Českožidovské hnutí po ustavení ČSR

Vznikem Československa v říjnu 1918 došlo k naplnění mnohých z bodů českožidovského programu. Celá řada českožidovských organizací proto dokonce ukončila svoji činnost. Čeština se stala státním jazykem, což kupříkladu uspíšilo používání českého jazyka při bohoslužbách. Spolek Or Tomid neboli Věčné světlo považoval tudíž svoji další činnost za bezpředmětnou. Celkově zaznamenaly českožidovské spolky velký úbytek. Mnozí členové považovali svoji integraci do českého prostředí již za natolik samozřejmou, že neměli potřebu se dále ve spolcích sdružovat. Svoji roli ovšem sehrál i opačný fenomén. Počáteční léta republiky doprovázela vlna antisemitismu, která vedla k vylučování Židů z vlasteneckých organizací a v řadě měst také k protižidovským výtržnostem. Antisemitismus přiměl část Čechožidů k přehodnocení své národní identity. Někteří se rozhodli stát členy sionistického hnutí.

Mezi Čechožidy pak probíhala ostrá debata nad dalším směřováním hnutí. Střetly se dva koncepty. Do čela hnutí se dostali lidé, kteří usilovali o úplnou asimilaci Židů do českého národa s tím, že až bude tento proces završen, českožidovské hnutí zanikne. Naproti tomu menšina Čechožidů, jejichž jádro tvořili bývalí členové Svazu pokrokových židů, uvažovali, jak naplnit svoji vizi o navzájem obohacující symbióze Židů a ostatního obyvatelstva. S odkazem na myšlenku Viktora Vohryzka založili v roce 1919, rok po jeho smrti, deník Tribuna, který měl za úkol pravdivě a bez předsudků informovat o dění ve společnosti. Šéfredaktorem listu se stal mladičký Ferdinand Peroutka, díky němuž se z Tribuny brzy stal prestižní český deník. Přispívali do něj například Milena Jesenská, Karel Poláček, Ladislav Klíma, František Langer, Jaroslav Hašek, F. X. Šalda i českožidovský filozof Jindřich Kohn. V polovině 20. let se však do představenstva listu dostali zástupci agrární strany a v roce 1924 navíc z redakce odešel Peroutka, kterému prezident Masaryk poskytl finance k založení časopisu Přítomnost. Kvalita Tribuny pak rychle upadá.

Vedení českožidovského hnutí, jehož zastřešující organizací se roku 1919 stal Svaz Čechů-židů, propagovalo úplné splynutí Židů z českým národem. Od počátku 30. let se však proti této ideji postavili členové spolku Kapper, který navazoval na předválečný Spolek českých akademiků Židů. Vedeni Egonem Hostovským a ovlivněni učením Jindřicha Kohna formulovali svůj program takto: "Slyšet, že celé českožidovské hnutí je pouze dočasné - to bolí. My přece chceme stavět trvalé hodnoty, my chceme dávat ... Ideál všelidskosti, ideál humanitní je nejzářnější cíl lidského snažení. My českožidovská mládež k němu chceme dojít svou cestou. A tento cíl nejvyšší hledaný náboženstvím, politikou, uměním i vědou, tento cíl nejvyšší se nám stal dnes nutností, chceme-li aby naše organisace měla ještě ideový smysl." I když mladá generace neměla dostatek síly, aby ovlivnila narůstající odcizování českožidovského vedení, její aktivity významně obohatily českou kulturu.

Věrni svému programu o integraci s Čechy odmítli na konci 30. let mnozí Čechožidé možnost emigrace, a většina z nich tak zahynula během šoa.

Autorka je historička.