Úterní Noční linka: Pouta lásky: adopce a pěstounská péče

16. duben 2024

Noční linka

Jarka Barboříková, moderátorka, Český rozhlas Zlín

Noční linku moderuje ze zlínského studia Jarka Barboříková|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Dnes máme pro vás velmi důležité téma: Pěstounská péče a adopce - má to smysl.

Máte osobní zkušenost s pěstounskou péčí nebo adopcí? Pokud ano, co vás vedlo k tomuto rozhodnutí? A jak na to reagoval váš partner?

Byl proces před adopcí nebo začátkem pěstounské péče náročný? Jakými testy jste museli projít? Co vám tato zkušenost přinesla? Naplnila vaše očekávání? Jak vám to změnilo život?

Znáte ve svém okolí někoho, kdo se rozhodl pro tuto velkou životní roli? Jak to dopadlo? Možná jste sami prožili období v dětském domově nebo u pěstounů - jaké jsou vaše vzpomínky? Dnes se těšíme na slova o naději.

Svůj příběh zavolejte Jarce Barboříkové do zlínského studia Českého rozhlasu na telefonní číslo 731 800 900 nebo napište sem, přímo pod téma (rozhlas.cz/linka). K dispozici je také email linka@rozhlas.cz. Těším se na Vás!

Yveta| Dobrý večer. Snad denně poslouchám váš pořad a obdivuji, jaká zajímavá témata dokážete pro nás připravit. Pracuji celý život s dětmi. Někdy je to práce horší než horničina, ale věřte, nevyměnila bych ji za nic na světě. Ale k dnešnímu tématu. Připomnělo mi spolužačku mého bratra, které se děti posmívaly, že je „koupená“. V padesátých letech adopce byla výjimkou a na takové děti se koukalo, jak se říká, skrz prsty. Její maminka jí a nám vysvětlila, že posměváčci jsou hloupí, protože ona si mohla svoje miminko vybírat mezi hodně dětmi, kdežto ostatní mámy si z porodnice domů musely přivést TO, co se jim narodilo. Vztah téhle dívenky, která je už sama babičkou, s její adoptivní maminkou byl celý život krásný. Já sama mám dneska 14 vnoučat a jeden z nich je adoptivní. Dcera jej dostala jako miminko a dnes mu je už 17 let, učí se truhlářem a nikdo bychom ho nedali ani za nic. Přeji krásné jaro a všem dětem dobré zázemí ať už vlastní či adoptivní rodině.

Josef|Dobrý večer, a ten je vždycky pěkný ve Vaší společnosti. A k tomu pravdivý příběh. Seznámil jsme se s budoucí manželkou a určitý čas jsme spolu žili. Ta měla z předchozího vztahu tehdy čtyřletou dceru která žila u babičky. Po několika měsících jsme se rozhodli, že budeme žít všichni spolu. Manželka přijela s dcerou vlakem, já jsem čekal s autem a zajeli jsme k lesu kde byla pěkná cesta na pěší procházky. Vzali jsme se za ruce a šli procházkou. Manželka říká dceři, a to je strýček Josef, dcera odpověděla, já nechci strýčka. Jdeme dál a nevíme jak reagovat, a dcera řekla mě bolí nožičky, vzal jsem ji do náruče. Pomaloučku se ke mně přitiskla a potichu řekla já chci tatínka. A od té chvíle jsem tatínek. Opravdu tak jednoduché rychlé a pěkné to bylo. Dnes už je dcera samostatná, když jedeme s manželkou okolo této lesní cesty vždy si vzpomeneme na onen kouzelný moment.

Michal Sedlák z Myšlína|Víte, kdo je kinovátor? Kinovátor je člověk, který utváří rodinná pouta netradičními způsoby. Kinovátor cítí, že přišel čas odklonit se od biologických vazeb mezi lidmi. A hledat udržitelnější a etičtější formy soužití. Těmi jsou adopce, pěstounství či péče o opuštěná zvířata. Anglické slovo kin zde znamená příbuzenství v nejširším smyslu slova. Tedy mezi všemi bytostmi na Zemi. Předpokladem je vnímání rovnoprávnosti veškerého života. Moc se mi tento pohled líbí. Každá živá bytost přece potřebuje naši lásku. Bez ohledu na to, zda je s námi biologicky příbuzná či ne. A tak celé té velké rodině, tedy žabám, veverkám i ostatním tvorům a tvorečkům, kteří obývají mou zahradu, patří moje láska.

autor: Jarka Barboříková