Vysoká noha

Než si povíme, jak toto při bližším pohledu nepochopitelné slovní spojení asi vzniklo, řekněme si, že nohy jsou vůbec dost oblíbená součást českých přirovnání a slovních spojení. Sotva se držíme na nohou, vstáváme levou nohou, stavíme se na vlastní nohy, nepřátelé nám hází klacky pod nohy, jsme jednou nohou v hrobě, živíme se na volné noze, stavíme se na zadní nohy, můžeme si také, když na to přijde, trhnout nohou, někdy se stane, že na schůzi nepřijde ani noha, o některých státech se říká, že jsou kolos na hliněných nohou. Žádné z těchto přirovnání a slovních spojení nepůsobí nepochopitelně. Koneckonců ani to poslední o hliněných nohách, i když většinou nevíme, že jde o přirovnání pocházející z Bible, přesněji z Knihy Danielovy. Takový kolos, v Bibli se říká obraz, viděl ve snu král Nabuchodonozor. Ten obraz měl hlavu ze zlata, ramena ze stříbra, břicho z mědi a "nohy jeho z částky z železa a z částky z hlíny". Jako označení pro velký stát stojící před zánikem se spojení kolos na hliněných nohou začalo po roce 1840 v evropském tisku používat pro Rusko. Pak se tak říkalo Rakousko-Uhersku a před nedávnem Sovětskému svazu. Ale začali jsme mluvit o vysoké noze. O životě na vysoké noze.

Michal Novotný

V knihách jsem našel dvě vysvětlení tohoto podivného slovního spojení. Podle jednoho šlo o středověkou módu střevíců s vysoko zvednutými špičkami. Kdo byl bohatší, ten si mohl dovolit vyšší špičku střevíce, ten si žil na vyšší noze. Ty špičky prý bývaly v 15. století až metrové a pohyb v takové obuvi byl dost omezený. Druhé vysvětlení nemluví o přední, ale o zádní části bot, tedy o podpatcích. V 17. století přišly do módy vysoké podpatky. A zase: kdo si mohl na své obuvi dovolit vyšší podpatky, ten byl už na pohled bohatý. Ano, "ten", vysoké podpatky, vyšší než si dnes dovedeme představit, nosili v 17. století nejen ženy, ale i muži.