Zemřel Jan Hauer, laický badatel o holocaustu Romů

Jeho otec Antonín Hauer (nar. 30. 11. 1904) přišel o svou první rodinu – manželku a čtyři děti v nacistických koncentračních táborech, sám byl také vězněn. Matka Jana Hauera Božena Pflegerová přežila tzv. cikánský tábor v Letech u Písku, ale zemřela jí zde narozená tříměsíční dcerka. O svých útrapách napsala nedokončený rukopis Návrat nežádoucí, ve kterém se na konci 80. let 20. stol. snažila vyrovnat s hrůznými prožitky věznění v Letech u Písku a hodlala podat svědectví o těchto událostech veřejnosti.

Dvacet let po válce se Jan Hauer po boku svého otce zapojil do vyhledávání informací o osudech svých příbuzných, které nikdy nepoznal. V letech 2019 a 2020 se podílel na vytvoření zadání architektonické soutěže na nový památník v Letech u Písku a byl také odborníkem poroty.

Co se týče povolání, Jan Hauer se od dědečka naučil brusičskému řemeslu. Po škole pracoval v klepárně koberců, rozvážel uhlí na Žižkově, jezdil s autojeřábem, až na deset let zakotvil na Vinohradech jako brusič nožů a opravář deštníků. Deštníky opravoval i pro nedaleké Divadlo na Vinohradech. Vzpomínal na to s humorem jemu vlastním:

„Ke mně chodili herci z Vinohradského divadla. Přeučil vždy přišel a říkal: ‚Mistříčku, prosím Vás. Mistříčku, tady mám nějaký deštníčky do hry (on hodně používal zdrobnělinky) podíval byste se na ně?‘ Tak jsem se na to podíval, byly tam zlámané dráty, ale to byly deštníky ze začátku 19. století a já jsem do toho ty dráty musel udělat. Já jsem mu říkal mistře a on mi říkal mistříčku. A řekl jsem mu: ‚Mistře, já Vám je donesu do divadla.‘ ‚Dobře, mistříčku, děkuju Vám, mistříčku.‘ Měl třeba čtyři deštníky, potahy na nich byly krajkové a ty krajky byly potrhané – to jsem musel sundat, koupit krajky a našít to tam. Pak jsem mu to donesl a on říkal: ‚Mistříčku, Vy máte zlatý ručičky, zlatý ručičky!‘ A když jsem mu řekl cenu – to nebylo drahé, 50 korun za deštník, on se na mě tak díval: ‚Mistříčku, to ne teda!‘ A místo třeba 500 korun mi dal 700 nebo 800 korun, on byl hodný. Slávka Budínová ke mně chodila, Dana Medřická – jé, tam to bylo dobré. Policajti z kriminálky, z národního výboru ke mně chodili všichni, celé Vršovice ke mně chodily – bylo to dobré!“

V posledním roce svého života psal Jan Hauer knihu Moji lidi o osudech své rozvětvené rodiny, jejího vydání se však již nedožil.