ŽIDOVSKÁ ŠKOLA

Pokud mou rubriku posloucháte z toho důvodu, že vás hloub zajímá jazyk, kterým mluvíme, musím vám tu knížku doporučit. Její podtitul zní Jak mluvili Židé v Čechách a na Moravě a jde vlastně o abecedně řazený slovník. Čímž nechci říct, že jsou to za sebou řazená slovníkově, tedy nudně napsaná hesla. Naopak, mnoho hesel je napsaných tak, že je lze označit za vtipné glosy či dokonce fejetony, jsou plné ukázek z děl českých židovských spisovatelů Poláčka, Frýda, Rakouse, Fischla... je to zkrátka slovník, při jehož čtení se nejen jazykově poučíme, ale i pobavíme, vlastně přesněji řečeno potěšíme. Pokud jde o to poučení, možná některé překvapí, kolik v současně běžně užívané češtině žije původem židovských slov například dales, melouch, mešuge, póvl, šmé, šoufl...

Mně překvapilo, co jsem se tu dověděl o rčení "je to tu jak v židovské škole," které používáme, když chceme říct, že shromážděné množství lidí hlučí, všichni mluví jeden přes druhého, není slyšet vlastního slova. Dosud jsem se domníval, že v židovských školách to tak asi chodilo, žáci nebyli povinni tiše sedět se zavřenými ústy. Z knížky Ruth Bondyové jsem se dověděl, že vůbec nešlo o školu, o vzdělávací zařízení pro děti, ale o synagogu, kterou Židé pokládají obrazně za školu, za místo, kde budou celý život (cituji z Norberta Frýda) "hledat poučení a pokyny pro velice náročnou správnou cestu". Takže ne v židovské škole, ale v židovské synagoze je pověstný hluk - to proto, že se tam Židé modlí nahlas, a to ještě ne jaksi sborově, jak je obvyklé v jiných náboženstvích, ale každý svým vlastním tempem.