Setkání na Golanských výšinách

Jeli jsme na sever Izraele. Naším cílem bylo Údolí slz, kde se v roce 1973 odehrávala jedna z tankových bitev mezi izraelskou a syrskou armádou během takzvané jomkipurové války. Byl jsem zvědavý, kde se ta bitva odehrála, a hlavně jsem chtěl vidět film, který zpracovala tvůrčí skupina kibucu, ležícího nedaleko.

Kibuc jsme našli snadno, v něm i promítací sál. Za chvilku jsme už seděli v pohodlných křeslech a sledovali unikátní záběry z nerovného boje několika málo stovek izraelských tanků proti patnácti stům modernějších tanků sovětských, které řídili syrští vojáci i pomahači z okolních arabských států. Z filmu samozřejmě nebylo vidět, jak modernější technika nic nezmůže proti odvaze a odhodlání. Ale vložené záběry izraelských účastníků bitvy, jejich vyprávění, a hlavně výraz tváří, když znovu viděli a prožívali dnes už dávnou válku, hovořily za všechno.

Vyšli jsme z temnoty sálku a já se zeptal, kde by se dalo zajít na oběd.

"Zkuste se najíst tady u nás v kibucu," řekl muž, který vedl oddělení filmové produkce.

Šli jsme k hlavní budově a tam se před rozlehlou jídelnou dozvěděli, že to není restaurace, ale pouze zařízení pro kibucníky. Ani má nabídka, že zaplatím, nepomohla. Už už jsme se chystali odejít, když od jednoho stolu vstal vysoký vousatý starší pán:

"Napište to na mne, já je zvu," řekl a dodal: "Pokud vám to nevadí, bude nám potěšením, když budete obědvat s námi."

Donesli jsme si jídlo ke stolu, kde se na nás upíraly zvědavé oči několika lidí.

Jedlo se a povídalo. Moje žena pracuje jako šéfredaktorka informativního webového časopisu zasvěceného pojištění. A víte, co se z našeho hostitele vyklubalo? Samozřejmě pojišťovák! Tři dny pracuje v kibucu a tři dny se věnuje pojišťování, pochopitelně v oboru, který mu je nejblíž, v zemědělství.

O to ovšem zdaleka nešlo. Hlavní bylo, že jsme se mohli potkat s obyčejnými lidmi, s ryzími obyvateli Izraele. S lidmi upřímnými a otevřenými, kteří vědí, v jak nebezpečné vzdálenosti od hranic žijí, ale kteří jsou odhodláni bránit to, co jejich předci a dnes oni tady doslova a do písmene dokázali vyrvat z pouště, bažin a skal.

Byla to příjemná hodinka. My sdíleli jejich obavy o svobodu a o holé životy, oni sdíleli naše stále ještě nedávné vítězství nad komunistickou "diktaturou proletariátu". Znali jméno Václav Havel, věděli, kde je Praha a že je v ní unikátní židovská čtvrť. Poděkovali jsme, ten pojišťovák mávl rukou, že to bylo to nejmenší, co pro přátele může udělat. Nasedli jsme a v první vesnici jsme potřebovali poradit, kudy dál. Byla to arabská vesnice. Dlouho jsme se ptali marně, až nám jeden sympatický Arab ukázal, kudy máme jet.

Po čtvrthodině jízdy jsme zjistili, že rada byla špatná. Chci věřit, že jsme si jen špatně anglicky rozuměli.