Prof. PhDr. Vojtěch Lahoda - profesor pro obor dějiny a teorie umění
12. leden 2012
Tandem
Jan Rosáka pozval do Tandemu profesora PhDr. Vojtěcha Lahodu oboru dějiny a teorie umění. Z jeho úst jste se například dozvěděli, proč Vídeň nabízí více výstav než Praha a jakou regionální výstavu by doporučil ke shlédnutí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký den všem posluchačům Tandemu přeje Jan Rosák. Kdykoliv se v kalendáři objeví nějaké volné dny, tak se snažím trávit je dvojím způsobem. Jednak sportem a jednak také návštěvou galerií u nás i v cizině. Nejsem vůbec žádný odborník na výtvarné umění, nýbrž laik, který ale zato rád objevuje a obdivuje. Dneska mám jedinečnou příležitost dozvědět se o umění něco víc. Pozvání do Tandemu totiž přijal odborník pro obor dějiny a teorie umění, pan profesor doktor Vojtěch Lahoda. Vítám a zdravím vás. Dobrý den.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestli byla vaše cesta za uměním přímá, tak třeba i to prozradíme posluchačům hned po písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doktor Vojtěch Lahoda se narodil, jestli se nepletu, v Praze, viďte. No a jestliže jsem se ptal před písničkou tak jaksi řečnicky, jaká byla vaše cesta za uměním, jestli byla přímá, nebo ne, tak předpokládám, že začínala stejně jako u nás u všech. To znamená, první setkání s uměním bylo asi nějaké leporelo.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To asi jo, určitě, leporelo, knížky samozřejmě obrazové a tak dále. Ale taky to prostředí Prahy pochopitelně, poněvadž Praha je velmi sugestivní a když jste trošku vnímaví, tak se do vás zatne. A já jsem vyrůstal na Ořechovce, což je takové to jedno z prvních zahradních měst, které vyrostlo za první republiky a podíleli se na tom významní čeští architekti. A to město vlastně tenkrát, když jsem trvávil mládí, tak ta čtvrť měla takovej kolorit trošku periferie, poněvadž my jsme třeba mohli si hrát na ulici fotbal, hokej. Tam nejelo jediné auto, což samozřejmě dneska pravda vůbec není.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, když si představím Ořechov dneska, tak to teda opravdu, to by bylo o zdraví.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano, přesně tak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Blízko Hradčan, blízko Malé Strany už, že jo.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Přesně tak. Je to i vlastně z hlediska pěší distance je to dostupné do všech zajímavých koutů Prahy. Ale hlavně mě tam fascinovala taková ta trošku kulisovitá a scénografická architektura, která místama se podobá tý anglický architektuře, místama zase holandský a tak dále. A mělo to taky lidskej roměr. Ty domky tam nejsou ještě tak jako přebujele veliký, to se tam začaly potom později stavět samozřejmě včetně Loosovy vily ve 30.letech, ale to byla pozdější kapitola. A já si tam pamatuju na to, že jsme chodívali ještě do kina Ořechovka. To byla ta centrální budova Vondrákova, taková v tom trošku stylu art deco, takový ten veselý národní styl dekorativní. No a tam v kině si pamatuju, že jsme dělali takové zlotřilosti, že prostě tam ještě byla freska na stropě, to byl nějakej takovej neobarok, takové dámy polonahé. A my jsme vždycky vzali trubičky vod verzatilky a s takovým tím uplácaným chlebem jsme stříleli po tom. A teďko samozřejmě jsme se chlubili, které ty rány jsou čí a tak dále. Takže, to bylo ještě vopravdu takový, jako člověk má z toho potom dojem ex post, když třeba četl nějaké Hrabalovy věci, že to byla ještě takový ten poklidný středostavovský jako život, který člověk zachytil. Tak to byla jedna část toho dětství. A ta druhá část byla zase spojena s jiným městem nebo lokalitou, protože sestra maminky, po níž jsem asi dostal jméno, se jmenovala Vojtěška, takové zajímavé jméno pro ženu, tak jsme jezdívali za ní do Brna. A to Brno bylo zase trošku jiný město. To je město, které nemá takovou usazenou polohu jako Praha, není to tak třeba na první pohled historicky zajímavé, ale má ohromnou moderní architekturu. A my jsme tam právě bydleli v tý Masarykově čtvrti, kde poblíž jsou zase ty brněnské funkcionalistické domy Krohovy a Víznerovy a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle vás už všechno v tom dětství zasáhlo?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To si člověk spíš takhle.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Spíš jste tušil, že to tam je.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, spíš jsem to tušil, ale spíše trošičku ex post jakoby nějaký reflektování tý věci, nějakej primární podnět a to vás vede k nějaký profesní činnosti.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Už v úvodu jsem naznačil, že mám takovou zálibu trávit volné dny i třeba návštěvou galerií u nás i v cizině a když mám teď takovou příležitost a ve studiu je se mnou odborník pro dějiny teorie umění, pan profesor Vojtěch Lahoda, tak před vás předestřu takový problém, který u mě nastal. Víte, snažili jsme se s naší partou, se kterou jezdíme za uměním a za vínem taky do Vídně, ale taky do Prahy, tak trošičku tak porovnat tu předvánoční Prahu a předvánoční Vídeň. A zatímco v Praze jsme kolem staroměstského náměstí narazili na jedinou takovou velkou výstavu Rainkovu, tak ve Vídni přece jenom, tam bylo teda opravdu těch příležitostí mnohem víc. /nesrozumitelné/ Schiele, Klimt, Kokoschka. Tak čím to je, že Vídeň toho nabízí mnohem víc než Praha?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ta odpověď je asi velice složitá, ale na druhou stranu zase velice jednoduchá. To má dvě stránky. Samozřejmě, že to je v institucích a v tom, jak instituce jsou schopny takovéto velké projekty dělat. Faktem je, že tyhle projekty vlastně musí dělat nějaká instituce, která je schopná je zafinancovat. K tomu je potřeba taková podpora finanční, kde si nejsem jistej, jestli u nás jsou třeba takové jako finanční instituce, jako třeba je Kunsforum Austria v Rakousku, která sama pořádá, vlastně to je banka, a pořádá sama výstavy toho typu, jako je právě Magrid. I když tohle byla v Albertině, tuším. Ale prostě tam dělali výstavy třeba Malevich a tak dále. To je jedna věc, vlastně ta finanční. A druhá věc je i taková, řekl bych, personální a nějaká otázka výhledu do budoucnosti. Ve světě dneska je běžné, že se dělají kooperativní výstavy, že prostě jedna výstava jde na tři místa ve světě. A každá ta instituce se na tom nějakým způsobem podílí. A samozřejmě, že to přináší výhody pro každou z těch, řekněme, dvou nebo tří institucí, pokud je to ve třech místech. A to si myslím, že je bohužel věc, která se u nás vlastně vůbec nedělá. To prostě z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, existuje velice málo spoluprací tohoto druhu. Já jsem jako nedávno spolupracoval na výstavě, která byla v Tatě Liverpool, odnož vlastně té Tate Modern v Londáně, tak mají velkou galerii v Tate Liverpool. Bylo to o Picassových 50.letech, Picasso a levice. A ta výstava právě šla do Albertiny jakožto výměnná záležitost a pak šla ještě do Kodaně, do Louisianie. Čili, samozřejmě tímhle přesunem se i určité věci jaksi zlevní, jsou výhodné samozřejmě pro ty instituce, protože třeba ta Vídeň má prostě dodané texty, které se přeloží jenom do němčiny a tak dále. Čili, je tady daleko větší možnost flexibility a prostě tý kooperace.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čím to, že se Praha do takového řetězce zajímavého a přínosného nezapojí?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je vopravdu spíše otázka na vedoucí těch institucí. Třeba jako určitou výjimkou možná byla výstava Dekadence now, která byla v Rudolfinu a která, pokud si pamatuju, byla možná jednou z prvních výstav za posledních, řekněme, nechci přehánět, ale 20 let, která byla vytvořena českým kurátorem a shromáždila věci zahraniční, většinou ze Západu, což je vlastně standardní, běžná internacionální práce kurátora samozřejmě a té instituce. To znamená, že to byla mezinárodní výstava, která byla jedinečná, která měla jako určitý dopad nejenom v tom našem prostředí, ale v celé střední Evropě a tak dále. A to si pamatuji, že pokud vím, tak byla jediná věc vlastně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Určitě. My jsme třeba loni s velikým nadšením konstatovali, že v obecním domě je Modigliani, zašli jsme tam, bylo tam pár obrázků, takže to bylo spíš tristní než povzbuzující.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je právě to, že občas se objevujou výstavy takovýho jako zvláštního charakteru, kde vlastně na to jméno se nalákají diváci, vystaví se tam desítky fotografií, pár obrazů, z nichž možná u některých zase odborníci si nejsou ani jisti, jestli je to pravé, nebo není pravé. A tím se zase trošku znevažuje ta kategorie toho mezinárodního umění, které by k nám mělo přicházet v nějaké skutečně kvalitnější podobě, že jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to škoda, protože si myslím, že na to by se do Prahy přilákala zase velikánská suma návštěvníků, kteří by pod dojmem toho, že uvidí úžasné umění, tak by přijeli i do Prahy.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Já si myslím, že jo, ale je to práce na dlouhou trať, je to práce vlastně, musíte začít nějakejma menšíma krokama, protože asi to není úplně jednoduchý, ale skutečně je to práce na desetiletí, není to otázka změny během jednoho roku, si myslím.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a dostáváme se zpátky k osobnosti mého dnešního hosta, odborníka přes dějiny a teorii umění, pana profesora Vojtěcha Lahodu k vaší osobnosti. Tím mám na mysli tedy, jak jste se propracoval vlastně od mladého hocha, který sice byl utvářen zajímavým podhoubím Prahy a Brna, ale kde potom vykrystalizovalo vaše už téměř profesionální zaujetí pro umění.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak to bylo asi někdy na tom gymnáziu, prostě na konci základní školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jste chodil v Praze?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Jsem chodil v Praze, ano, na Klimperovo gymnázium. Tam ani to zase nebylo nějak vlivem té školy, možná, že to bylo, třeba doma jsme měli docela relativně slušnou knihovnu. Ale mě zajímala historie a pak mě zajímalo výtvarný umění, ale spíš z hlediska té aktivní stránky, to znamená skoro jako každý historik umění, který se dostal na dějiny umění, tak jsem kreslil a maloval, že jo, to jako se říká, že historici umění jsou vlastně nesaturovaný umělci. A neplatí to samozřejmě všude, ale něco na tom bylo. Takže, já jsem prostě měl zájem o to výtvarný umění z hlediska té praxe, četl jsem si prostě nějakou literaturu, třeba mě fascinovali dopisy Vincenta van Gogha a takovej ten mesiášskej trošku až, až to poslání umělce, kdy vlastně můžete bejt málem až takovým jako knězem, což u van Gogha, ten se jím chtěl stát dokonce a pak to převedl do toho umění, že vlastně takový nějaký poselství. To mě velmi vábilo. Pak mě fascinoval, právě jak jste hovořil o tom Magritovi, tak mě začal strašně fascinovat surrealismus a za první brigádu jsem si koupil monografii Magrita z nakladatelství Tips and Hudson, Susy Gublick to napsala, takovou docela slavnou. Ale byl jsem zaměřený, skutečně jsem si myslel, že prostě třeba mám nějakej talent, že budu malovat. No a dělal jsem zkoušky na akademii, které jsem neudělal a jako druhou školu jsem si tam napsal dějiny umění. Tam jsem se dostal, takže tím to bylo naprosto potom rozhodnuto, protože já jsem samozřejmě tohle to nepřehodnocoval. To bylo prostě už daný shůry. A nakonec vlastně musím říct, že pak taková ta teoretická reflexe, ta slovní reflexe umění mi asi vyhovovala jako víc než samozřejmě to kreativní tvoření, protože možná jsem pro to měl vo něco větší buňky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, jestli jste nebyl jaksi příliš psychicky v pořádku, protože pochopil jsem po několika shlédnutých výstavách, teda v poslední době hlavně, abych zase nebagatelizoval, že takové ty opravdu veliké zjevy jaksi avantgardy a třeba surrealismu vždycky musely být trošičku jaksi vyšinuti, ať už se jedná o Schieleho nebo Margrita.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je dobrá poznámka. Možná, že jsem byl, ano, máte pravdu, že jsem byl jako až moc příliš v pořádku, příliš normální, moc normální.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Profesor doktor Vojtěch Lahoda, odborník přes dějiny a teorii umění, si teď může vybrat z trošičku jiného soudku, taky umění, ale interpretačního, a to jaksi verbálního, to znamená mezi klasiky českého humoru. Tak koho, pane profesore, vyberete, kam sáhnete?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak já bych si vybral jednoho herce, kterého mám velice rád, který sice není pouze komik, má i silné tragické role, ale z těch několika filmů, co ho znám, třeba Láska jako trám, kde s Jiřinou Šejbalovou a s Bohoušem Záhorským hraje, taky je naprosto úžasný, a to je Jan Pivec. Takže, jestli bych mohl, tak bych poprosil o Jana Pivce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím ,že uděláme radost spoustě našich posluchačů.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor, doktor Vojtěch Lahoda je v současné době na katedře pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je to pravda, viďte?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ve vašem, dá se říct, jaksi centru zájmu je především česká moderna a avantgarda, ale spolupracujete s nejrůznějšími galeriemi, třeba děláte komentované výstavy a podobně. Taky publikujete. Co byste teď třeba v současné době mohl jaksi z těch výstav, když jsme o nich mluvili, prostě Vídeň to není, ale přece jenom se tady pořád něco děje naštěstí. Co byste tak třeba mohl doporučit, co vás opravdu zaujalo a co by neměl milovník umění u nás opomenout?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Tak já bych jenom ještě doplnil, že současně pracuji na Akademii věd, Ústav dějin umění. Takže, vlastně to přednášení je součástí mé profese, ale je to částečnej úvazek na té univerzitě. Já to mám hrozně rád, tu práci se studenty, protože neustále vás to udržuje v jakési aktivitě a musíte být vlastně připraven. Není to o tom, že tam můžete přijít a vychrlit to ze sebe.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Navíc je to obor, který určitě jaksi hodně tedy navštěvovaný.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ty počty jsou docela velké. Do prvního ročníku se třeba bere až 40 lidí. Ale samozřejmě pak je otázka, co ti chudáci teda pak budou dělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co budou dělat, to je otázka, no.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Tak ale voni jsou dneska nastavení vopravdu už tak, a to jsem se bavil s pár studenty, že vlastně dneska je pro ně podstatný spíš ten titul, než aby měli přesnou jasnost, že budou pracovat v tomhle vymezeném úzkém oboru. Ale já bych se ještě vrátil k tý otázce těch nějakých aktualit současných. Tak já bych tady zmínil asi dvě věci, které jsou, jedna je spíš taková regionální, ale já to považuji za stejně důležité, jako jsou takové ty velké prostě výstavy, a sice jsem se podílel na otevření stálé expozice malíře, který se jmenuje Jan Autengruber. Není tak u nás v Čechách příliš známý, on zemřel v roce 1920, působil na mnichovské akademii a vlastně většinou působil v zahraničí, v Itálii a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to Čech původem.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Je to Čech, narodil se v Pacově. A ten Pacov jako se ukázal být natolik vstřícný a takový vlastně si váží jeho odkazu, poněvadž má ve svých sbírkách tvorbu. Takže, teďko renomovali za evropské peníze zámek krásný v Pacově. A tam jedno celé velké křídlo je věnováno tomuto Janu Autengruberovi. Tak bych doporučoval se na to podívat, protože je to skutečně výborný malíř, takového akademického a jemně expresivního ladění. Mohli bychom možná některý jeho věci, takový ty radikálnější srovnat třeba se skupinou Osma u nás. Ale von se do toho českýho kontextu vlastně nedostal, von byl úplně jako vyřazen. Takže, není, říkám, příliš známý. Tak to je jako jedna věc, kterou jsem tady nabídnul. A ta druhá, na tom jsem se teďkon taky podílel s kolegy, a to jsem pracoval pro Galerii výtvarného umění v Ostravě, a to je výstava českého modernismu, která se jmenuje tak trošku záhadně Černá slunce a podtitul je Odvrácená strana modernity 1927 - 45. A je to přehlídka zejména 30.let, ale jak ta data ukazují, je tam přesun vlastně z toho konce 20.let a potom do poloviny 40.let. A je to vlastně o tom, že ve 30.letech ten modernismus a ta avantgarda vlastně už jako ztrácely takový ten étos toho objevení nového světa, nové utopie, nového životního stylu a stále více se začíná zasekávat do vědomí a psychy těch umělců něco, co je metaforicky nazváno Černé slunce, jakési černé skvrny, to znamená prvky melancholie, nostalgie, těžkomyslnost, smrti a vlastně jako lakmusový papírek to umění začíná reflektovat tu dobu, která se začíná, mraky se začínají stahovat, že jo a jeden obraz nazval Josef Čapek z těch 30.let Těžko. Takže, začíná bejt těžko. A právě o tom motivu, o tom těžku je vlastně de facto ta výstava. Protože tam je to vlastně založeno na dvou obrazech, kde ten motiv černého slunce skutečně je. Jeden obraz je od Františka Hudečka z roku 1932, jmenuje se Zatmění slunce. A další obraz je od Karla Černého, je to z roku 1945, jmenuje se Naříkající ženy a to černé slunce je tam zase výrazem takové té negativní stránky doby války, vraždění a tak dále. A to černé slunce je samozřejmě jako básnická metafora, která byla velice často používaná v romantismu, Gerard Denerval to používal, je to vlastně ta negace toho svítivého, životodárného slunce, něco, co se přetáhne, nějaký háv temný, který se přetáhne přes to slunce a vlastně ten pocit je tím pádem dán do nějaké této polohy.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Profesor, doktor Vojtěch Lahoda, odborník v oboru dějiny a teorie umění, je dnes hostem Tandemu. Povídáme si o některých výstavách, na nichž spolupracuje a spolupracoval. Ale řekl bych, že nedílnou součástí a důležitou součástí vaší kariéry a vaší činnosti je také publikační činnost. Čili, publikujete věci ohledně českého malířství, zrovna té české moderny, avantgardy. Zacitujte pár tedy jaksi titulů.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak z toho českého jsem tak, je to monografie třeba Karla Černého, je to velká výstava věnovaná Zdeňku Rikrovi, která měla katalog z roku 2000, je to monografie Emila Fily, monografie Český kubismus z roku 1996, potom taková velká kniha byla věnována Vincenci Kramáři a jeho sbírkové činnosti. To byla výstava v Národní galerii v roce 2000. A pak tam ta výstava měla bejt přesunutá a reprízována v Misé Picasso v Paříži, ale bohužel Národní galerie se nedohodla tenkrát o zápůjčce svých Picassů do Misé Picasso. Takže, výstava nebyla, ale Francouzi byli natolik velkorysí, že vydali francouzský katalog neexistujcí výstavy. Takže, ta kniha existuje. No a pak mě vždycky zajímá nejenom to české umění, mě to zajímá v nějakém kontextu, buď je to středoevropský nebo střední a východní Evropy, tak já často spolupracuji s některými institucemi nebo galeriemi ve východní nebo střední Evropě, zejména třeba v Litvě, kde jsem měl nějaké přednášky na univerzitě a kde jsem také byl spolukurátorem takové zajímavé výstavy o Čurlionisovi, malíři, který zase u nás není příliš známý, ale pro Litvu je to takový ikonický malíř, takový jako u nás Kupka, zakladatel takového abstraktnějšího, symbolického stylu. On je i výborný hudební skladatel, tak on propojoval vlastně hudbu a vizuální sféru.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vy jste zmínil taky osobnost Vincence Kramáře. Já se pamatuju, protože jsem bydlel v ulici Československé armády, kde je galerie Vincence nebo byla.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano, ano, byla, už je tam autosalon.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Už je tam autosalon. Galerie Vincence Kramáře a chodíval jsem kolem ní a říkal jsem si, kdopak to ten Vincenc Kramář byl asi. To byl veliký mecenáš.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Samozřejmě, tak to byla ohromná postava, která jako byla výjimečná nejenom tím, že měl neobyčejný čuch, aby se tak řeklo, na výtvarné dílo, ta sbírka jeho Picassova, kterou on začal sbírat zhruba od roku 1910 do roku 1914, několik let před první světovou válkou, tak ta je považovaná za jednu z nejkvalitnějších vůbec, jako když přijedou zahraniční a na Západě už je to celkem velmi dobře známo, ta jeho sbírka. Ale ta schopnost opravdu vytáhnout v době, kdy se něco rodí, kdy to není ještě jakoby zažité, kdy to není nějak konstituované, tak vytáhnout tu kvalitu, tak to byla prostě úžasná. Von samozřejmě podporoval i ty místní umělce, kteří byli na ten kubismus nějak napojeni, takže zapůjčoval ty svoje věci na výstavy skupiny výtvarných umělců, která byla kubisticky zase orientovaná a tak dále. A pak je tam vlastně ještě jeden moment, který u toho Kramáře bych zmínil, a to je to, že on byl sice, měl ten vkus a cit a schopnost vybírat si kvalitní věci, ale současně on byl profesionálním historikem umění, což je vlastně skoro jedinej případ v dějinách sběratelství tohoto typu moderního, kdy vlastně sbírá historik umění. Von byl ale zaměřen na staré umění navíc ještě. Zpracovával dizertaci o vztahu novogotiky ke gotice staré, ke gotice středověké. A pak měl takovou tezi, která mě naprosto fascinovala a tam jsem si říkal, že ji občas rozšiřuju i mezi studenty. On říká, že aby člověk pochopil staré umění, tak musí nejdřív pochopit současné umění, to, co tepe tím životem, což byl pro něj ten kubismus tenkrát.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když už jsme si tak společně v dnešním Tandemu s mým hostem, profesorem, doktorem Vojtěchem Lahodou, postěžovali, že těch výstav není tolik, kolik by mělo být, tak co nás čeká. Připravujete něco zajímavého? A vůbec připravuje se něco pro milovníky umění, taková nějaká, no skoro jsem řekl bomba, ale možná by stačila bombička nebo bonbonek.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ne. Tak já zatím neparticipuju v nějakém velkém projektu příští rok, ale participuju v projektech mezinárodních, který jsou jako pro mě stejně významné jako ty domácí, a dokonce to člověk považuje i za takové jako vyjádření jakési schopnosti, že můžu promluvit třeba do něčeho, co není tak úplně jako blízký. Teďko bude velká výstava v Van Der Hate muzeu v Ruperthalu, což je relativně malé muzeum, ale s výbornou sbírkou založenou právě na tom sběrateli Van Der Hateovi, které se bude zabývat tématem Hervard Walden a der Stuhl. Herward Walden byl galerista, hudebník, literát, který na konci prvního desetiletí 20.století založil časopis der Sturm a hned vzápětí nato založil galerii Der Sturm, která vlastně poprvé v Německu vystavovala nejradikálnější kubistické expresionistické a futuristické umělce. Takže, to byla taková nejprogresivnější jako vlna zájmu o to, co bylo nejaktuálnější v té době. On ovšem těsně komunikoval s českými umělci, takže v roce 1913 tam měla výstavu skupina výtvarných umělců a v témže roce na ohromné výstavě, takové přehlídce mezinárodního modernismu, které se jmenovalo První berlínský podzimní salon, tak tam opět vystavili čeští umělci. A ten můj příspěvek se tam bude zabývat právě vztahem českých umělců k té galerii Der Sturm Herwarda Waldena. Je to takové téma skutečně mezinárodní, protože u něj vystavoval potom Paul Clai a prostě Candinski a Kokoschka a řada dalších, Adolf Loos byl jeho přítelem. Takže, prostě nejde jenom o ty vlastní výstavy a vo tu aktivitu, ale je to takový ten energetický bod, který vtahuje ostatní samozřejmě do sebe.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Popřejem tedy nám, milovníkům umění, aby těch zajímavých výstav i u nás, nejenom v zahraničí, bylo dost, abychom nemuseli jaksi vážit tak dlouhou cestu, abychom to měli tak trošičku u nosu. Ale my samozřejmě rádi zajedeme. Moc děkuju mému dnešnímu hostovi, profesoru, doktoru Vojtěchu Lahodovi za jeho návštěvu a milá slova. A samozřejmě ať se i vám daří.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Já děkuji.
Spustit audio
--------------------
Hezký den všem posluchačům Tandemu přeje Jan Rosák. Kdykoliv se v kalendáři objeví nějaké volné dny, tak se snažím trávit je dvojím způsobem. Jednak sportem a jednak také návštěvou galerií u nás i v cizině. Nejsem vůbec žádný odborník na výtvarné umění, nýbrž laik, který ale zato rád objevuje a obdivuje. Dneska mám jedinečnou příležitost dozvědět se o umění něco víc. Pozvání do Tandemu totiž přijal odborník pro obor dějiny a teorie umění, pan profesor doktor Vojtěch Lahoda. Vítám a zdravím vás. Dobrý den.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestli byla vaše cesta za uměním přímá, tak třeba i to prozradíme posluchačům hned po písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Doktor Vojtěch Lahoda se narodil, jestli se nepletu, v Praze, viďte. No a jestliže jsem se ptal před písničkou tak jaksi řečnicky, jaká byla vaše cesta za uměním, jestli byla přímá, nebo ne, tak předpokládám, že začínala stejně jako u nás u všech. To znamená, první setkání s uměním bylo asi nějaké leporelo.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To asi jo, určitě, leporelo, knížky samozřejmě obrazové a tak dále. Ale taky to prostředí Prahy pochopitelně, poněvadž Praha je velmi sugestivní a když jste trošku vnímaví, tak se do vás zatne. A já jsem vyrůstal na Ořechovce, což je takové to jedno z prvních zahradních měst, které vyrostlo za první republiky a podíleli se na tom významní čeští architekti. A to město vlastně tenkrát, když jsem trvávil mládí, tak ta čtvrť měla takovej kolorit trošku periferie, poněvadž my jsme třeba mohli si hrát na ulici fotbal, hokej. Tam nejelo jediné auto, což samozřejmě dneska pravda vůbec není.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, když si představím Ořechov dneska, tak to teda opravdu, to by bylo o zdraví.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano, přesně tak.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Blízko Hradčan, blízko Malé Strany už, že jo.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Přesně tak. Je to i vlastně z hlediska pěší distance je to dostupné do všech zajímavých koutů Prahy. Ale hlavně mě tam fascinovala taková ta trošku kulisovitá a scénografická architektura, která místama se podobá tý anglický architektuře, místama zase holandský a tak dále. A mělo to taky lidskej roměr. Ty domky tam nejsou ještě tak jako přebujele veliký, to se tam začaly potom později stavět samozřejmě včetně Loosovy vily ve 30.letech, ale to byla pozdější kapitola. A já si tam pamatuju na to, že jsme chodívali ještě do kina Ořechovka. To byla ta centrální budova Vondrákova, taková v tom trošku stylu art deco, takový ten veselý národní styl dekorativní. No a tam v kině si pamatuju, že jsme dělali takové zlotřilosti, že prostě tam ještě byla freska na stropě, to byl nějakej takovej neobarok, takové dámy polonahé. A my jsme vždycky vzali trubičky vod verzatilky a s takovým tím uplácaným chlebem jsme stříleli po tom. A teďko samozřejmě jsme se chlubili, které ty rány jsou čí a tak dále. Takže, to bylo ještě vopravdu takový, jako člověk má z toho potom dojem ex post, když třeba četl nějaké Hrabalovy věci, že to byla ještě takový ten poklidný středostavovský jako život, který člověk zachytil. Tak to byla jedna část toho dětství. A ta druhá část byla zase spojena s jiným městem nebo lokalitou, protože sestra maminky, po níž jsem asi dostal jméno, se jmenovala Vojtěška, takové zajímavé jméno pro ženu, tak jsme jezdívali za ní do Brna. A to Brno bylo zase trošku jiný město. To je město, které nemá takovou usazenou polohu jako Praha, není to tak třeba na první pohled historicky zajímavé, ale má ohromnou moderní architekturu. A my jsme tam právě bydleli v tý Masarykově čtvrti, kde poblíž jsou zase ty brněnské funkcionalistické domy Krohovy a Víznerovy a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle vás už všechno v tom dětství zasáhlo?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To si člověk spíš takhle.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Spíš jste tušil, že to tam je.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, spíš jsem to tušil, ale spíše trošičku ex post jakoby nějaký reflektování tý věci, nějakej primární podnět a to vás vede k nějaký profesní činnosti.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Už v úvodu jsem naznačil, že mám takovou zálibu trávit volné dny i třeba návštěvou galerií u nás i v cizině a když mám teď takovou příležitost a ve studiu je se mnou odborník pro dějiny teorie umění, pan profesor Vojtěch Lahoda, tak před vás předestřu takový problém, který u mě nastal. Víte, snažili jsme se s naší partou, se kterou jezdíme za uměním a za vínem taky do Vídně, ale taky do Prahy, tak trošičku tak porovnat tu předvánoční Prahu a předvánoční Vídeň. A zatímco v Praze jsme kolem staroměstského náměstí narazili na jedinou takovou velkou výstavu Rainkovu, tak ve Vídni přece jenom, tam bylo teda opravdu těch příležitostí mnohem víc. /nesrozumitelné/ Schiele, Klimt, Kokoschka. Tak čím to je, že Vídeň toho nabízí mnohem víc než Praha?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ta odpověď je asi velice složitá, ale na druhou stranu zase velice jednoduchá. To má dvě stránky. Samozřejmě, že to je v institucích a v tom, jak instituce jsou schopny takovéto velké projekty dělat. Faktem je, že tyhle projekty vlastně musí dělat nějaká instituce, která je schopná je zafinancovat. K tomu je potřeba taková podpora finanční, kde si nejsem jistej, jestli u nás jsou třeba takové jako finanční instituce, jako třeba je Kunsforum Austria v Rakousku, která sama pořádá, vlastně to je banka, a pořádá sama výstavy toho typu, jako je právě Magrid. I když tohle byla v Albertině, tuším. Ale prostě tam dělali výstavy třeba Malevich a tak dále. To je jedna věc, vlastně ta finanční. A druhá věc je i taková, řekl bych, personální a nějaká otázka výhledu do budoucnosti. Ve světě dneska je běžné, že se dělají kooperativní výstavy, že prostě jedna výstava jde na tři místa ve světě. A každá ta instituce se na tom nějakým způsobem podílí. A samozřejmě, že to přináší výhody pro každou z těch, řekněme, dvou nebo tří institucí, pokud je to ve třech místech. A to si myslím, že je bohužel věc, která se u nás vlastně vůbec nedělá. To prostě z nějakého důvodu, který mi není úplně jasný, existuje velice málo spoluprací tohoto druhu. Já jsem jako nedávno spolupracoval na výstavě, která byla v Tatě Liverpool, odnož vlastně té Tate Modern v Londáně, tak mají velkou galerii v Tate Liverpool. Bylo to o Picassových 50.letech, Picasso a levice. A ta výstava právě šla do Albertiny jakožto výměnná záležitost a pak šla ještě do Kodaně, do Louisianie. Čili, samozřejmě tímhle přesunem se i určité věci jaksi zlevní, jsou výhodné samozřejmě pro ty instituce, protože třeba ta Vídeň má prostě dodané texty, které se přeloží jenom do němčiny a tak dále. Čili, je tady daleko větší možnost flexibility a prostě tý kooperace.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Čím to, že se Praha do takového řetězce zajímavého a přínosného nezapojí?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je vopravdu spíše otázka na vedoucí těch institucí. Třeba jako určitou výjimkou možná byla výstava Dekadence now, která byla v Rudolfinu a která, pokud si pamatuju, byla možná jednou z prvních výstav za posledních, řekněme, nechci přehánět, ale 20 let, která byla vytvořena českým kurátorem a shromáždila věci zahraniční, většinou ze Západu, což je vlastně standardní, běžná internacionální práce kurátora samozřejmě a té instituce. To znamená, že to byla mezinárodní výstava, která byla jedinečná, která měla jako určitý dopad nejenom v tom našem prostředí, ale v celé střední Evropě a tak dále. A to si pamatuji, že pokud vím, tak byla jediná věc vlastně.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Určitě. My jsme třeba loni s velikým nadšením konstatovali, že v obecním domě je Modigliani, zašli jsme tam, bylo tam pár obrázků, takže to bylo spíš tristní než povzbuzující.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je právě to, že občas se objevujou výstavy takovýho jako zvláštního charakteru, kde vlastně na to jméno se nalákají diváci, vystaví se tam desítky fotografií, pár obrazů, z nichž možná u některých zase odborníci si nejsou ani jisti, jestli je to pravé, nebo není pravé. A tím se zase trošku znevažuje ta kategorie toho mezinárodního umění, které by k nám mělo přicházet v nějaké skutečně kvalitnější podobě, že jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to škoda, protože si myslím, že na to by se do Prahy přilákala zase velikánská suma návštěvníků, kteří by pod dojmem toho, že uvidí úžasné umění, tak by přijeli i do Prahy.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Já si myslím, že jo, ale je to práce na dlouhou trať, je to práce vlastně, musíte začít nějakejma menšíma krokama, protože asi to není úplně jednoduchý, ale skutečně je to práce na desetiletí, není to otázka změny během jednoho roku, si myslím.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a dostáváme se zpátky k osobnosti mého dnešního hosta, odborníka přes dějiny a teorii umění, pana profesora Vojtěcha Lahodu k vaší osobnosti. Tím mám na mysli tedy, jak jste se propracoval vlastně od mladého hocha, který sice byl utvářen zajímavým podhoubím Prahy a Brna, ale kde potom vykrystalizovalo vaše už téměř profesionální zaujetí pro umění.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak to bylo asi někdy na tom gymnáziu, prostě na konci základní školy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To jste chodil v Praze?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Jsem chodil v Praze, ano, na Klimperovo gymnázium. Tam ani to zase nebylo nějak vlivem té školy, možná, že to bylo, třeba doma jsme měli docela relativně slušnou knihovnu. Ale mě zajímala historie a pak mě zajímalo výtvarný umění, ale spíš z hlediska té aktivní stránky, to znamená skoro jako každý historik umění, který se dostal na dějiny umění, tak jsem kreslil a maloval, že jo, to jako se říká, že historici umění jsou vlastně nesaturovaný umělci. A neplatí to samozřejmě všude, ale něco na tom bylo. Takže, já jsem prostě měl zájem o to výtvarný umění z hlediska té praxe, četl jsem si prostě nějakou literaturu, třeba mě fascinovali dopisy Vincenta van Gogha a takovej ten mesiášskej trošku až, až to poslání umělce, kdy vlastně můžete bejt málem až takovým jako knězem, což u van Gogha, ten se jím chtěl stát dokonce a pak to převedl do toho umění, že vlastně takový nějaký poselství. To mě velmi vábilo. Pak mě fascinoval, právě jak jste hovořil o tom Magritovi, tak mě začal strašně fascinovat surrealismus a za první brigádu jsem si koupil monografii Magrita z nakladatelství Tips and Hudson, Susy Gublick to napsala, takovou docela slavnou. Ale byl jsem zaměřený, skutečně jsem si myslel, že prostě třeba mám nějakej talent, že budu malovat. No a dělal jsem zkoušky na akademii, které jsem neudělal a jako druhou školu jsem si tam napsal dějiny umění. Tam jsem se dostal, takže tím to bylo naprosto potom rozhodnuto, protože já jsem samozřejmě tohle to nepřehodnocoval. To bylo prostě už daný shůry. A nakonec vlastně musím říct, že pak taková ta teoretická reflexe, ta slovní reflexe umění mi asi vyhovovala jako víc než samozřejmě to kreativní tvoření, protože možná jsem pro to měl vo něco větší buňky.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, jestli jste nebyl jaksi příliš psychicky v pořádku, protože pochopil jsem po několika shlédnutých výstavách, teda v poslední době hlavně, abych zase nebagatelizoval, že takové ty opravdu veliké zjevy jaksi avantgardy a třeba surrealismu vždycky musely být trošičku jaksi vyšinuti, ať už se jedná o Schieleho nebo Margrita.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
To je dobrá poznámka. Možná, že jsem byl, ano, máte pravdu, že jsem byl jako až moc příliš v pořádku, příliš normální, moc normální.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Profesor doktor Vojtěch Lahoda, odborník přes dějiny a teorii umění, si teď může vybrat z trošičku jiného soudku, taky umění, ale interpretačního, a to jaksi verbálního, to znamená mezi klasiky českého humoru. Tak koho, pane profesore, vyberete, kam sáhnete?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak já bych si vybral jednoho herce, kterého mám velice rád, který sice není pouze komik, má i silné tragické role, ale z těch několika filmů, co ho znám, třeba Láska jako trám, kde s Jiřinou Šejbalovou a s Bohoušem Záhorským hraje, taky je naprosto úžasný, a to je Jan Pivec. Takže, jestli bych mohl, tak bych poprosil o Jana Pivce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslím ,že uděláme radost spoustě našich posluchačů.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor, doktor Vojtěch Lahoda je v současné době na katedře pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Je to pravda, viďte?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ve vašem, dá se říct, jaksi centru zájmu je především česká moderna a avantgarda, ale spolupracujete s nejrůznějšími galeriemi, třeba děláte komentované výstavy a podobně. Taky publikujete. Co byste teď třeba v současné době mohl jaksi z těch výstav, když jsme o nich mluvili, prostě Vídeň to není, ale přece jenom se tady pořád něco děje naštěstí. Co byste tak třeba mohl doporučit, co vás opravdu zaujalo a co by neměl milovník umění u nás opomenout?
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Tak já bych jenom ještě doplnil, že současně pracuji na Akademii věd, Ústav dějin umění. Takže, vlastně to přednášení je součástí mé profese, ale je to částečnej úvazek na té univerzitě. Já to mám hrozně rád, tu práci se studenty, protože neustále vás to udržuje v jakési aktivitě a musíte být vlastně připraven. Není to o tom, že tam můžete přijít a vychrlit to ze sebe.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Navíc je to obor, který určitě jaksi hodně tedy navštěvovaný.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ty počty jsou docela velké. Do prvního ročníku se třeba bere až 40 lidí. Ale samozřejmě pak je otázka, co ti chudáci teda pak budou dělat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co budou dělat, to je otázka, no.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Tak ale voni jsou dneska nastavení vopravdu už tak, a to jsem se bavil s pár studenty, že vlastně dneska je pro ně podstatný spíš ten titul, než aby měli přesnou jasnost, že budou pracovat v tomhle vymezeném úzkém oboru. Ale já bych se ještě vrátil k tý otázce těch nějakých aktualit současných. Tak já bych tady zmínil asi dvě věci, které jsou, jedna je spíš taková regionální, ale já to považuji za stejně důležité, jako jsou takové ty velké prostě výstavy, a sice jsem se podílel na otevření stálé expozice malíře, který se jmenuje Jan Autengruber. Není tak u nás v Čechách příliš známý, on zemřel v roce 1920, působil na mnichovské akademii a vlastně většinou působil v zahraničí, v Itálii a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to Čech původem.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Je to Čech, narodil se v Pacově. A ten Pacov jako se ukázal být natolik vstřícný a takový vlastně si váží jeho odkazu, poněvadž má ve svých sbírkách tvorbu. Takže, teďko renomovali za evropské peníze zámek krásný v Pacově. A tam jedno celé velké křídlo je věnováno tomuto Janu Autengruberovi. Tak bych doporučoval se na to podívat, protože je to skutečně výborný malíř, takového akademického a jemně expresivního ladění. Mohli bychom možná některý jeho věci, takový ty radikálnější srovnat třeba se skupinou Osma u nás. Ale von se do toho českýho kontextu vlastně nedostal, von byl úplně jako vyřazen. Takže, není, říkám, příliš známý. Tak to je jako jedna věc, kterou jsem tady nabídnul. A ta druhá, na tom jsem se teďkon taky podílel s kolegy, a to jsem pracoval pro Galerii výtvarného umění v Ostravě, a to je výstava českého modernismu, která se jmenuje tak trošku záhadně Černá slunce a podtitul je Odvrácená strana modernity 1927 - 45. A je to přehlídka zejména 30.let, ale jak ta data ukazují, je tam přesun vlastně z toho konce 20.let a potom do poloviny 40.let. A je to vlastně o tom, že ve 30.letech ten modernismus a ta avantgarda vlastně už jako ztrácely takový ten étos toho objevení nového světa, nové utopie, nového životního stylu a stále více se začíná zasekávat do vědomí a psychy těch umělců něco, co je metaforicky nazváno Černé slunce, jakési černé skvrny, to znamená prvky melancholie, nostalgie, těžkomyslnost, smrti a vlastně jako lakmusový papírek to umění začíná reflektovat tu dobu, která se začíná, mraky se začínají stahovat, že jo a jeden obraz nazval Josef Čapek z těch 30.let Těžko. Takže, začíná bejt těžko. A právě o tom motivu, o tom těžku je vlastně de facto ta výstava. Protože tam je to vlastně založeno na dvou obrazech, kde ten motiv černého slunce skutečně je. Jeden obraz je od Františka Hudečka z roku 1932, jmenuje se Zatmění slunce. A další obraz je od Karla Černého, je to z roku 1945, jmenuje se Naříkající ženy a to černé slunce je tam zase výrazem takové té negativní stránky doby války, vraždění a tak dále. A to černé slunce je samozřejmě jako básnická metafora, která byla velice často používaná v romantismu, Gerard Denerval to používal, je to vlastně ta negace toho svítivého, životodárného slunce, něco, co se přetáhne, nějaký háv temný, který se přetáhne přes to slunce a vlastně ten pocit je tím pádem dán do nějaké této polohy.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Profesor, doktor Vojtěch Lahoda, odborník v oboru dějiny a teorie umění, je dnes hostem Tandemu. Povídáme si o některých výstavách, na nichž spolupracuje a spolupracoval. Ale řekl bych, že nedílnou součástí a důležitou součástí vaší kariéry a vaší činnosti je také publikační činnost. Čili, publikujete věci ohledně českého malířství, zrovna té české moderny, avantgardy. Zacitujte pár tedy jaksi titulů.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
No, tak z toho českého jsem tak, je to monografie třeba Karla Černého, je to velká výstava věnovaná Zdeňku Rikrovi, která měla katalog z roku 2000, je to monografie Emila Fily, monografie Český kubismus z roku 1996, potom taková velká kniha byla věnována Vincenci Kramáři a jeho sbírkové činnosti. To byla výstava v Národní galerii v roce 2000. A pak tam ta výstava měla bejt přesunutá a reprízována v Misé Picasso v Paříži, ale bohužel Národní galerie se nedohodla tenkrát o zápůjčce svých Picassů do Misé Picasso. Takže, výstava nebyla, ale Francouzi byli natolik velkorysí, že vydali francouzský katalog neexistujcí výstavy. Takže, ta kniha existuje. No a pak mě vždycky zajímá nejenom to české umění, mě to zajímá v nějakém kontextu, buď je to středoevropský nebo střední a východní Evropy, tak já často spolupracuji s některými institucemi nebo galeriemi ve východní nebo střední Evropě, zejména třeba v Litvě, kde jsem měl nějaké přednášky na univerzitě a kde jsem také byl spolukurátorem takové zajímavé výstavy o Čurlionisovi, malíři, který zase u nás není příliš známý, ale pro Litvu je to takový ikonický malíř, takový jako u nás Kupka, zakladatel takového abstraktnějšího, symbolického stylu. On je i výborný hudební skladatel, tak on propojoval vlastně hudbu a vizuální sféru.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vy jste zmínil taky osobnost Vincence Kramáře. Já se pamatuju, protože jsem bydlel v ulici Československé armády, kde je galerie Vincence nebo byla.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ano, ano, byla, už je tam autosalon.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Už je tam autosalon. Galerie Vincence Kramáře a chodíval jsem kolem ní a říkal jsem si, kdopak to ten Vincenc Kramář byl asi. To byl veliký mecenáš.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Samozřejmě, tak to byla ohromná postava, která jako byla výjimečná nejenom tím, že měl neobyčejný čuch, aby se tak řeklo, na výtvarné dílo, ta sbírka jeho Picassova, kterou on začal sbírat zhruba od roku 1910 do roku 1914, několik let před první světovou válkou, tak ta je považovaná za jednu z nejkvalitnějších vůbec, jako když přijedou zahraniční a na Západě už je to celkem velmi dobře známo, ta jeho sbírka. Ale ta schopnost opravdu vytáhnout v době, kdy se něco rodí, kdy to není ještě jakoby zažité, kdy to není nějak konstituované, tak vytáhnout tu kvalitu, tak to byla prostě úžasná. Von samozřejmě podporoval i ty místní umělce, kteří byli na ten kubismus nějak napojeni, takže zapůjčoval ty svoje věci na výstavy skupiny výtvarných umělců, která byla kubisticky zase orientovaná a tak dále. A pak je tam vlastně ještě jeden moment, který u toho Kramáře bych zmínil, a to je to, že on byl sice, měl ten vkus a cit a schopnost vybírat si kvalitní věci, ale současně on byl profesionálním historikem umění, což je vlastně skoro jedinej případ v dějinách sběratelství tohoto typu moderního, kdy vlastně sbírá historik umění. Von byl ale zaměřen na staré umění navíc ještě. Zpracovával dizertaci o vztahu novogotiky ke gotice staré, ke gotice středověké. A pak měl takovou tezi, která mě naprosto fascinovala a tam jsem si říkal, že ji občas rozšiřuju i mezi studenty. On říká, že aby člověk pochopil staré umění, tak musí nejdřív pochopit současné umění, to, co tepe tím životem, což byl pro něj ten kubismus tenkrát.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Když už jsme si tak společně v dnešním Tandemu s mým hostem, profesorem, doktorem Vojtěchem Lahodou, postěžovali, že těch výstav není tolik, kolik by mělo být, tak co nás čeká. Připravujete něco zajímavého? A vůbec připravuje se něco pro milovníky umění, taková nějaká, no skoro jsem řekl bomba, ale možná by stačila bombička nebo bonbonek.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Ne. Tak já zatím neparticipuju v nějakém velkém projektu příští rok, ale participuju v projektech mezinárodních, který jsou jako pro mě stejně významné jako ty domácí, a dokonce to člověk považuje i za takové jako vyjádření jakési schopnosti, že můžu promluvit třeba do něčeho, co není tak úplně jako blízký. Teďko bude velká výstava v Van Der Hate muzeu v Ruperthalu, což je relativně malé muzeum, ale s výbornou sbírkou založenou právě na tom sběrateli Van Der Hateovi, které se bude zabývat tématem Hervard Walden a der Stuhl. Herward Walden byl galerista, hudebník, literát, který na konci prvního desetiletí 20.století založil časopis der Sturm a hned vzápětí nato založil galerii Der Sturm, která vlastně poprvé v Německu vystavovala nejradikálnější kubistické expresionistické a futuristické umělce. Takže, to byla taková nejprogresivnější jako vlna zájmu o to, co bylo nejaktuálnější v té době. On ovšem těsně komunikoval s českými umělci, takže v roce 1913 tam měla výstavu skupina výtvarných umělců a v témže roce na ohromné výstavě, takové přehlídce mezinárodního modernismu, které se jmenovalo První berlínský podzimní salon, tak tam opět vystavili čeští umělci. A ten můj příspěvek se tam bude zabývat právě vztahem českých umělců k té galerii Der Sturm Herwarda Waldena. Je to takové téma skutečně mezinárodní, protože u něj vystavoval potom Paul Clai a prostě Candinski a Kokoschka a řada dalších, Adolf Loos byl jeho přítelem. Takže, prostě nejde jenom o ty vlastní výstavy a vo tu aktivitu, ale je to takový ten energetický bod, který vtahuje ostatní samozřejmě do sebe.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Popřejem tedy nám, milovníkům umění, aby těch zajímavých výstav i u nás, nejenom v zahraničí, bylo dost, abychom nemuseli jaksi vážit tak dlouhou cestu, abychom to měli tak trošičku u nosu. Ale my samozřejmě rádi zajedeme. Moc děkuju mému dnešnímu hostovi, profesoru, doktoru Vojtěchu Lahodovi za jeho návštěvu a milá slova. A samozřejmě ať se i vám daří.
Prof. PhDr. Vojtěch LAHODA, profesor pro obor dějiny a teorie umění
--------------------
Já děkuji.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Reprízováno 24. července 2012.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
