Šup

Šup je v češtině především onomatopoicky, zvukomalebně vzniklé citoslovce, které označuje rychlý pohyb nebo výzvu k rychlému provedení něčeho. V tomto významu se šup vyskytuje i v podobě šups, šupajdy, šupity, šupy, tady často ve spojení s rýmovým dupy. Slovní spojení šupito presto, které má stejný význam - je to výzva k rychlému provedení něčeho - však pochází z italštiny, presto je italsky rychle.

Z českého citoslovce šup pak vzniklo podstatné jméno šupa, tedy rána, úder, souvislost asi spočívá v rychlosti; rána přichází rychle. Když řekneme, že někdo má šupu, když tedy záporně hodnotíme stav či úroveň jeho oblečení eventuálně účesu, s rychlostí či rychlým pohybem to už nemá nic společného. Ten člověk vypadá jako by ho někdo zmlátil, jako by dostal ránu neboli šupu. Se zvukomalebným citoslovcem šup souvisí i sloveso šoupat; také vzniklo, stejně jako další česká slova začínající na šou-, jako zvukomalebné vyjádření pohybu. Do stejného příbuzenstva by mohlo patřit i slovo nášup, tedy přídavek jídla například ve školní jídelně. Paní kuchařka mi tam šoupne, rychle hodí, dalších několik knedlíků a trochu masa. Pravděpodobnější však je, že slovo nášup je vzpomínkou na staré, dávno zapomenuté sloveso šupat ve významu s chutí, hodně jíst, které zaznamenává ještě Jungmannův slovník na počátku 19. století. Našupat se či našoupnout se znamenalo hodně a dobře se najíst.

Tolik zatím o šupu, šoupání a nášupu. Zítra budu pokračovat a řeč půjde například o šupákovi.