Tomáš Morávek: Být s lidmi nebo sám?

Hovořili jsme o tom, proč jsou pro nás důležité vztahy s druhými lidmi. Povídali jsme si o tom, jak se nám v interakci s druhými daří i nedaří vnímat vlastní osobnost. Probírali jsme, kdy lidé vyhledávají samotu. Věnovali jsme se rozdílům mezi samotou a osamělostí. A hovořili jsme o tom, v čem může být pro člověka přínosné, když je nějakou dobu jen sám se sebou.

Být sám je někdy žádoucí, někdy to zase bývá nepříjemné. Výsledky řady nezávislých studií ukázaly, že osamělost a sociální izolace patří k rizikovým faktorům vzniku řady psychosomatických onemocnění.

Například ve švédské studii z konce osmdesátých se ukázalo, že muži prožívající emoční stres umírali třikrát častěji, než muži žijící klidným životem. U mužů, kteří kolem sebe měli blízké lidi, se ovšem žádná souvislost mezi vysokou mírou stresu a úmrtností neprokázala.

Také pacienti trpící rakovinou, kteří měli ve svém okolí sociální podporu, přežívali dvakrát tak dlouho než ti, kteří nemoci čelili sami. Z lékařského hlediska se sociální izolace počítá mezi rizikové faktory vzniku kardiovaskulárních chorob, podobně jako vysoká hladina cholesterolu či vysoký krevní tlak.

Strach z osamělosti je pochopitelný, k přirozenosti člověka patří, že žije ve vztazích. Blízké vztahy dávají člověku pocit bezpečí. Přítomnost blízkých lidí umocňuje pocity štěstí v radostných chvílích a poskytuje úlevu i útěchu. Bez podpory blízkých jsme slabší a zranitelnější.

Osamělost nás tím, že je nepříjemná, přirozeně vede k vyhledávání vztahů. I když samota umožňuje člověku získat odstup od své aktuální životní situace. Pak může lépe vnímat a hodnotit třeba důvody své životní nespokojenosti i najít sílu něco změnit.