Vlado Bohdan - fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky
3. listopad 2011
Tandem
Jan Rosák pozval do své talk show Tandem Vlado Bohdana. Pracuje jako fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd České republiky. Prozradil, jakým směrem se ubírá jeho volná tvorba, na kolika knihách spolupracoval s manželkou Zuzanou Maléřovou a jakou krušnou chvíli prožili se synem.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký den vám všem, kdo jste si Tandem dnes naladili, vám přeje Jan Rosák. Samozřejmě i dneska vám rád představím svého hosta, i když vám řeknu, že se ho budu ptát na to, jak dlouhá je jeho cesta hledání a nalézání vztahu k lidem a jejich situací v životě před stisknutím spouště aparátu. Nebojte se, nebudeme fotit, to byste asi přišli o to hlavní, tedy vidět tu fotografii. Tak už asi tušíte, hostem Tandemu je dneska fotograf, jenom ještě nevíte, kdo to je, tak vám prozradím, že do Tandemu přijal pozvání fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd, pan Vlado Bohdan. Vítám vás, dobrý den.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Udělejte si u nás pohodlí, my vám k tomu ještě pěkně zahrajeme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vlado Bohdan, můj dnešní host v Tandemu, se narodil do umělecké rodiny, tudíž už bylo rozhodnuto, že budete umělcem. Anebo ne?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já jsem dlouho vůbec nevěděl, co se mnou bude, až někde na gymnáziu se začal rodit nějaký vážný zájem o tu profesi, kterou dnes vykonávám. Ale tak jistě ta ovlivněnost tím prostředím asi byla. Ten svět divadla mě fascinoval už jako malého chlapce, ta obrazotvornost toho divadelního zákulisí a vůbec scénografie na scéně, tak to určitě nějaké ovlivnění bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A když jste viděl maminku ve vrcholných rolích, neříkal jste si, tak asi ve mně taky bude nějakej ten talent, bude ze mě herec. Ne? To ve vás nikdy takhle?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já myslím, že takhle jsem vůbec jako dítě asi neuvažoval. Naopak, když už jsem začal rozum brát, tak spíš jsem si říkal, že bych rozhodně nechtěl být herec, protože mně to přišlo, musím říct, že teda opravdu až později mě začaly napadat tyhle myšlenky, ale vlastně přišlo mi to, že bych chtěl být svobodnější v té vlastní profesi, že asi bych nechtěl být tak závislí na těch kolektivech a na tom, jestli mě potká zrovna ta a ta příležitost nebo nepotká, protože jsem viděl i nejenom ty krásné věci, ale i ty negativní věci, jak třeba někdo opravdu profesně strádal a chtěl jsem být svobodnější. U těch chlapů speciálně, samozřejmě že když ten matador je úžasný, tak často jsem byl fascinován těmi výkony, ale chtěl jsem jako chlap být svobodnější.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte pravdu. Já jsem zrovna včera viděl v televizi pořad o Janu Pivcovi, který vám dává stoprocentně zapravdu, protože on byl opravdu natolik závislý na svém okolí, na tom, jaké bude dostávat role. A když se nakonec stalo, že ho divadlo jaksi z nepochopitelných důvodů nevzalo na milost, tak prostě byl bez rolí právě proto, že byl součástí toho kolektivu, na kterém byl závislý. Ale vy jste se tedy rozhodl pro úplně jinou profesi.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, já mám krásné zážitky z toho divadla, protože ty úplně rané, kdy mě fascinovalo se dívat z těch postranních prostor vlastně jakoby směrem do toho hlediště a fascinovala mě tam právě ta obrazotvornost toho jeviště, tak to jsem miloval a to bych řekl, že asi mě jako zasáhlo. Pak samozřejmě ten kontakt s tím živým výkonem těch herců, k tomu se ještě dostaneme jako, že i já jsem chtěl v té své profesi mít vztah s tím živým člověkem. A pak mě ovlivnily takové nebo na to velice rád vzpomínám, na ten život v tom divadle během těch hereckých představení, kdy mě vyváděl, zoufale mě úplně vyvedli ze šatny po půlce, protože já jsem seděl v takové šatně, teda v lóži, která byla úplně nad jevištěm a kopal jsem si tam nožkou jako dítě do té zdi a nevěděl jsem, že se něco děje. Ale tam byly mikrofony, které pomáhaly přenášet zvuk, takže ve Stavovském divadle se celou půlku představení ozývaly takové údery, nikdo nevěděl odkud. A teprv vlastně v půlce se přiřítili a zjistili, že já tam si kopu nožkou, že jo. No a pak takové věci, že jsem se dotýkal těch rekvizit a že jsem třeba, maminka hrála v Lucerně kněžnu a tam měla takovou bílou hůl, která měla na konci bodec, tak mě chytali, protože jsem s ní házel, ona se krásně zapichovala. Takže, jako spoustu zážitků jsem z toho divadla měl. Ale takhle myslel jsem si chvilku, že by se mi třeba líbilo být něco ve spojitosti s filmem, kameraman nebo něco takového.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste absolvoval pražskou FAMU.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já jsem absolvoval FAMU, ale i tam mně pak vlastně došlo, že to je obdoba toho, že pracujete v těch velkých kolektivech. No a najednou jsem si uvědomil, že mě vlastně baví to focení a tam teda jsem se překlenul k tomu fotografování.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Říká individualista Vlado Bohdan.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, co říkal Vlado Bohdan před písničkou, že mu na působení třeba v kolektivu divadelním by vadilo právě to, že je na tom kolektivu závislý a že upřednostňuje spíš tu možnost být individualitou, tak s tím možná ještě víc komunikuje to, jakým směrem se jeho fotografie a jeho volná tvorba ubírají, protože jsem se dočetl, že ve svých fotografiích odmítáte agresivitu, těmi snímky prostupuje intimita, plachost, něco prostě takového křehkého. To je vaše krédo?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak to je asi vyznění těch fotografií. A pak jde o to, že vy, když pracujete, tak svým způsobem manipulujete s těmi lidmi, s kterými pracujete. To prostě musíte nějakým způsobem, když se chcete vyjádřit, tak musí to být do určité míry nějaká, zhmotnění nějaké myšlenky nebo i ta manipulace s tím portrétovaným. Třeba, pokud mluvíme konkrétně o tom jednom žánru, kterého se dotýkám, a to je portrét. Jako malej jsem dostal malinkej takovej foťák a když jsem zpětně si v dospělosti prohlížel ten svůj archiv, tak jsem zjistil, že nemám tam fotky nějakých kytiček nebo zátiší nebo něčeho takového, ale vždycky jsem tam měl člověka, měl jsem tam kamarády, s kterýma jsem vyrůstal. To pak byl zájem, který mě začal zajímat i později, že jsem chtěl, byť jsem dělal i výtvarné věci, tak jsem chtěl mít toho člověka před objektivem. A když jsem na FAMU třeba pochopil, že by mě zajímal jako jeden z těch žánrů portrét, tak jsem ho chtěl dělat, ale vůbec jsem to nedokázal, protože natolik jsem nechtěl ty lidi obtěžovat, že mi to nešlo. No a jeden rok jsem si třeba vymyslel takové cvičení, že jsem si poskládal optiku toho objektivu tak, abych se musel dostat k tomu člověku až na 20 centimetrů, abych mu dělal opravdu veliký výřez, detail z toho obličeje. A řekl jsem si, že to udělám s anonymními lidmi z ulice, že udělám takovou sérii portrétních velkých detailů. No a po pár pokusech jsem myslel, že to nedokážu a že třeba nebudu ani moct to takhle dělat. No a jeden rok jsem se opravdu tomu věnoval, že jsem se donutil prostě naučit se jakoby komunikovat s těmi lidmi, jako přesvědčit je, byť třeba beze slov, že chcete toho člověka vyfotit. No a pak se to zlomilo a pak vlastně už jsem to začal používat jako v nějakých uměleckých projevech a takhle jsem to zlomil v sobě, ten ostych vůbec jako zasahovat takhle do života někomu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zajímá vás člověk v této fázi fotografování ve chvílích jaksi nějakých exaltovaných, řekl bych, emocí, anebo naopak ve chvílích jaksi klidu a netečnosti, dejme tomu?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
To je těžká otázka, protože já mimoto, že pracuju jako fotograf, jak jste tady v úvodu říkal, že jsem zaměstnancem, který fotí pro akademii, já fotím třeba architekturu, tak jakoby na té volné noze se zabývám, dalo by se říct subjektivně-dokumentární fotografií, což je jako přesné určení toho žánru, ale ta podstata je, že se touláte s tou kamerou po ulici a abych odpověděl na tu otázku, někdy hledám nějaký motiv, který si myslím, že někde najdu. A pak máte nějakou třeba vizi, kterou byste chtěl naplnit. Ale pak jsou samozřejmě momenty, které vás na té ulici jakoby překvapí a pak reagujete na ten život, který potkáte. Takže, nedovedu úplně říct, vlastně ten přesný záměr já někde najdu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je fotograf Ústavu dějin umění, pan Vlado Bohdan a já jsem to teď řekl celé s tím vaším titulem hlavně proto, že se chci dostat k vašemu fotografování opravdu architektury, a to jaksi se vším všudy, to znamená i s pozitivy i s negativy. Já mám takový pocit, teď nemyslím negativy jaksi ve vztahu k vyvolávání fotografií, ale spíš negativním stránkám toho, protože vím, že kolem architektury se děje teď spousta věcí. Znovu se třeba vytahuje na světlo boží Kaplického "blob" ve smyslu, že by se měl znovu jaksi dostat na Letnou, ale v úplně jiném provedení nebo respektive k jiným účelům. Na Václavském náměstí se uvažuje velice, bohužel až velice konkrétně o zbourání domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Tohle všechno vás určitě jako fotografa architektury nenechává chladným, viďte.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak to vůbec ne. Já jsem šťastný v Ústavu umění, že pracuji, protože to je radost, to je čisté řemeslo a člověk se tam právě dotýká i té klasické formy fotografie. No a architektura, to je jedna z těch činností, které tam samozřejmě taky děláme a fotografujeme. No a vy jste to v podstatě už shrnul, ale mně se třeba to téma Jana Kaplického bytostně, jako lidsky dotklo, že takovýhle světový architekt odejde a ani vlastně se nepodaří mít v Praze takovýhle jeho krásný objekt, což já si myslím, že Praha potřebuje novou knihovnu. No a ano, u nás samozřejmě i v rámci našich profesorů, kteří pracují v Ústavu umění, tak ti svůj odborný názor na to dali. A vnímám samozřejmě intenzivně to, že bourání toho domu, samozřejmě že můžeme polemizovat o tom, co je subjektivní názor a co se komu líbí a ne, ale tady si myslím, že odborně by se ty věci měly posoudit a nějak rozhodnout na základě nějaké širší debaty. Koneckonců taky Senát jakoby se vyjádřil proti té demolici. A já, když jsem viděl třeba ten nový projekt, tak teď teda mluvím čistě subjektivně za jako svůj názor, tak mně se ani forma té architektury, která by tam měla být, se mi vlastně jakoby nelíbí, nezapadá do kontextu toho Václavského náměstí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vůbec, vůbec. Říkám vám to jako laik, vůbec. Tak.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, což teda se ocitáme v tom názoru jednotlivce, ale tady prostě, když pominu ten odpor té veřejnosti, kde se sebralo nějakých 14 tisíc podpisů, tak samozřejmě tam se vyjadřovali i odborníci a mně to přijde nešťastné, to bourání domu, který má nějakou hodnotu historickou, architektonickou, tak přijde mi to, že to souvisí teda s tím, že člověk už opravdu podezírá pražský magistrát téměř až z nekalých úmyslů a ta korupce v Praze mi přijde neúnosná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vykukují za tím nějaké sto a tisícikoruny.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano. Samozřejmě, že já nejsem úplně konzervativní a moderní architektura by v Praze jistě měla být, a proto si právě myslím, že je třeba škoda, že ten projekt, který měl být projektem knihovny, se nezrealizoval. Dnes mi přijde samozřejmě směšné jako vytvářet nějaký paskvil, jakože budeme do nějakého hávu dávat něco jiného. Ale spíš mě fascinuje, jak ty rozhodnutí může dělat kdokoliv, jakkoliv, jak vlastně jsou to všechno hry, kdy nerozšifrujete, kdo vlastně tahá za nitky v zákulisí a z toho je mi spíš smutno, že jsou ty věci neuchopitelné a že člověk opravdu podezírá ty lidi, že mají na tom nějaký profit a to mi přijde jako smutné, že pořád mně přijde, že tady nefungují mechanismy, které by těmto věcem mohly zabránit.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zavítáme teď mezi klasiky českého humoru. Vybírat si bude můj host, fotograf Vlado Bohdan. A vzhledem k tomu, že pocházíte z rodiny, která se už ve vašem dětství stýkala se spoustou zajímavých osobností i v tomto oboru reprodukčním, tedy myslím se spoustou herců, komiků, tak vy máte ale opravdu velikou paletu, z koho si můžete vybírat.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano, ano. Ta volba byla nakonec jednoduchá. Já jsem měl štěstí, že jedna z těch velkých osobností, která mi zasáhla do života, byla paní Stella Zázvorková, tak ta volba byla jasná, takže třeba něco z archivu bych poprosil od Stelly. Byla krásná dáma, velice chytrá, která mě v takových momentech, kdy člověk prostě se hledal v tom životě nebo se učíte být dospělý nebo se učíte být moudrý, tak byly takové momenty, kdy bylo hezké se ocitnout s ní sám v nějaké intimní chvíli. A musím říct, že velice pro mě v mém životě znamenala. No, tak člověk by s ní chtěl být ještě dýl, ale bohužel už to není možné.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak si to můžeme teď trošičku aspoň prodloužit tak zreprodukovaně s touto skvělou, chytrou dámou, navíc se vzácným smyslem pro humor.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem se chtěl dostat k rodině mého dnešního hosta, fotografa Vlado Bohdana až v závěru, tak jak máme ve zvyku si povídat o tom, co soukromí, jaké jsou koníčky, záliby a tak, ale myslím si, že bude už na místě dostat se k manželce Zuzaně Maléřové teď, protože vy jste nejeno manželé, ale jste taky kolegové a jste spolupracovníci. Tady přede mnou leží jeden z dokladů tohoto tvrzení, knížka Proč kluci milují fotbal a není jediná, protože jste spolu dělali Jak potkat děti. Ještě něco?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak máme spolu asi deset knížek. Třeba Ticho v květu violy nebo Celá viola tvé duše. Tam jsem právě měl i některé portréty, jak jsme se tady o tom bavili. No, tak to je krásné spojení, protože já nemám rád slova manželka, spíš říkám moje žena, ale spíš partner a ta poloha toho pracovního partnera mně velice jako vyhovuje, protože spíš se pohádáme doma ohledně nějakých privátních záležitostí, ale pracovně to spojení mě vždycky jako spíš nakoplo do dalších dnů a co se týče té profesní stránky, tak jsem vždycky byl rád, že jsme měli na věci podobný názor nebo ten zájem můj ženy o portrét, o život a o člověka byl vlastně totožný, takže v tomto jsme se, myslím, docela doplnili, no.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle je zajímavá knížka. Já bych chápal, že uděláte knížky jako Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, ta viola je tam takovým zvláštním lightmotivem, ale že zrovna o fotbale a že zrovna Zuzana Maléřová bude psát o fotbale, to mě docela překvapilo. Ženský většinou, když jdu, já to nechci paušalizovat samozřejmě, vůbec to bagatelizovat, ženská, když jde kolem fotbalovýho hřiště, tak prostě se kouká spíš mimo, ale že Zuzana.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak to já mám velkou výhodu, protože já jsem se fotbal vlastně někdy, když jsem něčemu nerozuměl nebo když jsem do něčeho chtěl hlouběji proniknout, tak jsem se ptal mojí Zuzany, jak to vlastně je.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ona rozumí fotbalu?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ona rozumí fotbalu víc než já. Ona totiž mimo to, že má letité přátele, musím teda říct, že snad už jsou to mí přátelé, třeba Verner Lička byl její dlouholetý kamarád, tak ona je z Valašska a má fotbalové kořeny, že vlastně ty chlapy tam tím žijou a celá její rodina vlastně hrála fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já to tady vidím, že táta byl vyhlášeným střelcem v kraji.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano. Takže, ona na tom hřišti se pohybovala už jako malinká holčička. Takže, ano, ona opravdu, prostě mám ženu, s kterou můžu doma koukat na fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Teď ale trochu trpí, koukám, protože myslím, že fandí Ostravě, Baníku, ne?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, fandí, ale já myslím, že tam zázemí a podhoubí je dobré, že to jsou jenom nějaké krize, které pominou. No a pak hlavně narodil se nám po dceři syn, takže byť já jsem šermoval a spíš jsem se zabýval jinými sporty, tak on prostě začal, aniž bych já ho k tomu vedl, aniž by Zuzana ho ovlivňovala, tak od takových čtyř, pěti let vlastně sám začal o tom fotbale mluvit. No a vlastně tím se to stalo, že jsme začali trávit, byť jsme mu to dlouho se snažili odepřít, tak pak se to prostě už nedalo, protože on rezignoval, už pochopil, bylo to takové první zklamání. Tak začal hrát fotbal, to po letech určilo to, že vznikla tahle knížka Proč kluci milují fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale je zajímavé, že vaše fotografie těch fotbalistů nejsou vůbec takové, jako najdeme v denním tisku, kde vidíme, jak brankář se marně natahuje po míči a míč končí v síti a metá kozelce ten střelec a zvedá ruce. To u vás ne, u vás spíš to osamění toho fotbalovýho brankáře tady, když už dávno míč se odnesl na půlící čáru pravděpodobně a už je tam taková ta nostalgie spíš. To vás asi zajímá víc, viďte.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, protože ta kniha, byť teda to téma fotbalu se tam objeví nebo je to tam, tak je to hlavně o životě, je to zase ten zájem hlavně o život. A tady poslední kapitola té knížky, že fotbal není o životě, takže tady spíš je to ten život sám a je to to usilování, to osamění, ta radost, láska, kamarádství, to téma je obecné, je to život. A vůbec to já mám nejradši na knize nebo na té naší práci, že na autentických konkrétních věcech vy můžete dojít k obecnosti, že to nejsou jen ty obecná moudra, ale je tam ten život.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na fotografiích některých autorů jsou zcela zásadně dramatické situace z válečných konfliktů, někteří fotografové prostě je přímo vyhledávají. Nic proti tomu, protože přinášejí svědectví o takových mezních situacích, mezních chvílích člověka. Ale ty můžou přijít, aniž by člověk měl i fotoaparát v ruce, to určitě uzná i Vlado Bohdan, můj dnešní host. Krušné chvíle ve vašem životě, co třeba znamenají?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak krušné chvíle, vždycky nějaký ten zlomový moment je úžasný, když ho člověk překoná, pak se posune dál. Tak krušná chvíle, my jsme tady třeba zmínili fotbal a knížku o fotbale a můj syn teda hraje fotbal, velice ho to baví, hraje za Duklu, tak ve dvou a půl letech se mu třeba stalo, že na něj spadli nějací starší chlapci a zlomili si stehenní kost, takže ve dvou a půl letech visel vyvěšený za paty vlastně x měsíců v nemocnici. No a to třeba bylo velice silné období, kdy si člověk uvědomil tu bolest a obavu o někoho, koho má rád a samozřejmě to docházení za ním a snaha pomoct mu překonat tu věc, tak prostě zlomená stehenní kost v malém věku, to byl docela úraz vážný. No, zlomil si levou nohu, byť je pravák, tak se to podařilo všechno. Byla to prověrka toho citu i nějakého napojení na to dítě a byl to silný moment. No a dneska, byť je pravák, tak tou levou nohou kope a hraje fotbal a takže tak to byl jeden z takových momentů, kdy si člověk sáhl třeba na dno v rámci nějakého vlastního života. Tak to byl jeden z takových momentů, který mě napadl třeba jako krušná chvilka. A pak samozřejmě jsou takové ty věci, které dokud neprožije, tak jsou nesdělitelné, to si myslím, že to je ta životní zkušenost, kterou člověk hledá celý život. Takže, narození dětí to bylo třeba, byl jsem u porodu svých dětí nebo když vám odejde někdo blízký poprvé, tak třeba já jsem miloval Libuši Geprtovou, kmotru mých dětí, tak ten její odchod byl třeba bolestný pro mě, když jste u toho až do konce. To jsou takové ty momenty, které když člověk překoná, tak ho to třeba posune dál.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přesně tak, to je důležité, překonat a dál.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd pan Vlado Bohdan. Se svou ženou Zuzanou Maléřovou připravují společné práce, které vyúsťují v krásné knížky fotografií a hezkých textů. Co vás teď čeká, jaksi nejbližší práce, kam zaměříte svoji aktivitu? Bude to spíš jaksi na architekturu nebo na fotbal třeba zase?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak já samozřejmě pracuji stále a fotím pořád, ale se Zuzankou se mi líbí, že vždycky ty věci vznikají spontánně. My jsme si teď před touto knížkou fotbalovou dali od sebe pauzu, takže ona udělala Šťastnou hodinu knížku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte pracovně tedy.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Pracovně, pracovně, kde si vlastně pozvala úžasnou naši přítelkyni, fotografku Evu Fukovou, která jí udělala krásný doprovod k její knize Šťastná hodina, kde byly její ilustrace. A já jsem teda teď nastoupil na knížku Proč kluci milují fotbal. A to se mi líbí na životě, že my neplánujeme tak, že bysme vymysleli projekt a teď jako začali na něm pracovat, ale ty věci vždycky tak jako spontánně vznikají, takže jistě předpokládám, že jistě něco dál spolu za nějaký čas stvoříme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem si, promiňte, taky zjistil, že jste dělal nové tisky z původně negativů Sudkových. Co vás na tom třeba zaujalo? Co se tam dalo objevit nového?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak to je úžasné, že se člověk dotkne i takhle třeba historie nebo toho autora jako takového. Já jsem dělal velkou výstavu pro Muzeum Alvara Alta, pro finské muzeum, například práci o takové vlastně věci, která se dotýkala v rámci družstevní práce a dělal jsem z jeho fotografií celou výstavu a být tři měsíce zavřený s jeho negativy v komoře, tak prostě vás to nutí nějak přemýšlet o těch věcech a je to takový ponořený čas do toho autora a vlastně mě těší, že to člověk ještě dnes umí. Tak to je velká zkušenost, pozoruje člověk to, jak ten člověk pracuje se světlem, jak přemýšlí, jak pracoval v komoře. Koneckonců jsme tady kousek od Invalidovny, kde se tento autor pohyboval. No, tak těší mě, že byť ta doba je moderní a já samozřejmě pracuju s moderní technologií a nebráním se jí, naopak jí vítám, tak jsem rád, že jsem ještě fotograf, který vlastně pracoval i se starou optikou, se starými procesy a jsem rád, že to umím a že prostě někdy se dotýkám i těchto poloh fotografie.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Maminčiny obrázky nebudete náhodou dokumentovat?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Maminčiny obrázky jsem taky někdy fotil, tak prostě člověk má radost, právě to je svoboda té fotografie, že můžete sám se dotýkat mnoha žánrů a ta volba právě pro mě byla, myslím, šťastná v životě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je přesně to, co člověk, když může prohlásit, tak je opravdu šťastným člověkem. Dnes jsme to slyšeli říct Vlado Bohdana, ale kromě toho ještě spousta příjemného povídání od něj a myslím si, že se to líbilo i vám, našim posluchačům. Každopádně fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd pan Vlado Bohdan byl dnes hostem Tandemu. Díky a na shledanou.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Děkuju moc za pozvání. Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Hezký den vám všem, kdo jste si Tandem dnes naladili, vám přeje Jan Rosák. Samozřejmě i dneska vám rád představím svého hosta, i když vám řeknu, že se ho budu ptát na to, jak dlouhá je jeho cesta hledání a nalézání vztahu k lidem a jejich situací v životě před stisknutím spouště aparátu. Nebojte se, nebudeme fotit, to byste asi přišli o to hlavní, tedy vidět tu fotografii. Tak už asi tušíte, hostem Tandemu je dneska fotograf, jenom ještě nevíte, kdo to je, tak vám prozradím, že do Tandemu přijal pozvání fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd, pan Vlado Bohdan. Vítám vás, dobrý den.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Udělejte si u nás pohodlí, my vám k tomu ještě pěkně zahrajeme.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vlado Bohdan, můj dnešní host v Tandemu, se narodil do umělecké rodiny, tudíž už bylo rozhodnuto, že budete umělcem. Anebo ne?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já jsem dlouho vůbec nevěděl, co se mnou bude, až někde na gymnáziu se začal rodit nějaký vážný zájem o tu profesi, kterou dnes vykonávám. Ale tak jistě ta ovlivněnost tím prostředím asi byla. Ten svět divadla mě fascinoval už jako malého chlapce, ta obrazotvornost toho divadelního zákulisí a vůbec scénografie na scéně, tak to určitě nějaké ovlivnění bylo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A když jste viděl maminku ve vrcholných rolích, neříkal jste si, tak asi ve mně taky bude nějakej ten talent, bude ze mě herec. Ne? To ve vás nikdy takhle?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já myslím, že takhle jsem vůbec jako dítě asi neuvažoval. Naopak, když už jsem začal rozum brát, tak spíš jsem si říkal, že bych rozhodně nechtěl být herec, protože mně to přišlo, musím říct, že teda opravdu až později mě začaly napadat tyhle myšlenky, ale vlastně přišlo mi to, že bych chtěl být svobodnější v té vlastní profesi, že asi bych nechtěl být tak závislí na těch kolektivech a na tom, jestli mě potká zrovna ta a ta příležitost nebo nepotká, protože jsem viděl i nejenom ty krásné věci, ale i ty negativní věci, jak třeba někdo opravdu profesně strádal a chtěl jsem být svobodnější. U těch chlapů speciálně, samozřejmě že když ten matador je úžasný, tak často jsem byl fascinován těmi výkony, ale chtěl jsem jako chlap být svobodnější.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte pravdu. Já jsem zrovna včera viděl v televizi pořad o Janu Pivcovi, který vám dává stoprocentně zapravdu, protože on byl opravdu natolik závislý na svém okolí, na tom, jaké bude dostávat role. A když se nakonec stalo, že ho divadlo jaksi z nepochopitelných důvodů nevzalo na milost, tak prostě byl bez rolí právě proto, že byl součástí toho kolektivu, na kterém byl závislý. Ale vy jste se tedy rozhodl pro úplně jinou profesi.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, já mám krásné zážitky z toho divadla, protože ty úplně rané, kdy mě fascinovalo se dívat z těch postranních prostor vlastně jakoby směrem do toho hlediště a fascinovala mě tam právě ta obrazotvornost toho jeviště, tak to jsem miloval a to bych řekl, že asi mě jako zasáhlo. Pak samozřejmě ten kontakt s tím živým výkonem těch herců, k tomu se ještě dostaneme jako, že i já jsem chtěl v té své profesi mít vztah s tím živým člověkem. A pak mě ovlivnily takové nebo na to velice rád vzpomínám, na ten život v tom divadle během těch hereckých představení, kdy mě vyváděl, zoufale mě úplně vyvedli ze šatny po půlce, protože já jsem seděl v takové šatně, teda v lóži, která byla úplně nad jevištěm a kopal jsem si tam nožkou jako dítě do té zdi a nevěděl jsem, že se něco děje. Ale tam byly mikrofony, které pomáhaly přenášet zvuk, takže ve Stavovském divadle se celou půlku představení ozývaly takové údery, nikdo nevěděl odkud. A teprv vlastně v půlce se přiřítili a zjistili, že já tam si kopu nožkou, že jo. No a pak takové věci, že jsem se dotýkal těch rekvizit a že jsem třeba, maminka hrála v Lucerně kněžnu a tam měla takovou bílou hůl, která měla na konci bodec, tak mě chytali, protože jsem s ní házel, ona se krásně zapichovala. Takže, jako spoustu zážitků jsem z toho divadla měl. Ale takhle myslel jsem si chvilku, že by se mi třeba líbilo být něco ve spojitosti s filmem, kameraman nebo něco takového.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy jste absolvoval pražskou FAMU.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Já jsem absolvoval FAMU, ale i tam mně pak vlastně došlo, že to je obdoba toho, že pracujete v těch velkých kolektivech. No a najednou jsem si uvědomil, že mě vlastně baví to focení a tam teda jsem se překlenul k tomu fotografování.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Říká individualista Vlado Bohdan.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To, co říkal Vlado Bohdan před písničkou, že mu na působení třeba v kolektivu divadelním by vadilo právě to, že je na tom kolektivu závislý a že upřednostňuje spíš tu možnost být individualitou, tak s tím možná ještě víc komunikuje to, jakým směrem se jeho fotografie a jeho volná tvorba ubírají, protože jsem se dočetl, že ve svých fotografiích odmítáte agresivitu, těmi snímky prostupuje intimita, plachost, něco prostě takového křehkého. To je vaše krédo?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak to je asi vyznění těch fotografií. A pak jde o to, že vy, když pracujete, tak svým způsobem manipulujete s těmi lidmi, s kterými pracujete. To prostě musíte nějakým způsobem, když se chcete vyjádřit, tak musí to být do určité míry nějaká, zhmotnění nějaké myšlenky nebo i ta manipulace s tím portrétovaným. Třeba, pokud mluvíme konkrétně o tom jednom žánru, kterého se dotýkám, a to je portrét. Jako malej jsem dostal malinkej takovej foťák a když jsem zpětně si v dospělosti prohlížel ten svůj archiv, tak jsem zjistil, že nemám tam fotky nějakých kytiček nebo zátiší nebo něčeho takového, ale vždycky jsem tam měl člověka, měl jsem tam kamarády, s kterýma jsem vyrůstal. To pak byl zájem, který mě začal zajímat i později, že jsem chtěl, byť jsem dělal i výtvarné věci, tak jsem chtěl mít toho člověka před objektivem. A když jsem na FAMU třeba pochopil, že by mě zajímal jako jeden z těch žánrů portrét, tak jsem ho chtěl dělat, ale vůbec jsem to nedokázal, protože natolik jsem nechtěl ty lidi obtěžovat, že mi to nešlo. No a jeden rok jsem si třeba vymyslel takové cvičení, že jsem si poskládal optiku toho objektivu tak, abych se musel dostat k tomu člověku až na 20 centimetrů, abych mu dělal opravdu veliký výřez, detail z toho obličeje. A řekl jsem si, že to udělám s anonymními lidmi z ulice, že udělám takovou sérii portrétních velkých detailů. No a po pár pokusech jsem myslel, že to nedokážu a že třeba nebudu ani moct to takhle dělat. No a jeden rok jsem se opravdu tomu věnoval, že jsem se donutil prostě naučit se jakoby komunikovat s těmi lidmi, jako přesvědčit je, byť třeba beze slov, že chcete toho člověka vyfotit. No a pak se to zlomilo a pak vlastně už jsem to začal používat jako v nějakých uměleckých projevech a takhle jsem to zlomil v sobě, ten ostych vůbec jako zasahovat takhle do života někomu.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zajímá vás člověk v této fázi fotografování ve chvílích jaksi nějakých exaltovaných, řekl bych, emocí, anebo naopak ve chvílích jaksi klidu a netečnosti, dejme tomu?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
To je těžká otázka, protože já mimoto, že pracuju jako fotograf, jak jste tady v úvodu říkal, že jsem zaměstnancem, který fotí pro akademii, já fotím třeba architekturu, tak jakoby na té volné noze se zabývám, dalo by se říct subjektivně-dokumentární fotografií, což je jako přesné určení toho žánru, ale ta podstata je, že se touláte s tou kamerou po ulici a abych odpověděl na tu otázku, někdy hledám nějaký motiv, který si myslím, že někde najdu. A pak máte nějakou třeba vizi, kterou byste chtěl naplnit. Ale pak jsou samozřejmě momenty, které vás na té ulici jakoby překvapí a pak reagujete na ten život, který potkáte. Takže, nedovedu úplně říct, vlastně ten přesný záměr já někde najdu.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je fotograf Ústavu dějin umění, pan Vlado Bohdan a já jsem to teď řekl celé s tím vaším titulem hlavně proto, že se chci dostat k vašemu fotografování opravdu architektury, a to jaksi se vším všudy, to znamená i s pozitivy i s negativy. Já mám takový pocit, teď nemyslím negativy jaksi ve vztahu k vyvolávání fotografií, ale spíš negativním stránkám toho, protože vím, že kolem architektury se děje teď spousta věcí. Znovu se třeba vytahuje na světlo boží Kaplického "blob" ve smyslu, že by se měl znovu jaksi dostat na Letnou, ale v úplně jiném provedení nebo respektive k jiným účelům. Na Václavském náměstí se uvažuje velice, bohužel až velice konkrétně o zbourání domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. Tohle všechno vás určitě jako fotografa architektury nenechává chladným, viďte.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak to vůbec ne. Já jsem šťastný v Ústavu umění, že pracuji, protože to je radost, to je čisté řemeslo a člověk se tam právě dotýká i té klasické formy fotografie. No a architektura, to je jedna z těch činností, které tam samozřejmě taky děláme a fotografujeme. No a vy jste to v podstatě už shrnul, ale mně se třeba to téma Jana Kaplického bytostně, jako lidsky dotklo, že takovýhle světový architekt odejde a ani vlastně se nepodaří mít v Praze takovýhle jeho krásný objekt, což já si myslím, že Praha potřebuje novou knihovnu. No a ano, u nás samozřejmě i v rámci našich profesorů, kteří pracují v Ústavu umění, tak ti svůj odborný názor na to dali. A vnímám samozřejmě intenzivně to, že bourání toho domu, samozřejmě že můžeme polemizovat o tom, co je subjektivní názor a co se komu líbí a ne, ale tady si myslím, že odborně by se ty věci měly posoudit a nějak rozhodnout na základě nějaké širší debaty. Koneckonců taky Senát jakoby se vyjádřil proti té demolici. A já, když jsem viděl třeba ten nový projekt, tak teď teda mluvím čistě subjektivně za jako svůj názor, tak mně se ani forma té architektury, která by tam měla být, se mi vlastně jakoby nelíbí, nezapadá do kontextu toho Václavského náměstí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vůbec, vůbec. Říkám vám to jako laik, vůbec. Tak.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, což teda se ocitáme v tom názoru jednotlivce, ale tady prostě, když pominu ten odpor té veřejnosti, kde se sebralo nějakých 14 tisíc podpisů, tak samozřejmě tam se vyjadřovali i odborníci a mně to přijde nešťastné, to bourání domu, který má nějakou hodnotu historickou, architektonickou, tak přijde mi to, že to souvisí teda s tím, že člověk už opravdu podezírá pražský magistrát téměř až z nekalých úmyslů a ta korupce v Praze mi přijde neúnosná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vykukují za tím nějaké sto a tisícikoruny.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano. Samozřejmě, že já nejsem úplně konzervativní a moderní architektura by v Praze jistě měla být, a proto si právě myslím, že je třeba škoda, že ten projekt, který měl být projektem knihovny, se nezrealizoval. Dnes mi přijde samozřejmě směšné jako vytvářet nějaký paskvil, jakože budeme do nějakého hávu dávat něco jiného. Ale spíš mě fascinuje, jak ty rozhodnutí může dělat kdokoliv, jakkoliv, jak vlastně jsou to všechno hry, kdy nerozšifrujete, kdo vlastně tahá za nitky v zákulisí a z toho je mi spíš smutno, že jsou ty věci neuchopitelné a že člověk opravdu podezírá ty lidi, že mají na tom nějaký profit a to mi přijde jako smutné, že pořád mně přijde, že tady nefungují mechanismy, které by těmto věcem mohly zabránit.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Zavítáme teď mezi klasiky českého humoru. Vybírat si bude můj host, fotograf Vlado Bohdan. A vzhledem k tomu, že pocházíte z rodiny, která se už ve vašem dětství stýkala se spoustou zajímavých osobností i v tomto oboru reprodukčním, tedy myslím se spoustou herců, komiků, tak vy máte ale opravdu velikou paletu, z koho si můžete vybírat.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano, ano. Ta volba byla nakonec jednoduchá. Já jsem měl štěstí, že jedna z těch velkých osobností, která mi zasáhla do života, byla paní Stella Zázvorková, tak ta volba byla jasná, takže třeba něco z archivu bych poprosil od Stelly. Byla krásná dáma, velice chytrá, která mě v takových momentech, kdy člověk prostě se hledal v tom životě nebo se učíte být dospělý nebo se učíte být moudrý, tak byly takové momenty, kdy bylo hezké se ocitnout s ní sám v nějaké intimní chvíli. A musím říct, že velice pro mě v mém životě znamenala. No, tak člověk by s ní chtěl být ještě dýl, ale bohužel už to není možné.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak si to můžeme teď trošičku aspoň prodloužit tak zreprodukovaně s touto skvělou, chytrou dámou, navíc se vzácným smyslem pro humor.
/ Ukázka /
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem se chtěl dostat k rodině mého dnešního hosta, fotografa Vlado Bohdana až v závěru, tak jak máme ve zvyku si povídat o tom, co soukromí, jaké jsou koníčky, záliby a tak, ale myslím si, že bude už na místě dostat se k manželce Zuzaně Maléřové teď, protože vy jste nejeno manželé, ale jste taky kolegové a jste spolupracovníci. Tady přede mnou leží jeden z dokladů tohoto tvrzení, knížka Proč kluci milují fotbal a není jediná, protože jste spolu dělali Jak potkat děti. Ještě něco?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, tak máme spolu asi deset knížek. Třeba Ticho v květu violy nebo Celá viola tvé duše. Tam jsem právě měl i některé portréty, jak jsme se tady o tom bavili. No, tak to je krásné spojení, protože já nemám rád slova manželka, spíš říkám moje žena, ale spíš partner a ta poloha toho pracovního partnera mně velice jako vyhovuje, protože spíš se pohádáme doma ohledně nějakých privátních záležitostí, ale pracovně to spojení mě vždycky jako spíš nakoplo do dalších dnů a co se týče té profesní stránky, tak jsem vždycky byl rád, že jsme měli na věci podobný názor nebo ten zájem můj ženy o portrét, o život a o člověka byl vlastně totožný, takže v tomto jsme se, myslím, docela doplnili, no.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tohle je zajímavá knížka. Já bych chápal, že uděláte knížky jako Celá viola tvé duše, Ticho v květu violy, ta viola je tam takovým zvláštním lightmotivem, ale že zrovna o fotbale a že zrovna Zuzana Maléřová bude psát o fotbale, to mě docela překvapilo. Ženský většinou, když jdu, já to nechci paušalizovat samozřejmě, vůbec to bagatelizovat, ženská, když jde kolem fotbalovýho hřiště, tak prostě se kouká spíš mimo, ale že Zuzana.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak to já mám velkou výhodu, protože já jsem se fotbal vlastně někdy, když jsem něčemu nerozuměl nebo když jsem do něčeho chtěl hlouběji proniknout, tak jsem se ptal mojí Zuzany, jak to vlastně je.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ona rozumí fotbalu?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ona rozumí fotbalu víc než já. Ona totiž mimo to, že má letité přátele, musím teda říct, že snad už jsou to mí přátelé, třeba Verner Lička byl její dlouholetý kamarád, tak ona je z Valašska a má fotbalové kořeny, že vlastně ty chlapy tam tím žijou a celá její rodina vlastně hrála fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já to tady vidím, že táta byl vyhlášeným střelcem v kraji.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Ano, ano. Takže, ona na tom hřišti se pohybovala už jako malinká holčička. Takže, ano, ona opravdu, prostě mám ženu, s kterou můžu doma koukat na fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Teď ale trochu trpí, koukám, protože myslím, že fandí Ostravě, Baníku, ne?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, fandí, ale já myslím, že tam zázemí a podhoubí je dobré, že to jsou jenom nějaké krize, které pominou. No a pak hlavně narodil se nám po dceři syn, takže byť já jsem šermoval a spíš jsem se zabýval jinými sporty, tak on prostě začal, aniž bych já ho k tomu vedl, aniž by Zuzana ho ovlivňovala, tak od takových čtyř, pěti let vlastně sám začal o tom fotbale mluvit. No a vlastně tím se to stalo, že jsme začali trávit, byť jsme mu to dlouho se snažili odepřít, tak pak se to prostě už nedalo, protože on rezignoval, už pochopil, bylo to takové první zklamání. Tak začal hrát fotbal, to po letech určilo to, že vznikla tahle knížka Proč kluci milují fotbal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ale je zajímavé, že vaše fotografie těch fotbalistů nejsou vůbec takové, jako najdeme v denním tisku, kde vidíme, jak brankář se marně natahuje po míči a míč končí v síti a metá kozelce ten střelec a zvedá ruce. To u vás ne, u vás spíš to osamění toho fotbalovýho brankáře tady, když už dávno míč se odnesl na půlící čáru pravděpodobně a už je tam taková ta nostalgie spíš. To vás asi zajímá víc, viďte.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
No, protože ta kniha, byť teda to téma fotbalu se tam objeví nebo je to tam, tak je to hlavně o životě, je to zase ten zájem hlavně o život. A tady poslední kapitola té knížky, že fotbal není o životě, takže tady spíš je to ten život sám a je to to usilování, to osamění, ta radost, láska, kamarádství, to téma je obecné, je to život. A vůbec to já mám nejradši na knize nebo na té naší práci, že na autentických konkrétních věcech vy můžete dojít k obecnosti, že to nejsou jen ty obecná moudra, ale je tam ten život.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na fotografiích některých autorů jsou zcela zásadně dramatické situace z válečných konfliktů, někteří fotografové prostě je přímo vyhledávají. Nic proti tomu, protože přinášejí svědectví o takových mezních situacích, mezních chvílích člověka. Ale ty můžou přijít, aniž by člověk měl i fotoaparát v ruce, to určitě uzná i Vlado Bohdan, můj dnešní host. Krušné chvíle ve vašem životě, co třeba znamenají?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak krušné chvíle, vždycky nějaký ten zlomový moment je úžasný, když ho člověk překoná, pak se posune dál. Tak krušná chvíle, my jsme tady třeba zmínili fotbal a knížku o fotbale a můj syn teda hraje fotbal, velice ho to baví, hraje za Duklu, tak ve dvou a půl letech se mu třeba stalo, že na něj spadli nějací starší chlapci a zlomili si stehenní kost, takže ve dvou a půl letech visel vyvěšený za paty vlastně x měsíců v nemocnici. No a to třeba bylo velice silné období, kdy si člověk uvědomil tu bolest a obavu o někoho, koho má rád a samozřejmě to docházení za ním a snaha pomoct mu překonat tu věc, tak prostě zlomená stehenní kost v malém věku, to byl docela úraz vážný. No, zlomil si levou nohu, byť je pravák, tak se to podařilo všechno. Byla to prověrka toho citu i nějakého napojení na to dítě a byl to silný moment. No a dneska, byť je pravák, tak tou levou nohou kope a hraje fotbal a takže tak to byl jeden z takových momentů, kdy si člověk sáhl třeba na dno v rámci nějakého vlastního života. Tak to byl jeden z takových momentů, který mě napadl třeba jako krušná chvilka. A pak samozřejmě jsou takové ty věci, které dokud neprožije, tak jsou nesdělitelné, to si myslím, že to je ta životní zkušenost, kterou člověk hledá celý život. Takže, narození dětí to bylo třeba, byl jsem u porodu svých dětí nebo když vám odejde někdo blízký poprvé, tak třeba já jsem miloval Libuši Geprtovou, kmotru mých dětí, tak ten její odchod byl třeba bolestný pro mě, když jste u toho až do konce. To jsou takové ty momenty, které když člověk překoná, tak ho to třeba posune dál.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Přesně tak, to je důležité, překonat a dál.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hostem Tandemu je fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd pan Vlado Bohdan. Se svou ženou Zuzanou Maléřovou připravují společné práce, které vyúsťují v krásné knížky fotografií a hezkých textů. Co vás teď čeká, jaksi nejbližší práce, kam zaměříte svoji aktivitu? Bude to spíš jaksi na architekturu nebo na fotbal třeba zase?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak já samozřejmě pracuji stále a fotím pořád, ale se Zuzankou se mi líbí, že vždycky ty věci vznikají spontánně. My jsme si teď před touto knížkou fotbalovou dali od sebe pauzu, takže ona udělala Šťastnou hodinu knížku.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte pracovně tedy.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Pracovně, pracovně, kde si vlastně pozvala úžasnou naši přítelkyni, fotografku Evu Fukovou, která jí udělala krásný doprovod k její knize Šťastná hodina, kde byly její ilustrace. A já jsem teda teď nastoupil na knížku Proč kluci milují fotbal. A to se mi líbí na životě, že my neplánujeme tak, že bysme vymysleli projekt a teď jako začali na něm pracovat, ale ty věci vždycky tak jako spontánně vznikají, takže jistě předpokládám, že jistě něco dál spolu za nějaký čas stvoříme.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já jsem si, promiňte, taky zjistil, že jste dělal nové tisky z původně negativů Sudkových. Co vás na tom třeba zaujalo? Co se tam dalo objevit nového?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Tak to je úžasné, že se člověk dotkne i takhle třeba historie nebo toho autora jako takového. Já jsem dělal velkou výstavu pro Muzeum Alvara Alta, pro finské muzeum, například práci o takové vlastně věci, která se dotýkala v rámci družstevní práce a dělal jsem z jeho fotografií celou výstavu a být tři měsíce zavřený s jeho negativy v komoře, tak prostě vás to nutí nějak přemýšlet o těch věcech a je to takový ponořený čas do toho autora a vlastně mě těší, že to člověk ještě dnes umí. Tak to je velká zkušenost, pozoruje člověk to, jak ten člověk pracuje se světlem, jak přemýšlí, jak pracoval v komoře. Koneckonců jsme tady kousek od Invalidovny, kde se tento autor pohyboval. No, tak těší mě, že byť ta doba je moderní a já samozřejmě pracuju s moderní technologií a nebráním se jí, naopak jí vítám, tak jsem rád, že jsem ještě fotograf, který vlastně pracoval i se starou optikou, se starými procesy a jsem rád, že to umím a že prostě někdy se dotýkám i těchto poloh fotografie.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Maminčiny obrázky nebudete náhodou dokumentovat?
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Maminčiny obrázky jsem taky někdy fotil, tak prostě člověk má radost, právě to je svoboda té fotografie, že můžete sám se dotýkat mnoha žánrů a ta volba právě pro mě byla, myslím, šťastná v životě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je přesně to, co člověk, když může prohlásit, tak je opravdu šťastným člověkem. Dnes jsme to slyšeli říct Vlado Bohdana, ale kromě toho ještě spousta příjemného povídání od něj a myslím si, že se to líbilo i vám, našim posluchačům. Každopádně fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd pan Vlado Bohdan byl dnes hostem Tandemu. Díky a na shledanou.
Vlado BOHDAN, fotograf Ústavu dějin umění Akademie věd ČR
--------------------
Děkuju moc za pozvání. Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
