Zmatení jazyků - trest nebo milost?

Čtení z Tóry, obsahující slavný příběh o potopě, se ve skutečnosti skládá ze dvou rozdílných částí, z nichž o potopě pojednává pouze ta první. Druhá se odehrává ve světě po potopě, tedy ve světě, v němž žijeme dnes. Srovnáme-li však oba tyto světy, nevidíme žádný rozdíl. Tak o člověku před potopou se říká: „...veliká byla zlomyslnost člověka na zemi...“ Pokud jde o následující období, dozvídáme, že „...myšlení srdce člověka jest zlé od mládí“. Pozemská skutečnost před potopou je charakterizována takto: „I byla zkažena země... a země byla plná násilí.“ Skutečnost po opadnutí vod poté začíná opilstvím a prostopášností a pokračuje příběhem o babylónské věži. A právě tato epizoda stojí za pozornost.

Čteme-li totiž pozorně, ukáže se, že generace potopy a generace babylónské věže se přece jen něčím podstatným liší. O první je řečeno: „...každý tvor zkazil svůj způsob (života) na zemi“. Potopa pak nastala jako trest. Co se však týče generace babylónské věže, Tóra jednoduše říká, že lidé zamýšleli vystavět si město a věž a shromáždit se kolem této stavby. Text tento úmysl výslovně neodsuzuje. Výsledkem tohoto záměru však bylo, že Bůh nařídil zmatení jazyků a rozptýlení národů po zemském povrchu.

Při povrchním přístupu se Boží výrok opět jeví jako trest, ale podle mého názoru tomu tak není. Naopak, zdá se mi být velkým činem nápravy ve prospěch lidstva. Hlavní význam příběhu o babylónské věži totiž nespočívá v pokusu vystavět tuto věž, ale v tom, co je nám řečeno předtím, totiž že „celá země“ – rozumějme nové lidstvo po potopě - měla jednu řeč a stejná slova. Po neúspěchu vystavět věž se objevují nové jazyky, které zcela samozřejmě neobsahují stejná slova. Domnívám se, že kořen omylu či hříchu generace babylónské věže nespočívá v budování města a této věže, ale v úmyslu, který je za tím: Vytvořit díky těmto umělým prostředkům situaci, v níž by panovala jedna řeč a stejná slova. Máme co činit s plánem centralizace, což v našem moderním jazyce nazýváme totalitarismem.

Stejný jazyk a stejné slovo! Spoustě naivků by taková situace mohla připadat jako ideální: Celé lidstvo by tvořilo jeden nerozlišený, a v důsledku i bezkonfliktní monolit! Pro toho, kdo přemýšlí, však neexistuje děsivější situace než takový umělý konformismus. Jedno město a jedna věž jako symboly soustředění všeho lidstva kolem jedné myšlenky, aby nebylo ani rozdílnosti v názorech, ani střetů mezi různými koncepcemi a odlišnými hodnotami. Není možno si představit strašnější tyranii než tuto! Není možno si představit větší sterilitu myšlení a morálky než situaci, v níž by již nebylo ani výjimek, ani odchylek vůči tomu, co je uznáno za patřičné. Situaci, která by udržovala umělými prostředky města a věže.

Bůh ve své milosti a soucitu k lidskému rodu této možnosti zabránil. Vytvořil lidstvo, v němž se nemůže stát, že by se z jeho všeobecného sjednocení zrodil totalitarismus, nýbrž lidstvo s existující rozmanitostí a protiklady, rozrůzněním myšlení a hodnot. Lidstvo, kde lidé musí bojovat za své hodnoty, cíle a přání, které se liší od člověka k člověku.