcích překročení. Ale všední porculán a sklo se odklidí, aby učinily místo nádobí svátečnímu, jež záhy bude sneseno s půdy, aby po dobu svátků zaujmulo místo na kuchyňských policích. Zatímco naše všední nádobí, například porculán, nemělo žádný osobní ráz, takže si naň už vůbec nepamatuji, sváteční maminka zdědila po babičce a bylo snad v rodině po několik pokolení. Bylo tedy úctyhodného stáří a nebylo z porculánu, nýbrž z kameniny. Používání po pouhých osm dní v roce, uctivá opatrnost při mytí a utírání je uchránily do velké míry před předčasnou zkázou.

Maminka, chuděrka, zcela zbytečně omlouvala různorodost jednotlivých kusů chronickou chudobou svých předků; ale každý kus byl krásný, pěkného tvaru a mnohdy ručně malovaný. Jeden hrneček měl snad větší cenu než celý všední porculán. Bylo mně lhostejné, do jaké nádoby mně nalévají kafe jindy. O Pésach jsem měl koflíček svůj, na jehož tvar a malbu si dosud rád vzpomínám. Byl baňatý, pomalovaný růžemi a vešlo se do něho víc kafe.

Sederová mísa|foto: © Židovské muzeum v Praze

Poslední chómec oběd před séderem byl nejjednodušší v roce. Polévka, vařené hovězí maso bez omáčky, vařené brambory, konec. Žádná moučník. Po obědě provedl tatínek způsobem zcela symbolickým zbavení domácnosti od všeho kvašeného. Nasypal poblíž všech čtyř rohů stolu něco chleba, smetl jej peroutkem na dřevěnou měchačku, ovinul vše bílým hadříkem a svázal po způsobu dumlíku, odsouzeného k veřejnému spálení. Tento tajemný balíček s vyčnívající násadou měchačky co rukojeti byl pravidelně svěřen mé péči. Odnesl jsem jej s radostí na dvorek synagogy, kde šames Popper byl rozdělal oheň, jenž brzo pozřel veškeren chómec židovských rodin obce.

Skákali jsme kolem plamenů, šlehajících do značné výše, jako lidožrouti u vědomí, že žádný jiný svátek neposkytuje tak vzácnou sensaci. Však jsme také přišli domů zmazaní a páchnoucí po čoudu jako lesní muži, již byli právě roztrhali doutnající ještě milíř dřevěného uhlí.

Tradiční sederový obřad. Autor ilustrace neznámý. Hagada šel Pesach. Vídeň 1928.|foto: Jana Šustová

Po odstranění chómecu, rozestavění svátečního nádobí na předem určená místa, přinesení pohárů na víno z krámu (kam se po svátcích opět poslušně vrátily), přikrytí stolu jídelny sněhobílým ubrusem a po pracném sestavení komplikované mísy pro séder se všemi předepsaným náležitostmi, byly přípravy pro Pésach úspěšně skončeny.