Proč jsem se nestal očním lékařem?

Oba naši otcové byli experti ve svých medicínských oborech. Můj tatínek mě na fakultě nepustil na zkoušku z očního, dokud jsem neuměl obor podobně jako lékař ke druhé atestaci. Tehdy jsem byl schopen poznat v zadním segmentu oka diferenciálně diagnosticky i třeba toxoplazmózu a můj dnešní host se před zkouškou oháněl neurologickým kladívkem svého tatínka lépe než, nadneseně řečeno, kterýkoliv zručný kovář. S těmito znalostmi jsem se ale nakonec vydal na kožní a pan profesor na oční.

V podcastu ale nebudeme jen vzpomínat, i když by určitě bylo na co. Oba jsme znali třeba šéfa mého tatínka, profesora Emila Dienstbiera, vášnivého kuřáka viržinek, která si před operacemi rád smočil v opiové tinktuře. Měl pak pevnou ruku a na sále vládla uvolněná atmosféra.

Dnes už se ale se zvykem potáhnout si během operace z cigarety, držené třeba i sterilně v peánu, nesetkáme, v nemocnicích bývá dovoleno kouření jen za jejich plotem. Budeme si ale hlavně povídat o současnosti. Pan profesor si do studia odběhl z operačního sálu Ústavu leteckého zdravotnictví, kde vyměnil pacientovu oční čočku za umělou.

Proč se teď takových operací dělá u nás sto tisíc ročně a před rozpadem Československa, kdy nás bylo o pět miliónů více, jen patnáct tisíc? A odcházejí po operaci šedého zákalu všichni s takovými brýlemi, přes které jsme vídali oči prezidenta Husáka?

V dnešní dvacetiminutovce zabrousíme i do jiných oblastí problematiky našeho zrakového orgánu. Poslouchejte s námi.