Purim v meziválečných Strakonicích

Purim je proto tradičně svátkem veselým až bujarým, při němž si na své přijdou i děti. Připomeneme si to úryvkem z knihy „Strakoničtí souvěrci“ Roberta Ehrmanna, která přibližuje židovský život v malém českém městě v době mezi dvěma světovými válkami.

Púrim je svátek, jenž se má slaviti hodováním, posíláním pokrmů jeden druhému a daru chudým.

Když jsem byl zcela malý, dědeček Efraim Mostní zverboval příručí z otcova krámu, nasadili si falešné vousy a paruky a chodili po sousedních židovských domech jako maškary. Ale doby maškarních bálů o Púrim na malých městech tehdá již minuly a udržely se snad jen ve velkoměstech.

Za to byl ale u nás jednou dětský bál, při němž jsme deklamovali básně, hráli divadlo a hudebně nadané děti hrály na klavír nebo na housle. Pak jsme tančili. Musela to být legrační podívaná, protože jsme přece tančit neuměli.

Hamanovy uši|foto: Jana Šustová

Hlavní atrakcí byl bufet tou měrou přeplněný sladkostmi, že jich tam bylo určitě víc než ve všech cukrářských krámech města dohromady. Toto nevídané předtím množství dobrot vysvětlovaly zlomyslné jazyky tím, že kdykoliv nějaký muž podezítral svou ženu, že toho neupeklad dost, nebo ze zkušenosti věděl, že to neumí, šel za jejími zády k cukráři, aby zvýšil její nedostatečný přínos co do množství nebo jakosti. Jisté ale je, že zatímco děti hrály nebo tančily, paničky pustily se do bufetu s takovou chutí a vervou, že jejich konsum značně převýšil přínos. I výslužku si vzaly s sebou domů. Samozřejmě, že očividně bojkotovaly to, co upekly samy, nýbrž pochutnávaly si na dobrých dortech a zákusích, jimiž jejich muži chtěli dětem nahradit nedostatek dobré vůle či kvalifikace svých paniček. Přes to jsme k čokoládě, jež se podávala k svačině, toho dostali tolik, že v několika rodinách, obzvláště pečujících o zdraví dětí, Dr. Lažanský musel příštího dne vykonati návštěvu.